Jedno z nejpozoruhodnějších zjištění při tomto výzkumu se týká kojenecké úmrtnosti, kterou zkoumal v sedmdesáti zemích světa Robert J. Waldmann. Vezměme dvě země, v obou z nichž je nejchudších dvacet procent obyvatelstva chudých stejnou měrou, ale v jedné z nichž je nejbohatších pět procent obyvatelstva bohatších v jedné zemi než v druhé. Zdravý rozum by napovídal, že země, v níž je pět procent nejbohatších obyvatel bohatších než v té druhé zemi, bude mít nižší kojeneckou úmrtnost. Ale je tomu obráceně: děti chudých lidí umírají častěji v té zemi, jejíž bohatí lidé jsou bohatší.

Po celém světě potvrzují údaje, že nerovné společnosti jsou nezdravé společnosti. Většina těchto dat se týká statistik o úmrtnosti, protože ty jsou spolehlivější než jiné zdravotní údaje. Rozdíl mezi absolutní a relativní chudobou odpovídá "epidemiologickému přechodu" od situace, v níž usmrcují lidí velkou měrou infekční nemoci, k situaci, v níž jsou nejobávanější tzv. nemoci, způsobované bohatstvím. Nad tímto prahem neovlivňuje absolutní bohatství délku lidského života.

Řekové jsou zdravější než Američané, i když je průměrný příjem v Americe více než dvakrát větší než v Řecku. Státy, v nichž vládne větší nerovnost mezi bohatými a chudými, mají vyšší úmrtnost, dokonce i po odečtení faktorů, jako je absolutní chudoba, rasa či kouření. V rozvinutých zemích je úmrtnost v nejnižších vrstvách společnosti dvakrát až čtyřikrát vyšší než na vrcholku společenské pyramidy.

Wilkinson podává konkrétní případ: představte si dva lidi, jeden žije v bohaté čtvrti a druhý v chudé čtvrti, oba mají obdobně velký kruh přátel. Člověk, který žije v chudé čtvrti, zažije dvakrát až čtyřikrát více úmrtí mezi svými přáteli než člověk, který žije v bohaté čtvrti.

A procento úmrtnosti může být vysoké, i když ti, kdo jsou na spodku pyramidy, nejsou v žádném případě chudí. Studie 17 000 státních zaměstnanců britské vlády zjistila, že úmrtnost mezi úředníky nízkých hodností je třikrát vyšší než mezi vedoucími oddělení. Úmrtnost na srdeční choroby byla čtyřikrát vyšší na spodních žebříčcích hierarchie. Jen asi čtvrtina těchto případů se dala připsat nezdravému chování, například kouření. Jiným vysvětlením může být, že špatné zdraví je překážkou při povyšování, zatímco ti, kteří se mají dostat na vrcholek pyramidy, musejí být zdraví a energičtí. Ale z analýzy vyplývá, že to je všechno jen vedlejší faktor. V kostce: vysoká úmrtnost na spodních příčkách pyramidy vyplývá ze samotné existence hierarchie.

Ideologická vize, kterou to vyvolává, je směsicí známého a neočekávaného. Zaprvé se vracíme do světa, který líčila levice. Ano, chudí skutečně platí cenu za luxus, jemuž se těší bohatí - cenu, kterou je možno změřit počtem mrtvých kojenců. Ano, nerovnost rovná se útlaku. A ano, za daných okolností je závist dobrou vlastností.

Avšak jde hloubkově o myšlenky, které nemají nic společného s levicí. Noví kritikové nerovnosti nehovoří o potřebě přerozdělovat bohatství. Soustřeďují se na vztahy uprostřed společnosti a na dopad těchto vztahů na fyzický a psychický stav jednotlivce. Jsou přesvědčeni, že nad hranicí nedostatku je zdraví a štěstí lidí ovlivňováno daleko více psychologickými procesy než zlepšováním životní úrovně.

Vede to myslitele, jako je Richard Wilkinson a americký ekonom Robert H. Frank směrem k biologii a zejména k modernímu evolučnímu myšlení. Wilkinsonovy názory jsou nejnověji vylíčeny v knize Mind the Gap: Hierarchies, Health and Human Evolution (Pozor na mezeru: hierarchie, zdraví a lidská evoluce). Frank argumentuje, že je obtížné se orientovat v tom, co jsou, jak se zdá, ekologické příčiny zdraví obyvatelstva, bez evoluční teorie.

Generace studentů se ovšem učily, že směšování biologie se sociologií vytváří jedovatou substanci jménem sociobiologie, která je svou podstatou reakční, viz nacismus.

Avšak sociobiologie se v poslední době začíná znovu uznávat, tak např. Stephen Jay Gould hovoří o Darwinově poznání, že muži a ženy mají různé reprodukční zájmy. Samičky potřebují vychovávat mladé, a potřebují tedy dlouhodobější podporu. Samčí reproduktivní úspěchy jsou určeny už příležitostí se rozmnožovat. U samců/mužů je důležitější množství příležitostí k rozmnožování se, u samic je důležitější přístup ke zdrojům. Každé pohlaví má tedy jiné reprodukční priority. Gould uznává, že mužská a ženská psychologie je proto pravděpodobně důsledkem evoluce. Je to, poznamenává autor, asi, jako kdybychom četli brožuru z Adam Smith Institutu a dočetli se v ní od těchto pravicových ekonomů, že "veškerá historie je verlmi pravděpodobně historií třídního boje".

Peter Singer, autor konceptu "darwinovské levice" definoval politicky velmi centristickou teorii - je to pojetí, které nyní už určitou dobu přijímají evropské sociálnědemokratické strany.

Singer uznává, že lidská přirozenost není ani svou podstatou dobrá, ani nekonečně pozměnitelná. Přijímá, že některé typy nerovnosti nezpůsobují "diskriminace, předsudky, útlak či sociální podmínky". Očekává, že lidi spolu navzájem soupeří ve prospěch svých vlastních zájmů, nebo zájmů svých příbuzných, ale také reagují pozitivně na nabídky spolupráce. Jsou ochotni zastávat se slabých, chudých a utlačovaných, ale přitom "velmi pečlivě uvažují o tom, jaké sociální a hospodářské změny jim budou skutečně ku prospěchu".

Moderní darwinisté jsou fascinováni podmínkami, které dokáží přimět jednotlivé lidi, aby si navzájem pomáhali. Tito myslitelé předpokládají sobectví, aby dokázali pochopit altruismus, a užívají teorie, založené na soupeření, ve snaze pochopit spolupráci.

Široký obraz, který vzniká z nynějšího evolučního paradigmatu, je obraz lidské přirozenosti, která je univerzální, určuje ji darwinovský proces výběru a projevuje se u každého pohlaví jinak. Vrozená nerovnost mezi jednotlivými lidmi je sice přijímána, ale je až na pokraji zájmu evoluční psychologie.

V dnešní době už neexistuje dělnická třída, určitě nikoliv jako politická síla. Dnes lidé určují své vlastní společenské postavení v důsledku svých schopností a svého individuálního úsilí. Být členem dělnické třídy však ztratilo veškerý status. Automatizace způsobila, že společnost už nezávisí na dělnické třídě. Nic nedokáže omezit vládu a atraktivitu meritokracie.

Evoluční psychologie chápe lidi v podstatě jako sociální bytosti. Není překvapena, že zvyšování bohatství nevede k odpovídajícímu zvyšování pocitu štěstí. Namísto toho předpokládá, že lidé nalézají štěstí ve věčných pravdách společenského postavení a pocitu příslušnosti. A jak se společnost stává stále více hierarchickou, společenské postavení závisí stále více na schopnosti jednotlivce dosáhnout viditelné nadřazenosti. Přestává být důležité být považován za slušného člověka, začíná být důležité, aby k člověku ostatní vzhlíželi jako k člověku výše postavenému.

Vzhledem k tomu, že lidé v současnosti nikam příliš dlouho nepatří, jejich postavení a jejich pověst závisí už na tom, jací jsou jen oni sami, nikoliv na jejich prostředí nebo třídě. Namísto toho, abyste si vybudovali kapitál respektu životem v určité komunitě, si shromáždíte své bohatství a užíváte ho k tomu, abyste si vytvořili vysoké postavení, ať už zamíříte kamkoliv.

Z evolučního hlediska je zřejmě nerovnost krokem zpět. Přesto však jde rovnost, jak se zdá, ruku v ruce se stagnací, nerovnost rovná se pokroku. Avšak navzdory "neustálým revolučním proměnám ve výrobě, neustálému narušování společenských podmínek a trvalé nejistotě a zmatku",abychom citovali slova Komunistického manifestu od Marxe a Engelse, která se nyní zdají tak předvídavá, existují rysy lidského prostředí, které se v podstatě vůbec nemění. Lidé žijí mezi přáteli, rodinnými příslušníky, mezi lidmi sobě rovnými a mezi spolupracovníky, ať už jsou jejich instituce a jejich technologie jakékoliv. Mají-li si zachovat místo v těchto strukturách vztahů, potřebují důvěru a respekt.

Rovnostářství je strategie, jejímž prostřednictvím jsou získatelné tyto nehmotné, avšak nesmírně důležité statky.

Cena, kterou lidé platí za nerovnost, se netýká jenom zdraví. Vraždy a násilné zločiny se také vyskytují častěji ve společnostech, kde je velké rozpětí příjmů. Richard Wilkinson argumentuje, že základem všeho je důvěra. Zdraví a harmonie vznikají v důsledku důvěry, důvěra je tmel společenské soudržnosti. Společnost, bohatá na sociální kapitál, který se měří ukazateli, jako je například síla občanských organizací, bývá zdravou společností. Společnost, bohatá na hmotný kapitál, ale chudá na sociální kapitál, je většinou nezdravá. A důvěra musí být oboustranná. Je lehčí dosáhnout důvěry mezi osobami sobě rovnými, je obtížnější dosáhnout důvěry v nerovné společnosti.

Wilkinsonovy rovnice nabízejí potěšující shodu mezi metaforickým a doslovným významem zdraví. Vyjadřují data, z nichž vyplývá, že morální zdraví a lékařské zdraví jsou navzájem provázány. Také poskytují fakta a argumentační základ pro morální kritiku neoliberalismu.

I jiní evolučně naladění myslitelé se v poslední době vyjadřují protimaterialisticky. Robert Frank a Philip J. Cook považují absolutně vítězící, nezvládnutelné trhy za škodlivé a doporučují, aby exponenciální vývoj v platech nejvyšších ředitelů firem byl omezen až devadesátiprocentním zdaněním - nikoliv příjmů, ale výdajů. Argumentují, že pocit potěšení, které člověk získává, když si koupí automobil za 50 000 dolarů, nespočívá v absolutní hodnotě 50 000 dolarů, ale v tom, že si ten člověk uvědomuje, že auto jeho souseda stálo míň. Nezáleží na bohatství, ale na postavení, na statutu.

Všechny tyto myšlenky, které pocházejí z nejrůznějších ideologických stájí, ukazují, že by mohla vzniknout darwinovská levice, která by byla schopna pohlížet střízlivě na roli sebezájmu v lidských záležitostech a využívat sebezájmu (sobectví) jako platformy pro celou řadu radikálních myšlenek a politických řešení. Jejich společným tématem by bylo vytváření společenské soudržnosti snižováním rozdílů v bohatství a obohacováním struktury komunity, ve prospěch veřejného dobra.

Kdyby taková evoluční levice skutečně vznikla, bylo by možné přesvědčit voliče, aby ji podpořili ve volbách? Strmá křivka grafu srdečních chorob ze studie o britských státních zaměstnancích ukazuje, že by zřejmě voliče bylo možno přesvědčit, argumentuje závěrem autor.