Při četbě jsem občas zakoušel pocit "zdeptaného" diváka na tribuně, jehož favorit sice dobíhá do cíle jako první, ale několik desítek metrů před ním se ho rozhodne hledat. Pisatel mi připomíná zvídavého maturanta, který si v obličeji s akne vulo odřízne i kus zdravé pokožky a Britské listy viní z podání špatného zrcadla. To, co ale autor v zrcadle vidí, je jen on sám. Do své "vizuality" proto nemusí tahat druhé a obviňovat je z PR.

Pan Jírovec je obtěžkán z mládí břemenem triviálního milostného příběhu z redakční soutěže Světa motorů, který ho dovedl k principu zpochybňování všechno, co může jen trochu vyvolat nepředstírané dojetí a emoce. Jenže mezi zpochybňováním (jehož se tolik dovolává i u Britských listů) které má svůj smysl jen v upřímné (pozitivní) vůli dobrat se poznání a zaujatou účelovou nevěřícností (živenou odstrašujícími příklady bulvárních článků) je diametrální rozdíl, a to stejně veliký, jako mezi "příběhem z bulharské pláže" a příběhem Romana.

Pan Jírovec na základě své hloupé a v podstatě bezvýznamné zkušenosti ("víme přece jak to tehdy bylo") startuje na všechno, co by ji jen trochu mohlo připomínat.

"Butuje" z diskety zavirované stejně banální skepsí, jako byl onen dojemný příběh sám ve svém heroizmu.

Jeho řeči o zpronevěření se krédu BL jsou komické, je to zcela naopak. V případě Romanova příběhu nejde totiž o červenoknižní reklamu, ale naopak o značně omezující červenoknižní vidění pisatele, který s vědomím obecné závažnosti tématu (no aspoň něco) vybízí ostatní k troše pátrací žurnalistiky.

Sám sebe ale alibisticky považuje za amatéra. Místo toho sděluje, co všechno by udělal, kdyby byl, jak píše, žurnalista s přívlastkem pátrací, jako kdyby mu ona neprofesionalita bránila velmi zasvěceně popisované kroky realizovat.

Vrcholem jeho nedůvěry vůči lidem jako je Roman, ale i vůči sobě (!!!!) je pasáž, v níž by pátral po ochotě daňových poplatníků přispívat mimo jiné na dostupné bydlení pro lidi, kteří s minimální nebo žádnou kvalifikací chtějí stát na vlastních nohách. Velmi by mě zajímalo, jakou kvalifikaci musel splnit pan Jírovec, aby vůbec mohl založit svoji rodinu.

Zde je autor opravdu věrný svému principu zpochybňování (v tomto případě dokonce i lidské vůle a snahy změnit osud svého života) a paradoxně - aniž to zřejmě vůbec tuší - se řadí na stranu těch, s kterými se Roman musel na své cestě potýkat.

Na rozdíl od některých z nich projevuje alespoň zájem. Jenže co je to za zájem bez přijetí možnosti, že kdokoliv může aktivně ovlivňovat svůj život.

Ostatně také píše, že cituji: "My "normální" se příliš nestaráme o to, jak se společnost (ne)stará o svoje mentálně (ať již skutečně nebo zdánlivě) postižené, protože o nich většinou příliš nevíme, protože máme většinou jiné starosti. To ale nevylučuje, že by tato tématika čtenáře z principu nezajímala".

Lze ovšem těžko uvěřit podobným přednáškám, když panu Jírovcovi unikl základní princip srozumitelnosti dramaturgické linie nejen Britských listů, ale i příspěvku Evy Brožové. Romanův příběh byl totiž zaznamenán (logicky inspirován) právě proto, že Andrejčino vyprávění o její cestě na Harvard bylo namyšlenou slátaninou, tzv."normální" obyčejné české holky.

Krom toho si myslím, že pracovnice Duhy svoji motivaci v úvodním slově docela obstojně zdůvodnila.

Vysvětlovat znovu její záměr (pointa je přece v rozdílnostech životních zkušeností, člověče!) někomu, kdo pobývá v celkem vzdělané zemi, jakou je Kanada, mi v tuto chvíli přijde trapné.

A tak pan Jírovec na jedné straně přináší skvělou analýzu vyprávění Andrejky a na straně druhé zpochybňuje nezpochybnitelné.

Roman jiný příběh v šuplíku prostě nemá. A co víc, díky své nedůvěřivosti (dokonce nemusí Roman vůbec existovat) považuje Jiří Jírovec jeho příběh za dílko PR, jehož smyslem je dokonce snaha implantovat čtenáři do paměti slovo Duha.

To už je ale lehce paranoidní představa o funkčnosti textu Evy Brožové. Pan Jírovec mi svojí investigací připomíná porybného, který spílá rybáři za to, že až příliš viditelně používá naviják značky Shakespeare.

Pro jeho klid jen dodávám, že tato Duha nemá vůbec nic společného s "extrémistickým" hnutím Duha - Děti země.

Já nevím, jestli je Romanův příběh dostatečně realistický, já ho trochu znám a vím, že prostě bohužel (či bohudík?) není jiný...

Je docela přirozené, když člověk bez důvěry (jakou hodnověrnost lze od článku ještě vyžadovat? Místopřísežné prohlášení Romana a Evy Brožové?) vsune navýsost lidsky citlivé téma do rámce ironické nadsázky, která ale není ani trochu na místě : "Je to skoro jako z Vlasty: zlá instituce a osud vůbec, trpění za pravdu, láska, dítě, velké cíle a nakonec DUHA", píše Jiří Jírovec.

Vzpomínám si na podobný problém s chlapcem jménem Jiří Szuta, jehož příběh převyprávěl tehdy Fabiano Golgo. Udělal jsem sice tu zkušenost, že téma je vždy citlivější pro ty, kteří jsou k němu nejblíže, nicméně jemný rozdíl v kritice mezi mnou a Jiřím Jírovcem stejně je.

Moje bezprostřední reakce na jeho text totiž vycházela z vlastní životní profesní zkušenosti a nedohadoval jsem se v nedůvěřivosti sám se sebou.

Ironický odstup v přirovnání Golgova článku k textu z "Vlasty" jsem zvolil jen jako parafrázi Golgovy formy a nikoliv jako vlastní relativizaci hodnot, které jsou v autentické výpovědi Romanova příběhu nezpochybnitelně přítomny. Samozřejmě jen pro ty, kteří jim chtějí věřit.

PS Opravdu si, pane Jírovče, myslíte, že Roman by byl ochoten za prachy prodávat svůj osud?