"Tak si dnes, studenti, napíšeme písemku z české literatury," pravila učitelka. To je věta, která se pravidelněji ozývá na jedné pražské střední škole. :) Jan Ámos Komenský rotuje v hrobě, stejně jako většina českých autorů, tvořících slavnou, tisíciletou tradici českého písemnictví. Učitelka - nešťastnice přivedla výuku české literatury k naprosté dokonalosti. Nevyučuje literaturu (v hodinách se žádná česká literatura nečte, učitelka žákům diktuje - jak ve středověké dílně, kde mniši před vynálezem knihtisku opisovali podle diktátu knihy - jako by neexistoval xerox!) seznam jmen, názvů knih a dat. Učí vzdáleně O literatuře, formou telefonního seznamu. A jak ověříme, že si studenti látku osvojili? No přece, napíšeme si dnes písemku!!

Tento způsob učení vůbec neposkytuje studentům žádné informace o tom, k čemu je literatura, jak se zmocnit významu literárního či jiného uměleckého díla, jak vyložit jeho smysl a poznat, jakým způsobem přináší literární text svědectví o lidském osudu.

Ne, knížky přece číst nemusíme: stačí se nabiflovat, jaké básnické sbírky napsal Josef Svatopluk Machar a pak to před maturitou odhrkat. To, že nepoznáme rozdíl mezi Josefem Horou nebo Jindřichem Hořejším - nepoznali bychom podle stylu žádnou báseň těchto dvou autorů, kdyby nám ji někdo předložil, to je přece jedno.

Nejdůležitější je, že zkontrolujeme nabiflované častými písemkami. Ne, že by se literárním esejem v hodině české literatury rozbíral význam či struktura určitého literárního textu stačí přece vědět, že Mácha napsal Máj a umřel v roce 1836. A kdo napsal: "Klesla hvězda s nebes výše/mrtvá hvězda siný svit/padá v neskončené říše,/padá věčně v věčný byt." - to nás nemusí zajímat, my "znalosti" z literatury vyzkoušíme v písemce.

Že se nestydíte, pane ministře školství Eduarde Zemane!