Samuraj volá do zbraně. Spadne Evropa do pasti agresívního asijského nacionalismu?

24. 1. 2014 / Karel Dolejší

Japonský premiér Šinzo Abe v projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu požádal o mezinárodní podporu v potenciálně výbušné neshodě se supervelmocí v sousedství. Ta se točí kolem sporu o ostrovy ve Východočínském moři. Pokud budou "mír a stabilita" otřeseny v Asii, důsledky pocítí celý svět, varuje Abe.

Spor o neobydlené a potenciálně na suroviny bohaté souostroví podle obav Japonců tvoří jen první krok čínské expanze, v níž jde údajně o kontrolu nad strategickými lodními cestami kolem pobřeží. Kromě toho má Tokio obavu i z toho, že americké bezpečnostní záruky slábnou.

Spory kolem souostroví ovšem oživil i sám Abe návštěvou proslulé svatyně Jasukuni, která připomíná japonské válečné "hrdiny", včetně usvědčených zločinců.

Abe se zjevně pokouší zatáhnout Evropu do svého sporu s Čínou, v zásadě v souladu s koncepcí, kterou již dlouho razí Trilaterální fórum. To prosazuje strategickou spolupráci USA, Japonska a Evropy a přitom chápe "starý kontinent" převážně jako námořní mocnost na periferii Eurasie. Z geopolitického hlediska je cíl podobně profilovaných aliancí stále stejný: Udržet Eurasii rozdělenou a potenciálně dominantní mocnost "zadržovat". Japonci evidentně soudí, že sdružené síly slábnoucích USA a jejich "sebeobrany" už na takový úkol nebudou stačit.

Evropa ovšem nemá podobnou strategií co získat. Předně vzestup Asie probíhá na její úkor, takže je jen stěží v jejím zájmu investovat vlastní zdroje do asijské stability. Kromě toho chápání Evropy jako námořní mocnosti je již zastaralé, přinejmenším protože vojenská námořnictva Francie, Velké Británie a Itálie stejně nedokážou delší dobu efektivně působit na opačném konci světa.

Podílet se na námořním zadržování Číny ještě navíc znamená nutit ji, aby hledala suroviny nezbytné pro svůj ekonomický boom namísto v zámoří spíše v Rusku, které začíná nabízet své zdroje také tímto směrem. A protože ruských surovin zajisté není k dispozici nekonečné množství, znamená to od jistého okamžiku hru s nulovým součtem: Co nakoupí Čína, to na Evropu nezbude.

Pokud by se Evropa rozhodla pomáhat Japonsku, ačkoliv jeho vlastní identifikační zóna protivzdušné obrany (ADIZ) je několikanásobně větší než hlasitě proklínaná čínská a nacionalismus "Prusů Východu" není o nic méně agresívní než uctívačů draka, jednala by z problematického důvodu proti vlastním zájmům. Nahrávala by procesu vlastního oslabování jak přímo (utopením zdrojů v námořním zbrojení proti Číně, přičemž tyto zdroje mohou citelně chybět doma), tak nepřímo - podporou utužování rusko-čínské strategické spolupráce.

Koncepce operací na vzdálených teritoriích vedených "abychom nemuseli válčit doma" sa navíc ukázala jako pochybená, už když USA rozpoutaly hned několik válek zcela zbytečných (Afghánistán, Irák, Jemen, Libye...), některé evropské mocnosti se na těchto nestrategických konfliktech podílely a potřebám těchto druhořadých bojišť (z perspektivy válek kategorie P2P) se přizpůsobují standardy NATO. Čína kromě toho zřetelně nebude mít nikdy vážný důvod ohrožovat Evropu "doma". Na to je prostě příliš daleko a zbytkové evropské zásoby strategických surovin po třech staletích průmyslového rozvoje nestojí za nějaké dobývání. Evropa stále vlastní některé důležité technologické a zčásti i průmyslové kapacity, ale také o ty se místo Číňanů zajímají spíše jiní.

Až se tedy naplno rozjede propagandistické úsilí zaměřené na reparaci transatlantické vazby pošramocené špionážním skandálem NSA prostřednictvím vytyčení společného spasitelského úkolu v zámoří, není radno spěchat do příliš ambiciózního a potenciálně katastrofálního projektu.

Reálné hrozby pro evropskou bezpečnost se nacházejí podstatně blíže, než v Jihočínském a Východočínském moři.

Vytisknout