Konference Ženeva II - PR předehra posledního dějství syrské tragédie

22. 1. 2014 / Karel Dolejší

Asad nikdy neměl v úmyslu ustoupit. V posledních měsících se realizací íránského plánu předloženého Moskvou podařilo odvrátit hrozbu americké intervence, s pomocí šíitů z Libanonu a Iráku získává reformovaná syrská armáda nazpět ztracená území, obyvatelé si uvědomují, že brutální režim je bohužel pořád ještě lepší variantou, než vláda extrémních islamistů. Jistý vliv na Asada má Moskva, on však byl vždy obtížným klientem, kterého nebylo snadné přesvědčit, aby přijal návrh patrona. Navíc po odvrácení americké intervence význam spojenectví s Moskvou relativně poklesl, neboť aktiva, která Kreml vkládá do hry, nejsou už tolik důležitá. Existuje jistý manévrovací prostor mezi Moskvou a Teheránem, včetně určité míry duplicity v dodávkách zbraní. Za těchto okolností se režim prostě chce předvést světové veřejnosti v příznivém světle předtím, než dokončí vojenskou porážku povstalců a Asad se nechá znova "svobodně" zvolit do čela státu.

Opozici se vojensky velmi nedaří, navíc bojuje mezi sebou a má různé navzájem nekompatibilní ideologické a ekonomické sponzory. Radikálové napojení na al-Kajdu se financují především z aktiv získaných na severu Sýrie a jednat s nikým nechtějí, protože hodlají bojovat "až do ustavení islámského státu v Sýrii, Palestině a Iráku". Umírnění islamisté dostávají podporu od monarchií Perského zálivu a jsou také placeni za to, aby s Asadem nikdy nevyjednávali. Vojensky nejslabší jsou sekulární skupiny, které tvoří jádro politické podpory delegace přítomné ve Švýcarsku. Sponzorují je západní státy, avšak manévrovací prostor těchto skupin je velmi malý. Jakýkoliv projev ochoty ke kompromisu znamená další odchod příznivců k islamistům. Na mírovou konferenci nakonec tito lidé odjeli, aby úplně neztratili vliv a relevanci. Účast podmínili vyblokováním Íránu. Pravděpodobně to bude vůbec největší úspěch, kterého zde dosáhnou.

Vliv Moskvy na Asada se patrně omezí na to, že režimní delegace bude vystupovat uhlazeněji a méně konfrontačně, než by tomu bylo za jiných okolností, a nebude tolik stavět na odiv úmysl prezidenta přese všechno zůstat u moci. Dodávky ruských zbraní jsou ze strany Damašku "zaplaceny" spoluprací na programu likvidace chemických zbraní, s nímž Moskva spojila svou mezinárodněpolitickou prestiž, takže ani Asad nepostrádá páky, jak si leccos vymoci. Eventuelně je část ruských dodávek nahraditelná ze strany Íránu - a také nákupem starší výzbroje sovětského původu na černém trhu. Souhrnně vzato, Moskva těžko může donutit Asada, aby udělal něco, co se mu úplně příčí.

Spojené státy jsou ještě v daleko prekérnější pozici než Rusko, protože mezi opozicí mají vliv pouze na marginály. Je pěkné v myšlenkovém stylu studené války uvažovat o ukončení nepřátelství tlakem obou velmocenských sponzorů na lokální klienty, jenže v multipolárním světě tohle dávno nefunguje. Saúdská Arábie nebo Katar bojují proti íránskému vlivu a nechtějí se účastnit "přátelské" dohody mezi Lavrovem a Kerrym. A na bojišti záleží spíše na nich než na slaboučkých sekulárních povstalcích v americkém žoldu.

Al-Kajda přirozeně nebude vyjednávat o žádném smírném řešení.

Probíhající PR stunt v Montreaux a Ženevě se konečně ani v nejmenším netýká syrských Kurdů, kteří jsou také bojující stranou - odkázánou výhradně na sebe samu a kromě kurdské enklávy v Iráku nemající nikde ve světě žádné vlivnější přátele.

Konference bude s nejvyšší pravděpodobností závodem ve vzájemném očerňování a také ve snaze získat vyčerpané příznivce pro další válčení názorným předvedením toho, "že to prostě jinak nejde".

Rusko a USA možná nyní mají dobrou vůli občanskou válku v Sýrii ukončit, ale i kdyby tomu tak opravdu bylo, jejich vliv bez spolupráce dalších aktérů k dosažení tohoto cíle nestačí. Jeden z klíčových hráčů, Írán, ve Švýcarsku úplně chybí.

Černým koněm konference jsou nakonec monarchie Perského zálivu, které mohou velmi překvapit - nicméně je dost málo pravděpodobné, že by se právě chystaly k takovému kroku.

Vytisknout