Uváděl jsem včera večer v edinburském Filmhousu (kino filmového umění) Hřebejkův film Musíme si pomáhat (2000) a po jeho zhlédnutí jsem moderoval diskusi diváků. Vzhledem k tomu, že jsem se vrátil až k půlnoci (Edinburk je od Glasgowa vzdálen 80 km), vycházejí nutně dnešní Britské listy v trochu omezenější verzi.

Film byl uveden na začátku britského Týdne pro uprchlíky, který se koná celostátně od 17. do 23. června 2002 (viz www.refugeeweek.org.uk). Argumentoval jsem, jako svým studentům, že film Musíme si pomáhat není v první řadě filmem o útlaku židů za druhé světové války (bezdětní manželé v něm ukrývají za nacistické okupace do konce války židovského uprchlíka z koncentračního tábora), ale že je to film, který si klade otázku, zda je možné hrdinství v situaci, kdy jde o život - tedy film v první řadě zkoumá otázku jak přežít v situacích útlaku, jaké vytváří každý totalitní režim, zejména komunistický. Podle některých kritiků (Tomáš Pecina) obhajuje tento film kolaboraci.

Je pravda, že hlavní motivy filmu jsou zřejmě tyto: když se hlavního hrdinu, Josefa Čížka (českého "everymana") na konci filmu chystá vojenský velitel zastřelit, protože se Čížkovi - až do poslední chvíle - nepodaří objevit žida, kterého během války skrýval, Čížek (Boleslav Polívka) v největším zoufalství vykřikne: "Buďme lidé!" To je snad nejvýznamnější výrok celého filmu. Ano, buďme lidé: skloňme se v pokoře před tíží života, drastičností mezních situací a buďme chápaví: nikoho neodsuzujme za to, co kdy dělal, protože nikdy nemůžeme znát všechny složité okolnosti drastické situace. Odpouštějme. Tutéž roli má i árie z Bachových Matoušových pašijí v závěru filmu, "Erbarme dich, mein Gott" (Slituj se nad námi, Pane Bože) - jíž režisér jakoby prosí Boha za odpuštění za všechny špatné činy, které lidé museli kdy spáchat v mezních situacích, aby přežili. Bůh se má nad nimi slitovat zřejmě i za to, že musejí lidé být drastickým situacím v životě vůbec podrobování. Možná se pro ně má být stát Spasitelem i na konci války nově narozený chlapec, jemuž je neplodný Josef Čížek pěstounem. Film má ve složité a zajímavé struktuře mimo jiné i biblické paralely.

Diváctvo bylo zajímavé - neskládalo se tentokrát převážnou většinou jen z českých manželek či studentů z České republiky, ale byla tam celá řada lidí z nejrůznějších částí světa. Někteří z nich do určité míry v následné diskusi podlehli sugesci Hřebejkova filmu: argumentovali, že válka či totalitní útlak je přece opravdu něčím tak strašným, že vůbec nelze soudit, jak se v takových situacích člověk chová. Jiní přítomní tomu ostře oponovali. Film vyvolal podnětnou diskusi a přítomní se shodli, že je velmi dobrý.