Chtěl bych Vám vyprávět, možná naprosto obyčejný příběh, který v různých obměnách a v různém čase prožívá v dnešní uspěchané době mnoho lidí různého pohlaví a věku. Ještě musím podotknout, že jsem opravdu nikdy ve svém dosavadním životě nevěřil tomu, že budu nucen okolnostmi psát článek či příběh životní - nazvěte si to jak chcete - tohoto typu.

Jmenuji se Helmut (Milan) Stiedl, a musím na sebe prozradit hned na začátku, že mám handicap, a to jest - podle mého názoru - středně těžkou formu DMO. Chodím dosti špatně o francouzských holích. Mí rodiče se mě od malička snažili vést k naprosté samostatnosti a hlavně naprosté normalitě v jakékoliv oblasti. Proto jsem také nikdy nepociťoval jakékoliv vnitřní problémy a neviděl jsem rozdíl mezi tzv. zdravými jedinci a mnou samotným.Jsem ročník 1963, a proto jsem měl tu smůlu, že i přes již zmíněnou skvělou výchovu a přístup mých rodičů jsem musel absolvovat kvůli komunistickému režimu, který lidi jako já dával co nejvíc stranou, základní školu v Jedličkově ústavu v Liberci. I při této smůle jsem měl to štěstí, že mí skvělí rodiče mě vozili každý den z tohoto zařízení domů a já jsem se mohl tím pádem rozvíjet naprosto neomezeně v normálním prostředí a ústavní prostředí jsem proto poznal jen částečně. Jen pro vysvětlenou jistá vsuvka: byli v té době jedinci, kteří dostali příbor v celé své nádherné podobě do ruky 2 měsíce před odchodem ze základní školy Jedličkova ústavu v Liberci.

Po ukončení základní školy jsem nastoupil do Jedličkova ústavu v Praze, kde se otvíral tehdy experimentální učební obor technicko-adminitrativní práce (ekonomická škola bez maturity). Opět jsem měl to štěstí, že tato již zmíněná škola se otvírala sice při Jedličkově ústavu v Praze, ale - toto je velmi důležité - byly tam přijímáni lidé - tak ze 70 % - kteří měli velmi malý handicap a byli zvyklí na normální prostředí, takže i přes přísný ústavní režim se tam podařilo udržet normální prostředí se všemi studentskými radostmi, starostmi, láskami a průšvihy. Po jeho absolvování jsem díky přímluvě velmi rozumného člověka i v takové době sehnal normální zaměstnání v podobě spojového manipulanta na ústředně v projektovém středisku dnešní akciové společnosti Preciosa.

Mí spolupracovníci mne i přes mé obavy přijali velmi skvěle. Takže jsem měl opět štěstí a k tomu všemu jsem si do půl roku našel okruh nových úplně zdravých přátel, s kterými jsem navštěvoval jako každý jiný mladý člověk různé diskotéky a podobná zařízení.

5 let po tzv. převratu v roce 1989 jsem zjistil, že už je doba, kdy některé školy jsou připraveny přijímat handicapované spoluobčany do svého prostředí a nechat je absolvovat za stejných podmínek jako kohokoliv jiného jejich učivo.

Je pravda, že mi opět pomohl na začátku Jedličkův ústav Praha, který mně jenom na určitou dobu poskytl v mých 30 letech ubytování na internátě pro starší studenty a mohl jsem dojíždět v Praze do města na nástavbové studium Integrované školy technické na Praze 9, které mi posléze umožnilo ukončit střední vzdělání maturitou. A tak pln nadšení jsem s čerstvým maturitním vysvědčením ve svých 34 letech - a nemohu vynechat, že i pln nádherných zážitků z pražského prostředí - se vrátil zpátky do svého rodného města Jablonce nad Nisou a doufal jsem, vlastně věřil, že moji práci a odhodlání někdo ocení tím, že dostanu pracovní zařazení, které odpovídá aspoň částečně mému vzdělání. Ačkoliv jsem si uvědomoval, že přes svůj věk a dosavadní pracovní zařazení budu muset začínat výplatou i profesně jako mladý 19-ti letý studentík. S tím jsem počítal a vůbec mi to nevadilo. A tady začíná celá podivnost.

Na konci srpna 1998 jsem navštívil s čerstvým maturitním vysvědčením a pln elánu jablonecký pracovní úřad, kde jsem předložil svůj zápočtový list, doklad o dokončení první školy a samozřejmě svoje čerstvé maturitní vysvědčení.

Jaké bylo moje první zděšení, když pracovnice tohoto úřadu mi oznámily, že mne musí dát na starost své kolegyni, která má v péči handicapované spoluobčany. Po pár větách jsem této usmívající se ženě předložil všechny již zmíněné dokumenty, kteréžto ona bez jediného pohledu oka něžně odstrčila jako momentálně nepotřebný toaletní papír a pravila: "To je hezké, že jste kdy normálně pracoval, a je obdivuhodné, že jste si kromě jedné školy dodělal i maturitu, ale máme tady pro Vás chráněné dílny". A tak po slušném, ale přesto pro mne velmi podivném rozhovoru s touto pracovnicí mi byl dán dotazník úřadu práce. Viděl jsem v očích této ženy očekávání či otázku, jestlipak tento človíček ten dotazník zvládne? Byl jsem vykázán do chodbových prostor, kde jsem dotazník vyplňoval a bezděky jsem zaslechl jednu jedinou, celou, ale podstatnou větu:" Myslíš, že tento člověk může pracovat?"

Nebylo důležité, že jsem předložil jakási vysvědčení a zápočtový list z normálního pracovního poměru, neboť tato pracovnice nebyla schopna uvažovat jiným než zažitým způsobem o již zmíněných chráněných dílnách. Při jedné procházce jsem jakoby zázrakem potkal na ulici jistého člověka, který se ke mně řítil a začal se mne ptát, jestli a kde pracuji. Odpověděl jsem mu, že jsem právě ukončil školu a obtížně hledám zaměstnání. On mi na to odvětil, že je to výborné, neboť právě otvírá obchod, kde se svojí ženou zamýšlí prodávat výrobky z větší části výhradně vzešlé z chráněných dílen, a že když obstojím v konkurzu přibližně dalších 30 zdravých jedinců, rád by mi pomohl a zaměstnal mne. A tak jsem tedy na jeho pokyn napsal nejen životopis, ale i tzv. koncepci vedení prodejny. Tato koncepce obsahovala v podstatě základní informace z managementu, marketingu a ekonomiky. K těmto požadovaným písemnostem jsem sám o své vůli dodal v průměru 10 až 11 obchodních kontaktů, které jsem sehnal přes Prahu.

Tento podnikatel vše přijal a oznámil mi, že jsem konkurz vyhrál mezi 32 uchazeči a že mohu nastoupit. Samozřejmě že bylo předem dohodnuto, že nevadí, že nejsem schopen přenášet například krabice. Tento člověk se mne neustále dotazoval na různé výhody, které vyplývají z toho, když někdo zaměstná handicapovaného jedince.

Když jsem se ho opatrně dotazoval na pracovní smlouvu a platový výměr, odpovídal mi něco v tom stylu, jako že času dost, všechno bude v pořádku, všechno uděláme. Mezitím začal podnikatel využívat informace, které byly napsány v konceptu vedení prodejny, a co víc, začal samozřejmě využívat mnou zjištěné kontakty na odběr potřebného sortimentu pro jeho prodejnu.

Když jsem začal u něho asi za 2 - 3 týdny pracovat, ovšem bez psané smlouvy, po dvou dnech mi oznámil, že mne musí propustit, protože neutáhnu krabice.

Zaplatil mi pytlíkem hrušek, nepotřebnou kompatní deskou s relaxační muzikou očividně koupenou v jakémsi výprodeji. Na úřadě práce jsem se však dozvěděl, že ten pán mně musel propustit, protože se mi tam u něho nelíbilo.

Za 3 měsíce jsem byl vyřazen z evidence úřadu práce, neboť jsem velmi rezolutně a navždy odmítl byť i jen zkusit pracovat v chráněných dílnách. Nastalo rok a čtvrt dlouhé období chození po firmách, telefonování, a jiné peripetie, které provází shánění pracovního místa. A tak jsem slýchal například v jedné firmě, u které jsem se ucházel o pracovní místo přes telefon: Jaké máte vzdělání, to nevadí, že umíte jen částečně anglicky, zrovna takového pracovníka potřebujeme, určitě přijďte, zaměstnáme vás ...Až poté jsem oznámil osobě, s kterou jsem mluvil, do telefonu, že mám jistý handicap. Po krátkém tichu se do sluchátka ozvalo: "Já jsem se vás zapomněla zeptat, jestli umíte také alespoň částečně španělsky." Odvětil jsem, že ne, načež mi bylo sděleno, že v tom případě nemám ani chodit.

Doslechl jsem se o konkurzu na prodavače mobilních telefonů. Zavolal jsem do prodejny samotnému majiteli. On řekl: "To nevadí, že máte handicap, přijďte, určitě se dohodneme." Přesně v domluvenou dobu jsem vstoupil do prodejny, nechal jsem si zavolat majitele, který po pozdravu zůstal "štronzo", bez jakéhokoliv pohybu a slova. Po několikasekundovém trapném tichu jsem se ho zeptal, co se děje, a on mi řekl, že to nepůjde, neboť si můj handicap představoval úplně jinak. Ale já jsem se nedal a navrhl jsem, aby si mne vyzkoušel, mluvil se mnou a prohlédl si moje vysvědčení a zápočtový list. Bez jediné možnosti jakékoliv další mé obhajoby zakroutil hlavou na znamení, že ne.

Když už si člověk myslí, že má všechna překvapení za sebou, neměl by to říkat nahlas. Při svém snažení jsem narazil na katolickou charitu, kterou vedla jistá energická dáma honosící se titulem Mgr. Z jejích úst neustále plynulo slovo Bůh. Následovalo dvouměsíční trapné vyslýchání typu : "Máte záchvaty? A jakého typu? A opravdu ne žádné? A co křeče? Tak mi tady sečtěte například 2 měsíce naší tržby (žádná nebyla)."

Potom obvyklé otázky typu:"Jaké výhody z toho, že vás zaměstnám, plynou pro mě ?" (myšleno finančně, samozřejmě).

Přes úřad práce mě tedy od ledna tato dáma zaměstnala, obdržela od úřadu práce 53 000 Kč. Po velkém handrkování a po zjištění, že mám opravdu nízké daně, mi tato dáma přiznala plat 2750 Kč čistého. Mé zaměstnání obnášelo psát nápojové lístky, navštěvovat internetové stránky možných sponzorů, psát dopisy, sjednávat schůzky, a po zaučení jsem měl také sestavovat granty. Jen tak mimochodem jsem se žádného proškolení nedočkal.

Stav počítače této charity byl žalostný. Dvouletá práce nebyla zálohovaná, Windows padaly a tuhly, což mne velmi zdržovalo od práce, a od své nadřízené jsem slýchával věty typu: "Windows padají, protože vy máte křivé prsty" nebo "Windows padají, protože z vás jde negativní energie vůči počítačům." Když jsem se po měsíci a půl začal dotazovat po své zasloužené trapně malé mzdě, bylo mi řečeno buď "Teď nemám čas" anebo "Není vhodná doba". A když bylo vidno, že se nenechám odbýt, začaly výmluvy typu "Vy zas tak moc nepracujete, tak proč byste chtěl výplatu." "Já myslela, že mi budete vděčný, že jsem vás vůbec zaměstnala, vždyť vás nikdo nechtěl." Posléze mi zakázala přístup na mé pracoviště s tím, že si rozmyslí, co vlastně se mnou udělá. Musím podotknout, že na mé dotazy typu "Jste se mnou spokojená?" odpovídala vcelku kladně. Ovšem až do té doby, než jsem začal požadovat zákonnou mzdu. Také mi odvětila, že byla přesvědčena o tom, že i přes dohodu o mzdě mi dá občas jen 500 Kč, neboť jsem handicapovaný a mohu být rád, že ona se slitovala.

Měl jsem toho právě tak dost, a navštívil jsem právníka, který po vyslechnutí mého příběhu a zvážení mé finanční situace mne zastupoval za pouhých 100 Kč. Evokuje se mi otázka, kdo z nich byl vlastně ta charita? Díky tomuto skvělému právníkovi mi sice nezůstala práce, ve které bych setrvat nemohl, ale dostal jsem všechny peníze, které mi náležely. Bývalá zaměstnavatelka mne v oznámila vítězoslavně, že si zjistila, že mně přeplatila, neboť patřím do kategorie, která má správně dostat za jakoukoliv práci, a to nepřeháním, při nejvyšším hodnocení 1250 Kč.

Následovalo velmi dlouhé období nezaměstnanosti a pak se na mne usmálo štěstí. Přes přítele jsem se dostal až k řediteli pobočky jisté bezpečnostní služby. Než budu pokračovat, musím podotknout, že jsem se setkal po dlouhé době bez jakéhokoliv přehánění s inteligentními a vstřícnými lidmi, co se týče pracovních vztahů. Po sepsání pracovní smlouvy jsem nastoupil do této pobočky, kde jsem vykonával administrativní práci. Vše probíhalo velmi dobře, dokud si pražská centrála neuvědomila, že moje pracovní náplň vznikla vyčleněním části pracovní náplně přetížené účetní, a vytkla řediteli pobočky, že vlastně bez větší porady utvořil zvláštní pracovní místo pro ZTP/P. Ač jsem byl zaměstnán jen na 5 hodin a s výplatou 2800 Kč , vznikly tím již zmíněné agentuře výdaje navíc za stejný objem práce. Skvělý pobočkový ředitel se tázal, jak to má napravit, a vysvětloval jim přitom moji situaci, načež mu bylo údajně řečeno, že prostě tak, že mně propustí...

Takže jsem 4 roky od maturity opět půl roku na suchu. Mám dotaz, který se skládá z několika částí, a prosím , neberete to jako fňukání:

Co víc mám při svém handicapu ještě udělat, aby mně tato společnost hlavně v pracovní oblasti přestala diskriminovat a separovat? Existuje mnoho knih, které se zabývají integrací tělesně postižených do společnosti, jejich společenským a pracovním zařazením. Existuje jistá vrstva lidí, která si z toho, jak a v čem radit handicapovaným jedincům, udělala "byznys". A přitom všechny ty knihy - já vím, někdo namítnete, že jsem je určitě všechny nečetl, a máte pravdu - se dají shrnout do několika vět.

Integrace má být oboustranná. Integrace jakéhokoliv handicapovaného jedince závisí přece na tom, jak je tento jedinec od malička vychováván, jaká je to osobnost, jaké má vzdělání, a v jakém prostředí se pohybuje.

To, co teď napíšu, se netýká pouze handicapovaného jedince, ale jakéhokoliv člověka: každý je včleněn do společnosti tak, jak mu to z větší části sama společnost dovolí. Moc bych rád, kdyby na začátku třetího tisíciletí přestala společnost uvažovat vůči odlišným jedincům způsobem speciálním, nebo po vzoru sdělovacích prostředků.

Na vysvětlenou - je to prostě tak, jak nám ukazuje televize , píšou noviny, či sdělují různí zástupci charit. Je skvělé, že začaly fungovat charity různého typu, sdružení pro lidi s různým handicapem, chráněná bydlení, a pracoviště, peněžní dotace, a tak dále.

Mělo by to ale fungovat jen pro lidi, kteří to skutečně chtějí nebo dokonce potřebují. Již na začátku tohoto článku jsem se rozepsal o tom, jaké jsem měl vlastně štěstí na tzv. normální věci.

A proto prosím, teď poslouchejte: já nechci žádné speciální bydlení, já také bydlím v naprosto normálním panelákovém bytě, já nechci ani žádné speciální pracoviště, já nechci dokonce ani žádné dotace, a nechci se účastnit ani žádných prazvláštních akcí. Pouze co žádám je, abych si mohl do té doby, dokud to půjde, normálně vydělávat, a díky tomu i normálně žít.

Už nikdy nechci slyšet větu: "Máte svá sdružení, svá pracoviště a své zástupce". Je to hloupé, a pro mne nepochopitelné. Slýchávám : "Je špatná doba." "Takový je život." A přitom je to jednoduché. Doba a život jsou takové, jaké je společnost vytvoří. Všechno ostatní je pouhopouhá hloupá výmluva a pohodlnost.

Nebo si myslíte něco jiného ?