Ukrajina: země dvojího lidu

25. 1. 2014 / Oskar Krejčí

• Model Bělorusko. V zemích, kde jsou skupiny radikální opozice, má vláda poslední šanci stabilizovat situaci bez velkého prolévání krve jen při zásahu proti manifestantům v první fázi konfrontace. Nestane-li se tak, podpora manifestantů ze Západu, který stále pokládá zasahování do vnitřních záležitostí jiných států za svoji paternalistickou povinnost nebo imperiální zájem, nutně povede k eskalaci bouří. Sdělovací prostředky Západu plus domácí média podporující opozici by do celé společnosti rozšířily zprávy o pokračujících manifestacích, brutalitě policie a brzkém slavném vítězství. To by vedlo nejen k radikalizaci manifestací, ale i jejich rozšíření mimo hlavní město. Model Bělorusko je možný jen tehdy, když má vláda geopolitickou oporu v zahraničí, nebo je stát relativně soběstačný.
• Model Tchien-an-men. Téměř dvouměsíční manifestace se v roce 1989 podařilo udržet v hlavním městě. Tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny se snažil jednat s manifestanty. Ti ale zákonitě postupně radikalizovali své chování. Vše skončilo krvavým rozehnáním manifestantů. Uvedený model lze realizovat i v egyptské variantě, kdy vojenský převrat podpoří manifestanty a krvavě potlačí bouřící se přívržence svržené elity. Také tento model je reálný pouze za předpokladu, že vláda – stará či nová – má mocného geopolitického spojence, nebo je stát relativně soběstačný.
• Model vysílení radikálních manifestantů. V této situaci by bylo možné nalezení kompromisu a hledání řešení pomocí normálních voleb. V případě Ukrajiny se v této chvíli takovýto model zdá málo pravděpodobný, a to s ohledem na investice, které byly do Euromaidanu vloženy. V úvahu by ale mohl přijít po olympiádě v Soči.
• Model Thajsko. Také Thajsko je státem dvojího lidu, kde řadu let dochází k podivnému cyklickému opakování barevných revolucí. Při konfrontaci straníků Žlutých triček se straníky Červených triček svrhne ve volbách zvítězivší stranu poražená strana manifestacemi. Pak se situace obrátí. Takovéto podobě permanentní revoluce na Ukrajině napomáhá aktuální podpora radikálů ze strany Bruselu a Washingtonu, což by mohlo skončit novou barevnou revolucí. Pak prozápadní politická elita nesplní politická a ekonomická očekávání a vše se zase obrátí.
• Model rozdělení. Toto řešení se na první pohled zdá snadné. Na západě Ukrajiny převezmou moc povstalci a vláda se – jako už tomu bylo v minulosti – přesune do Charkova. V Kyjevě převezme moc druhá, prozápadní vláda. Dvojvládí povede k vytvoření dvou suverénních států. Kudy ale povede hranice mezi nimi? Jak bude hranice vypadat například na jihu, v pásu černomořského pobřeží, kde většina volila Janukovyče? Co Rusínové na západě? O vytýčení hranic se v takovýchto sporných případech zpravidla rozhoduje na bojišti, což tento scénář nebezpečně přibližuje k obrazu Jugoslávie z 90. let minulého století.

Popisování situace na Ukrajině jako vzpoury lidu proti vládě, jak to činí většina českých sdělovacích prostředků, je v této situaci účelově tendenční. Ukrajina je zemí dvojího lidu. V obou svých podobách má lid – alespoň v tom chápání, které nám odkázala Velká francouzská revoluce – společného nepřítele v podobě oligarchů, korupce a nekompetentních politiků v obou znesvářených táborech. Problémem je, že ukrajinská veřejnost hledá řešení ne uvnitř své země, ale v její geopolitické orientaci, a ta je možná v dvojí podobě. Je tomu tak proto, že rozštěpená politická elita ve své většině právě takto řadu let interpretuje sociální, ekonomické, náboženské i národnostní rozdíly v této veliké zemi.

Na současném vyostření dlouhodobé ukrajinské krize se zásadním způsobem podílí Brusel. Ten nese odpovědnost za příval emocí spojených s prudkým nárůstem nesplnitelných očekávání v souvislosti s návrhem asociační dohody Ukrajiny a Evropské unie. Velmi špatně připravený litevský summit, za který v první řadě nese odpovědnost komisař pro rozšíření, byl spojen s nesmyslnou představou, že Evropská unie bude schopna Ukrajině kompenzovat ztráty vzniklé z omezení ukrajinského obchodu s Ruskem. Moskva dopředu varovala, že bude muset, vzhledem ke znění asociační dohody, omezit hospodářské styky s Ukrajinou. Přitom každý i průměrně informovaný člověk dávno před zmíněným summitem věděl, že i při nejlepší vůli – což je samo o sobě velmi sporný předpoklad – Brusel na kompenzaci ztrát Ukrajiny nemá peníze. Natož na financování ekonomické stabilizace a následné modernizace Ukrajiny. To v souhrnu znamenalo, že by se v případě podpisu asociační dohody obtížná hospodářská situace Ukrajiny ještě více zhoršila.

Podle nejnovějších údajů Mezinárodního měnového fondu zaznamenala Evropská unie loni nulový růst a Eurozóna pokles HDP o -0,4 %. Zadluženost Eurozóny je přes 90 % souhrnného HDP. S ekonomikou, která po japonském vzoru zaparkovala v bažinách stagnace, se Evropská unie nemůže pouštět do žádných konstruktivních geopolitických her. Může ovšem pomáhat šíření chaosu. Konkrétně to znamená, že žádnou významnou ekonomickou pomoc zemi se 46 miliony obyvatel, jako je Ukrajina, Unie nabídnout nemůže. Zároveň ale euroradikálové hrozí Kyjevu jediným nástrojem, který Unie má: embargem. Embargo by však dopadlo nejen na obojí lid Ukrajiny, ale zatlačilo by Kyjev ještě více k Moskvě. Při nejhorším scénáři vývoje je tu ovšem komodita, které má Evropská unie nadbytek: malé a lehké zbraně. To by si však členské země Unie už říkaly „členské státy NATO“.

Evropské unii chybí zodpovědný politik, který by měl odvahu říci, že proběhnuvší a připravované volby mají přednost před pseudorevolucí. Politik, který by dokázal říci, že řádění fotbalových chuligánů a pravicových nacionalistů na kyjevských ulicích je neslučitelné s evropskými hodnotami. Říci, že v každé západní zemi by takovéto jednání narazilo na tvrdou odvetu státu a bylo rázně ukončeno. A připomenul manifestace v Londýně roku 2011, po jejichž rozehnání padlo více než tisíc soudních trestů, přičemž zvláště vysoké byly ty, které dopadly na facebookové aktivisty. Nebo upozornil, že několikatisícovou hamburskou manifestaci squatterů podporovaných levicovými radikály loni v prosinci rozehnala německá policie tak rázně, že podle prvních zpráv za sebou nechala několik set raněných; další zprávy, které by zpřesnily údaje, už média nepřinesla – vše utichlo v embargu.

Ukrajina se svým dvojím lidem žije v prostoru, kde reálně existují dva administrativně-ekonomické celky. Snaha přičlenit zemi k jednomu jejich centru je spojena se zbytečnými  geopolitickými střety, které vyvolávají konfrontaci. V Evropské unii i v USA je řada radikálů, kteří stále cynicky vidí Ukrajinu pouze jako klacek na Rusko. Nebo prostě spěchají, místo aby počkali na sbližování oněch administrativně-ekonomických oblastí, k němuž při hospodářské spolupráci postupně nutně dojde. Když tomu ovšem nebudou politici bránit.

Jediné rozumné východisko z aktuálního umělého geopolitického problému navrhl Viktor Janukovyč na konci summitu Evropské unie v Litvě: vytvořit komisi EU-Ukrajina-Rusko. Ta by hledala řešení výhodné pro všechny tři zúčastněné a přestala vidět spásu v neexistujícím výhodném řešení jen pro dva. Je příznačné, že uražený předseda Evropské komise José Barroso tento návrh okamžitě a zcela nesmyslně odmítl. Takovéto nezodpovědné jednání Bruselu pouze napomáhá prohlubování nenávisti uvnitř Ukrajiny. Přitom českým i slovenským národním zájmů zcela jednoznačně odpovídá, že Ukrajina coby země dvojího lidu musí být mostem, ne barikádou mezi Evropskou unií a Ruskem.

Vytisknout