Jan Palach a stávání se posmrtnou maskou

23. 1. 2014 / Jan Kršňák

Nejde mi o to vcítit se do Jana Palacha, ale o dívání se na jeho posmrtnou masku. A cítit, že z ní stále šlehají plameny. A vidět, že je smutná. Ale ne protože je posmrtná, ale protože se to nepovedlo, protože to nemělo smysl, protože se snad dalo udělat víc, kdybych se byl býval nestal nejdřív živou pochodní a potom posmrtnou maskou a pak symbolem ve spektáklu, ale třeba se dá ještě něco dělat.

Upálil se na protest proti cenzuře a propagandě a za lepší život pro všechny, kteří po divném babím létě a těžkém podzimu přečkávali těžkou zimu s beznadějí a odevzdaností. Pro většinu z nich se ten student v Praze zabil také na protest proti sovětské okupaci, ačkoli jeho samotného více než přítomnost cízích vojáků trápilo poznání, že hesla a prohlášení, která se tak bojovně nesila srpnovými ulicemi, že všechno to odhodlání a ta sounáležitost, nevyzněly vlastně v žádnou akci, v nic skutečného, v žádnou manifestaci společenské moci, která by byla schopna přejít od pohybů v ulicích (od manifestací v srpnu a z pohřbu v lednu) k hýbání ulicemi. Nemluvím o boji holýma rukama proti tankům, mám na mysli jeho požadavek na generální stávku, který nebyl uskutečněn. Občané Československa z hořících těl vyvodili okupanty, namísto aby přečetli, že teď mají začít jednat sami, protože nikdo jiný, jejich vláda například, to za ně neudělá. Zastavili se, to je pravda, ale nezastavili své stroje a bohužel ani své obavy o své ubíjené a uondané životy. Sice všichni zůstali stát a okolní dobová šeď byla na oka mžik ozářena světlem a teplem, ale zůstali stát lítostiví a vyděšení, a tak nemohli myslet, natož jednat, zastavili se díky zlobě, že to muselo dojít až sem a kvůli strachu, kam až to může dojít a také pro ono všeprostupující tušení, že to stejně nikam nepovede. Úpálil se a propaganda a cenzura zahájily normalizaci a všichni se zastavili a zůstali stát. Dvacet let. A možná že čtyřicet a možná, že ještě víc.

I pro naši svobodnou dobu je zásadní poznání, že Palachova akce nebyla ve své době vnímána tak, jak on sám zamýšlel. Ani úmysly hrdinů se neplní hladce. Existuje hořící člověk a existuje svět vidící hořícího člověka. Čin a obraz činu. Palach se oka mžitě stal symbolem, obrazem. Obraz (i symbol) je sice vytvořen až na základě činu, ale bez obrazu nemá čin žádný smysl, dokonce vlastně ani neexistuje. Čin a jeho obraz jsou jedna událost, jedna příhoda, jež je dána k zažití. Zatímco náš čin je již dávno dokonán, jeho obraz stále živě přebývá mezi námi, tam nahoře před Muzeem. Tam, kde Palach rozhodně neměl v úmyslu popálit sebe, ale všechny ostatní. A tak nechal vzniknout obraz. Nepředstavitelný a nepopsatelný, beze slov. Jen akt jen čin jen událost. Vytvořil příčinu, jejíž důsledky (pohledy na jeho čin) nechal na ostatních. Proto jsou ty důsledky jiné, než sám zamýšlel, a proto snad byly jeho požadavky tak malicherné vzhledem k osudu, který dobrovolně podstoupil, protože na cílech, které explicitně vytyčil ve svých dopisech, mu vůbec nezáleželo, věděl, že se jejich realizace nedožije. Nešlo mu o to, aby přestalo vysílat pár rádiových stanic, ani aby se odehrála jedna stávka, chtěl črtnácti miliónům lidí ukázat život a rozhodl se na něj poukázat smrtí, což je, metafyzicky vzato, zcela možné a dává to smysl. Rozhodl se uskutečnit absolutní svobodu, učinit jí viditelnou a snad i nesmrtelnou, stane-li se z ní symbol, třeba boje za svobodu, anebo boje za svrchovanou moc nad vlastním životem. Palachovým odkazem pro nás není jeho smrt, ta je jen štětcem, který použil, aby se proměnil v obraz, odkazem je jeho posmrtná maska, hořící plameny, které spalují každého, kdo se na ni podívá nebo na ně jen pomyslí. Ne s jeho smrtí, ale sami se sebou musíme teď žít, když myslíme na Jana Palacha, protože Palachův obraz už vytváříme pouze my všichni a nikoli on.

V lednu roku 1989 se obraz Jana Palacha, přežívající dvacet let kdesi v kolektivním podvědomí, projevil znovu jako skutečná událost. Duch Palachova protestu se opět objevil v ulicích. Více lidí nikdy jindy Jan Palach svým činem zmobilizovat nedokázal, ale ani tento leden se žádná přímá změna v následucích týdnech a měsících nekonala. Několik tisíc lidí se během pár dní scházelo po Praze, protože už to prostě nemohli vydržet. Všichni cítili, že je třeba vzít vlastní osudy nějak víc do vlastních rukou, viselo to ve vzduchu, už taky uplynulo pár let od doby, co se Gorbačov s Reaganem začali domlouvat na tom, co bude a jak.

Události Palachova týdne byly největším přímým důsledkem Palachova činu. Jeho upálení zavdalo důvod ke shromáždění, které se stalo největší scénou události "lidská pochodeň č. 1". Lidé společně volali po svobodě a hromadně se zatýkalo a masově mlátilo a hloupý režim zase znova ukazoval, jak je k ničemu. Pak se lidé rozešli a život za socialismu pokračoval dál. I to patří k obrazu Palachova činu, i taková je jeho posmrtná maska.

Je samozřejmě možné, že v prognostickém ústavu se někdy v tu dobu začalo mluvit o tom, že deadline projektu se blíží, že brzo nastane čas se realizovat. Byla to doba, kdy východní trhy už opravdu potřebovaly otevřít, a tak sice možná 1400 zadržených a jeden v budoucnu celkem důležitý vězeň nejsou zase tak rozhodujícím příspěvkem k dějinnému zvratu, po němž se zprivatizuje půlka světa, zatímco ta druhá se uvrhne do otroctví, programované chudoby a permanentního strádání. Ale možná, že ano, že pár set lidí v ulicích a jedna kampaň za jednoho uvězněného (symbolika uvěznění funguje v masové komunikaci podobně úspěšně jako symbolika smrti) může změnit poměry v zemi, když jsou nesnesitelné a k nežití, a pak by Palachův čin měl smysl a bylo by tedy prospěšné se upalovat. Samozřejmě za předpokladu, že nově nastolené změny poměrů jsou k lepšímu, že světové události přelomu osmdesátých a devadesátých let vedly k přijemnějšímu životu pro čs. obyvatele. Kdyby tomu snad tak nebylo, ponechme tuto otázku otevřenou, pak by nejspíš zase takový smysl Palachovo upálení nemělo, anebo by jej bylo dál nutné hledat v něčem jiném, než byl Palachův týden a protest proti komunismu.

Zatímco v období 1968 - 1969 se upálilo kolem 30 lidí, v roce 2003 to bylo jen asi 14 lidí. Mně to přijde dostatečně. Je těžké najít na Internetu všechna jména, tyto lidské pochodně nejsou předmětem obecného povědomí, nejsou to živé obrazy. Navíc se zdá, že v informačním spektáklu je pro upálené vyhrazen vysílací čas pouze v lednu, a tak známe hlavně Jana Palacha. 16. září 1992 se v Hasině upálil Jozef Aszmongyi, Slovák bydlící v Nymburce, na protest proti rozdělení Československa.

Je navíc dodávat, že jeho akt neměl vliv na chod dějin. Prakticky všechna upálení měla podobný smysl, byla činem namířeným proti nelidskému životu, propagandě nesmyslů a cenzuře svobod a osobní moci a prakticky všechna potkal stejný osud, co se jejich obrazů týče: v jejich době převládající veřejná komunikační média se je snažila spíše zamlčet, mluvit o nich co nejméně, a když už mluvit musela, tak vždy převypravovala, aby mohlo vše raději zmizet v zapomnění. Děje se tak nezávisle na politickém režimu. Dnes místo všech těchto upálení víme a přemýšlíme stále dokola jen o jednom, o tom z Václavského náměstí. Navíc nejčastěji v kontextu sovětské okupace a ne v souvislosti se smysluplnějším životem, takže dokonce ani kultovní Palachovy plameny k nám naší kulturou nedoléhají v plné síle, jako bychom o nich měli zvažovat, vážit si jich a považovat si je, ale přitom měli znemožněno se o ně doopravdy popálit. Dnes se používají obrazy Jana Palacha nikoli k probuzení společnosti z letargie, ale naopak na to, aby se ve společnosti uklidnili protestní nálady. Jde o natolik radikální a hrdinský počin-protest, že má schopnost zcela paralizovat člověka. Nic se mu nemůže vyrovnat, nikdo z vás nemůže být jako On, tak to radši ani nezkoušejte, ztrapnili byste se, nemáte na to a nemá to ani smysl, protože už to tady bylo, podívejte se. Média (historická věda je tady médium) nám nabízí Palacha jako symbol a lidé často říkají, dobře, nic moc tím nedokázal, ale je to symbol... pak často ztichneme a zamyslíme se nad tím, čeho vlastně je Jan Palach symbolem, už to najednou není tak zřejmé. Naštěstí to ani není důležité, protože ve skutečnosti nejde ani tak o symbol jako o čin-obraz. Nejde o to vidět hořící keř, ale Toho, kdo ho zapálil. A k tomu jeden živý obraz, který ze sebe máme sestavit my všichni dohromady. Důležitější, než uctívat mrtvé hrdiny, je být hrdinou živým.

Ale my jsme zatím úplně stejní jako byli ti, co inspirovali Jana Palacha k jeho činu. Svou odevzdaností a unaveností ze života. Jakoby se za ty roky nic nezměnilo. Díky globální informační síti se ukazuje, že v současných demokratických systémech je role sledování všeho a všech snad ještě důležitější a aktivnější, než tomu bylo za časů vylepování plakátů, že náš svět je prošpehován skrz na skrz a tajné služby mají pravděpodobně více moci, než měly v roce 1969, je těžké to vědět, protože je tajné, co vlastně dělají. Současná politika je hlavně spektákl, shluk nijakých obrazů, prázdných vět a nicneříkajících čísel, naše polická reprezentace je k neuvěření, ani tohle neprošlo od Palachových časů výraznou změnou. Slova propaganda a cenzura byla vystřídána hesly a slogany reklamního průmyslu a burzovního světa, ale to za nimi zůstalo stejné a nadále nijak nesouvisí s reálným životem. Atmosféra ve společnosti je také podobně dusná a udusaná, jen už se po malých scénách nehrává absurdní divadlo, protože mezitím se tak nějak dostalo na velkou scénu a do všech životů a nikdo nemá náladu to ještě poslouchat v čase, kterému se říká volný, přestože to není pravda. Každý má dluh a vlastní sluchátka. A ani upálení se přímo před našima očima bychom neslyšeli. Také proto, že nám bylo tolikrát vyprávěno o Palachovi, že jsme si na hořící lidi už zvykli, takže nás nic podobného nemůže vybudit z naší pestrobarevné rutiny a našeho pohledu na náš drahý medializovaný svět. Dneska vážně nedává smysl se upálit, opravdu, ať to nikdo nedělá. Nejsou za to vůbec žádný peníze. Ale mohlo by dávat smysl ptát se, jaké světlo vrhají všechny ty už vyhořelé pochodně minulých i přítomných let. A snad i podniknout jednu kolektivní performanci.

Ale co se dá udělat, když už ani upálit se nedává smysl? Stávat se posmrtnou maskou Jana P. A snad lze také vyhodit televizi a ignorovat tisk a omezit si Internet a jiná elektronická a digitální bankovnictví, snad přestat platit jízdenky MHD a přestat věřit pojišťovnám a přestat prodávat svůj čas, snad nevěřit ve svobodné volby a začít důvěřovat volbám vlastním, snad říct, že voda a světlo by měli patřit všem a tedy být zadarmo, snad zpochybnit smysluplnost existence vlastní hypotéky a prohlásit místo, ve kterém žijeme, za místo, kterým jsme, snad začít si žít. Prostě spálit dluhy a další věci, seznam je otevřen. Když takové události spácháme kolektivně, Jan Palach přestane být symbolem a stane se opět živým. Ano, jistě, být radikální není snadné, ale dá se to přežít. Žádná revoluce, překotnost životu svědčí málokdy, jen v sobě poneseme Palachův odkaz: že rozhodující činy, spíš než dějinný oka mžik, potřebují svůj čas, aby se jejich obraz mohl naplno rozvinout společností, takže není nutná žádná revoluce, prostě to všichni jen začneme dělat. Každý svým rytmem, každý co může. Pak už Jan Palach nebude někým, kdo se obětoval pro nás anebo za nás, což byla vždycky zbytečná interpretace, ale stane se příčinou naší vlastní odvahy, už nebude jen příkladem hrdinského jednání, k jehož odhodlání a vůli všichni vzhlížejí, ale nic nepodnikají, už nebude pouhým symbolem odporu, ale bude příkladem živým, neboť následovaným, a tak se stane tím, který uskutečnil, co chtěl. Být člověkem, co fakt dokázal škrtnout sirkou.

Stejně jako v roce 1969 existuje tolik osobních důvodů, proč to zní nemožně, kolik žije lidí. V tom právě spočívá ono zapálení se. Každý se hořlavinou polévá sám. Ještě je čas. Protože ten oheň hoří i mimo svou dobu. Ve věčnosti. I teď. Tak ať ze sebe neuděláte blázna.

Vytisknout