23. 1. 2014 / Karel Dolejší
S potěšením jsem si přečetl další text Ilony Švihlíkové o "holandské nemoci". Touto rétorickou figurou autorka stereotypně vysvětluje frapantní ekonomickou neefektivitu svých oblíbených autoritativních režimů, aby se nemusela zabývat např. úrovní korupce, rozkrádáním či chronicky špatnou alokací investic.
Bohužel, fundamentálně pochybená metodologie, kterou autorka používá, ji specielně v ruském případě vede k přehlížení hned několika faktorů.
Za prvé, mimo jiné právě proto, že Rusko prodělalo tzv. ropný zlom ještě v dobách bývalého SSSR, usiluje nyní o územní expanzi. Kromě tzv. "blízkého zahraničí", kde je v centru zájmu potenciál ukrajinského zbrojního průmyslu, jsou předmětem pošilhávání ruského medvěda surovinová ložiska v Arktidě. Ideologicky nepředpojatý komentátor a priori neví, zda tato ložiska mají náležet v první řadě např. Norsku, Kanadě, nebo Rusku, které zde už pod záminkou "patnáctiminutové raketové hrozby" začalo rozšiřovat vojenskou přítomnost a atakuje i mírumilovné ekologické aktivisty. Proto zvyšování ruské vojenské přítomnosti mimo teritorium považuje za jasný symptom tendence k územní expanzi. Ten kdo neví, kde Rusko končí, ovšem samozřejmě řekne, že všechny oblasti, o něž zde jde, patří přece odjakživa Rusku, takže se žádná expanze nekoná. Podobně, jako přece nezáleží na Ukrajině, vždyť od Putina víme, že Ukrajinci jsou úplně tím samým národem, jako Rusové.
Za druhé, program masivního zbrojení je pro prezidenta Putina právě cestou, jak se země má postupně vymanit z jednostranné závislosti na exportu surovin, potažmo "holandské nemoci". V centru ruské ekonomiky má znova, stejně jako v sovětských dobách, stát zbrojní průmysl. Tvrdit, že se touto cestou "pouze" reaguje na "holandskou nemoc", tedy znamená překroutit si Putina zcela po svém. Ano, asi 20% obrovských prostředků, které ruský stát nalévá do zbrojních programů (podle stockholmského institutu SIPRI je to se započtením skrytých a utajovaných položek státního rozpočtu dobře známých ze sovětských dob již nyní 4,4% HDP - percentuálně ekvivalent USA - a podíl má dále růst) se rozkrade, na skutečné zbrojení ovšem ve třetím největším "obranném" rozpočtu na světě zůstává peněz více než dost a tyto výdaje mají na konci dekády nikoliv klesnout, ale pouze přestat s dosud nepřetržitým růstem. Přezbrojení bude navíc dokončeno právě ve chvíli, kdy nejakutnější demografická omezení spojená s nástupem slabých věkových kohort 90. let začnou odeznívat a k dispozici začne být opět výrazně větší počet branců.
Za třetí, Rusko "podporuje slabší stranu konfliktu"? Velmi letmý pohled do historie umožňuje rychle zjistit, že již v roce 1999 v Jugoslávii Rusko podporovalo státního aktéra, který kontroloval veškeré fiskální příjmy, státní aparát a rozsáhlou armádu vybudovanou v Titových dobách, proti vojensky velmi slabému nestátnímu aktérovi, jehož podporovaly USA. Totéž v Libyi. V Sýrii sledujeme naprosto stejný scénář. I na Ukrajině můžeme vidět velmi podobný obraz, jakmile přestaneme zaujatě opakovat floskuli, že "Rusko v konfliktech podporuje slabší stranu". Naopak, velice často, ne-li dokonce zpravidla, podporuje stranu silnější, která "dozbrojit" rozhodně nepotřebuje - zejména poté, co se zlomil americký intervencionismus a US Army se bude nejméně jednu dekádu vzpamatovávat z nedávných intervencí a poté všechny její kapacity pohltí Asie.
Švédská vláda si v roce 2012 vyžádala mimořádné vydání periodické studie Russian Military Capability in a Ten-Year Perspective, které pak mezinárodní autorský kolektiv zpracoval zevrubně v rekordním čase, převážně na základě analýzy primárních ruských zdrojů. Kupodivu, o "holandské nemoci" se zde nedočteme, zato ale o mimořádně rychlé koncentraci ruského zbrojního průmyslu, který se organizuje za účelem snadnějšího dobývání renty ze státních zdrojů. Střet s vojenskoprůmyslovým komplexem stál fakticky křeslo kdysi mimořádně silného ministra obrany Serďukova, který míval Putinovu plnou podporu. Co z toho vyplývá pro další vývoj v Rusku, nechť si každý posoudí sám.
Binární optika studené války, černobílé vidění, v němž se všechny tmavé barvy vždy nanesou výhradně na jednu stranu a druhá je poté "dialekticky" hodnocena jako přinejmenším benigní, ale spíše rovnou jako "síla dobra", povede stále dokola k rozdělování rolí mezi virtuální "good guys" a "bad guys", ačkoliv moralizovat velmocenskou politiku v multipolárním politickém kosmu, který je kosmem pluralitním a "polytheistickým", znamená okatě demonstrovat intelektuální omezenost a nedostatečnost.
Kromě toho nelze vést plnohodnotnou diskusi o žádném tématu tam, kde preferovaná strana má vždy vyšší publikační prioritu a navíc v každé debatě poslední slovo.
Vytisknout26.1. 2014 / Karel Dolejší
31. ledna 1942 jednotky 25. japonské armády ukončily malajskou operaci. Počátkem února pak Japonci v síle 36 000 mužů za týden porazili 85 000 Britů, Australanů, Indů a Malajců v bitvě o Singapur. Británie v té době již plně přešla na válečné hos...