Tak jako v napínavém filmu předem víme, že se stane něco hrozného, protože nás na to připravuje hudba či osvětlení, které předem vytváří napětí, lidské tělo má k dispozici podobný scénář. Lidské tělo je vynikajícím způsobem připraveno na krizové situace. V situaci ohrožení není čas na myšlení. Reflex, vyvolaný strachem, je vždycky nesmírně rychlý. Lidský mozek jedná rychleji, dříve, než člověk může zaznamenal něco racionálně či logicky.

Základní lidské emoce - útočit či ustoupit, bojovat nebo utéct - vznikají tak rychle, že vůbec není čas na myšlení.

Výraz "strach" má ovšem mnoho záporných konotací. Hovoříme o tom, že jsme "ochromeni strachem". Možná je to dědičná reakce z doby, kdy jsme žili na savanách. Tehdy by při ohrožení velkým dravcem bylo naší nejlepší strategií zůstat stát nehybně jako socha.

Máme-li strach, tělo reaguje nesmírně efektivně. Mozek a autonomní nervový systém začnou fungovat na nejvyšší obrátky. Tělo je pak schopno vyvinout až nadlidské úsilí.

Je hrdinství pudové? Lze identifikovat geny, které nás vedou k hrdinským činům? Cílem instinktů není učinit z nás lepšího člověka, instinkty nemají vlastně žádný účel, jsou důsledkem přirozené selekce, v důsledku genetického úspěchu. Jde o rysy, které podporují šance na přežití. Naši předci zřejmě vždycky jednali jen ve svůj osobní prospěch.

Obyčejně se za hrdinský čin považuje to, co obsahuje určitou míruy osobního nebezpečí. "Hrdinsky" se chovají i některé jiné biologické druhy, často v přítomnosti samičky. I muži se často chovají víc hrdinsky, když se na ně dívá atraktivní žena. Jenže hrdinství a odvaha existuje i mimo sex.

Proč ale? Řečeno jednoduše: proč lidé pomáhají jiným lidem?

K tomu je nutno analyzovat naše základní lidské postoje. Mají lidé nějaké pohnutky pro to, aby navzájem spolupracovali?

Evoluční psychologové John Tooby a Leda Cosmides navrhli teorie, která vešla ve známost jako Big Mistake Hypotheses. Tvrdí, že protože jsme se vyvinuli v malých příbuzensky spřízněných savanách v pleistocenu, máme tendenci spolupracovat s členy každého společenského okruhu. Náš moderní mozek přizpůsobuje naše chování ze savany, kde byli všichni členové naší skupiny s námi spřízněni příbuzensky anebo sexem, složitým dnešním sociálním strukturám, takže si "pleteme" širší společnost s naší původní příbuzenskou skupinou ze savany. Takže je spolupráce v dnešním světě vedlejším produktem, chybou, protože jsme stále ještě navyklí na to, pomáhat příslušníkům své rodinné skupiny ze savany.

Stále se nemůžeme zbavit zvyku pomáhat lidem kolem sebe, i když z toho dnes máme daleko menší prospěch než kdysi, protože není důvodu, abychom pomáhali cizincům, kteří nesdílejí podstatnou část našich genů. Totéž pociťují i ostatní, takže někdy za svou vstřícnost nedostatneme nic nazpět.

Avšak téměř všechny aspekty našeho života závisejí plně na spolupráci s jinými, a tedy na důvěře a na nutnosti riskovat.

Téměř všichni z nás jsou schopni empatie, většina z nás jsme schopni mít pocit viny. Reagujeme na morální kód, který určuje naše emoce, ale hrdinství často zachází daleko za ten kód. Tam, kde existuje altruismus, je třeba si ho cenit. Altruismus má pudové kořeny ve schopnosti chápat radost a bolest druhých. Podporuje ho naše vychování a naše morální prostředí. Nakonec však nám poskytuje schopnost chovat se jako hrdina či jako altruista naše schopnost sloučit pudové chování, emoce i intelekt.