"Poznej sama sebe," radil řecký mudrc. Ale to je samozřejmě nesmysl. Skutečně štastní lidé žijí podle pravidla "Myslete si o sobě co nejvíc." Vychovávají je milující rodiče, kteří je zahrnují chválou. Kráčejí rozhodným krokem životem se sebedůvěrou, založenou na neuvěřitelně přehnaném hodnocením svých vlastních schopností. A usazují se ve stáří v příjemné, teplé záři osobního uspokojení. Každý z těchto lidí je samotným Bohem sebeuspokojení, žije na svém soukromém Olympu.

Zdemokratizovali jsme elitářství v této zemi. Už neexistuje jasná hierarchie, Vanderbiltové a Biddlesové a Rooseveltové nahoře a ostatní všichni dole. Dneska má každý právo být aristokrat. A množství společenských struktur je nekonečné. Můžete být aristokrat - motocyklista/beatnik, aristokrat - prodejce nemovitostí, aristokrat - duchovní pentecostální církve. Dostanete vlastní soubor pravidel, jak se chovat se ctí, a vlastní oblast, kde budete zaznamenávat úspěchy.

A každý může být snobem, protože každý se může dívat s pohrdáním ze své hory na ony miliony ubožáků, kteří neumějí tak dobře, řekněme, krasobruslit, anebo jsou ubozí v oblasti finančních nástrojů, anebo jsou zoufale zaostalí, když jde o sociální uvědomění anebo o spásu své duše.

Komunikační technologie rozšířila kulturní prostor. Máme nyní tisíce specializovaných časopisů, magazínů a internetových stránek, které se věnují každé sociální, etnické, náboženské a profesionální klice. Můžete si vytvořit svou vlastní multimediální komunitu, v níž každý magazín, který budete číst, každý televizní pořad, na nějž se budete dívat, každá rozhlasová stanice, kterou budete poslouchat, bude potvrzovat vaši filozofii a bude vás utvrzovat v tom, že máte pravdu. Je možné, dokonce možná nevyhnutelné, že se stanete natolik obětí solipsismu, že se už nebudete stýkat s jinými lidmi než s těmi, kteří jsou jako vy. Avšak ve svém omezeném prostoru (v Čechách? pozn. JČ) budete mít pocit velké důležitosti.

Není to všechno špatné: v tomto roztříštěném světě získává každý právo na to být úspěšnž. Jestliže zastáváte názor, že jsou lidé především motivováni touhou po uznání, nikoliv nutně touhou po penězích, musíte tomu zatleskat, aspoň trochu.

Svým způsobem lze měřit zdraví společnosti podle toho, kolik cest k pocitu sebedůležitosti svým občanům společnost nabízí. V Americe, což je úspěšná společnost, máme všichni možnost být celebritou v nějaké malé oblasti, a děláme tak tím na sebe sami obrovský dojem. Během nedávného průzkumu veřejného mínění byli američtí voliči dotazováni, zda patří mezi jedno procento nejbohatších Američanů. Devatenáct procent Američanů odpovědělo, že mezi to jedno procento patří, a dalších dvacet procent uvedlo, že očekává, že do toho jednoho procenta jednoho dne budou taky patřit.

Jsme národ, v němž jsou skoro všichni zcela nadprůměrní. Jsme přesvědčeni, že si v životě vedeme dobře, zatímco idioti kolem nás si svůj vlastní život kazí. Novinář David Whitman charakterizoval tento postoj ve své knize z roku 1998 jako optimism gap škola, do které chodí mé dítě, je dobrá, ale celkově jsou školy v Americe špatné, můj poslanec je senzační, ale celkově jsou poslanci v Kongresu idioti, v mé čtvrti není zločinnost, ale celkově je v Americe zločinnost strašná. Podobný je postoj na dálnicích: Já jezdím odpovědně, ale lidé, kteří jezdí rychleji než já, jsou maniaci, a lidé, kteří jezdí pomaleji, jsou idioti.

Avšak existují i zápory tohoto pluralismu. Zaprvé nemůže být dobré, že většina Američanů žije ve svém vlastním světě, kde si o sobě mnoho myslí, a nevědí skoro nic o svých spoluobčanech mimo tento svět.

Zadruhé, tento druh pluralismu povzbuzuje povrchní relativismus: "Morální hodnoty našeho klanu jsou dobré. Členové tamhletoho klanu také považují své morální hodnoty za dobré. Pokud nebudeme své hodnoty nikomu vnucovat, budeme všichni žít v harmonii." To zní jako recept pro morální prostřednost.

Zatřetí to vede k národní stagnaci. Velcí radikálové měli všichni do určité míry pocit frustrace: měli pocit, že společnost blokuje jejich očekávání a musí být podstatnou měrou zpochybněna a zreformována. Demonstrovali v ulicích.

Ale dnes je aktivista za lidská práva pozván do chat show v černošské Black Entertainment Television a židovský intelektuál se stane předsedou Modern Language Association. Dosáhnou úspěchu ve svých malých světech a nepociťují potřebu hovořit k jiným lidem. Každý segment společnosti se stává stále čistším, ale celý národ se stává stále statičtějším.

Bylo by opravdu dobré, kdyby lidi museli vykročit ze svého normálního prostředí. Bylo by dobré, kdyby dospělí, kteří nadávají na náboženskou pravici, si zašli do megakostelů anebo do křesťanských knihkupectví a poučili se trochu o těch milionech lidí, kterým se posmívají. Bylo by dobré, kdyby se každý trochu začal chovat jako sociolog a poučil se trochu o cizincích, kteří jsou našimi spoluobčany.

Na druhé straně je to krásné, když může mít člověk pocit, jak je sám v sobě vynikající. Takže se asi ve společnosti nestane nic. V tom případě, uzavírá autor, doporučuju, aby se ve Washingtonu postavil nový pomník: byla by to velká kruhovitá stavba, venku z mramoru a uvnitř by byla zrcadla. Člověk by tam vešel a mohl by obdivovat svůj obraz ze všech úhlů. A kdž byste došli doprostřed, rozsvítil by se velký neónový nápis s krédem našeho věku: "Dělám si, co se mi zlíbí, pro své vlastní potěšení."