Ruský medvěd útočí? Rusko a jeho zahraničněpolitické ambice včera a dnes

31. 12. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Rusko vždycky na Západě vyvolávalo extrémní emoce - od nekritického obdivu po rusofóbní zatracování. Ani jeden postoj není na místě, chceme-li Rusko pochopit a naleznout přijatelný modus vivendi, který je z hlediska střední Evropy (ale i třeba Finska) životně důležitý. Stejně tak není dobré neumět odlišit velmocenské ambice a rétoriku od reálných možností dnešního Ruska v kontextu jeho vnitřního vývoje. Jak tedy vlastně chápat současný ruský nástup v zahraniční politice s ohledem na ruskou geokulturní identitu, historii a geopolitické zájmy?

Rusko jako velmoc, pokus o charakteristiku

Historicky je Rusko jednou z evropských velmocí. Do Evropy vstoupilo takřka ve stejnou dobu jako z ní "vystoupila" Osmanská říše, tedy na začátku 18. století. Ruský imperialismus je možné považovat za "opožděnou" formou a hybridní derivát západního imperialismu a místních tradic.

Budování impéria v Rusku mělo podle řady autorů podobu vnitřní kolonizace řízené shora. Myšlenka impéria, jakkoliv byla samozřejmě v Rusku starší, byla od doby Petra I. spojená s modernizací (de fakto pozápadněním) země, která probíhala často vyloženě drastickým a násilným způsobem a v kontextu velké technologické, ale i symbolické a kulturní závislosti na západních vzorech. Minimálně od doby Petra I. Velikého byl pro Rusko klíčový značně ambivalentní vztah k Západu či Evropě. Ten se později mimo jiné promítl do filosofického a politického soupeření myšlenek zapadniků a slavjanofilů, který je patrný v ruské společnosti dodnes. Závislost na západních kulturních modelech, vztah k domácím tradicím a kontext, ve kterém se Rusko stalo "tím druhým" Evropy, stály vždy v centru jeho velmi ambivalentnímu vztahu k Západu. Na jednu stranu je v Rusku patrná snaha o emancipaci a odmítnutí Západu deklarací a přihlášením se k "zvláštní" ruské civilizaci (dnes například v podobě ideologie tzv. "euroasianství") a na druhou stranu je tu stále patrná snaha o to "vyrovnat" se Západu, dohnat ho a být přijat jako jeho nedílná (nepochybná) součást pomocí celé řady imitačních strategii. To všechno v kontextu mocenského soutěžení.

Od 18. století byla součástí budování ruského impéria teritoriální expanze směrem na Západ do oblasti zemí, které dnes označujeme jako střední a východní Evropa. Důvod proto byl v podstatě dvojí. Za prvé, oblast západních okrajin (pohraniční oblast) plnila funkci komunikační a umožňovala lehčí přístup na Západ ("okno do Evropy") i globálně, do světa. Není například příliš známo, že to byly baltské přístavy odkud Rusko realizovalo na počátku 19. století svoje první obchodně-koloniální námořní výpravy a odkud také poprvé obeplulo zeměkouli. Ze západních okrajin se také etablovala výrazná skupina ruských modernizátorů (úředníků, vojáků, intelektuální elity). Za druhé, celá oblast měla sloužit jako obranná nárazníková zóna proti Západu. Pobaltí a Finsko měly být obranným pásmem k St. Petěrburgu a odrazištěm ke kontrole Baltského moře. Část Polska, Litva, Bělorusko a západní Ukrajina zase proti útokům z kontinentu. Naopak Sibiř byla vnímána jako kolonizační (osidlovací) oblast Ruska a například jižní oblasti jako Kavkaz a především oblasti dnešních středoasijských republik jako ekonomické kolonie (zdroje) s přístupem do zájmové zóny Británie (Persie, Afghánistán).

Obranný smysl expanze na Západ měl, nutno dodat, svojí logiku. Petr I. Veliký viděl svého největšího konkurenta na Západě. Moskevský stát se musel už mnohem dříve bránit útokům ze Západu -- z Polska a Švédska. A v uplynulých dvou stoletích přišlo vždy největší vojenské ohrožení ze Západu, nikoliv z Východu. V roce 1812 to byla Napoleonova invaze do Ruska. A v roce 1941 potom Hitlerova invaze do SSSR. To jsou dvě zkušenosti, které mají formativní a klíčový význam i dnes jako součást ruské národní historické narace a identity. Ti, kdo se dnes diví, že Rusko cvičí proti západním cílům, by si měli uvědomit, že to není nutně projevem teritoriálního zálusku Ruska na celou Evropu, ale preemptivní strategie, která staví na dosavadních historických zkušenostech a vyhodnocení rizik.

Sovětská alternativa imperialismu v mnohém následovala logiku carského imperialismu a shora řízené modernizace. Ve 30. letech, kdy Sovětský svaz pod Stalinovou pevnou rukou posílil, byl imperiálně-revisionistický trend stále zřetelnější v politice vůči pobaltským zemím a Finsku. Pretextem této expanze byl v zásadě nepřátelský a izolační vztah Západu k SSSR mezi léty 1917 až 1934. Sovětský expanzionismus vyvrcholil v roce 1938 podepsáním Paktu o neútočení s Německem, se kterým si SSSR rozdělil sféry vlivu a umožnil mu návrat do oblasti Pobaltí a poněkud později vojenský útok na Finsko.

Po roce 1945 se teritoriální expanze ustálila a sovětská velmocenská politika se stala otázkou sfér vlivu, jenž krystalizovala během posledních let druhé světové války, dále pak vztahů mezi centrem a satelity (vnitřně v rámci "svojí" sféry vlivu či bloku přezdívaného také jako "Druhý svět") a globálního, transkontinentálního soupeření se Západem. Není ale bez významu si uvědomit jeden zásadní moment, který byl schopen zajistit Sovětskému svazu takový náhlý vzestup a který posunul jeho vliv fakticky až k hranicím Německa, včetně kontroly nad částí východu Německa. Tím bylo jednoznačně vítězství ve druhé světové válce za cenu neuvěřitelných lidských i materiálních obětí, které Sovětský svaz zaplatil. Z hlediska střední Evropy znamenal pád Německa odstranění hlavního soupeře Sovětského svazu v této geopolitické oblasti. Sovětský svaz osvobodil/dobyl značnou část svých zdejších satelitů v důsledku válečného konfliktu v letech 1939 až 1945 a jeho přítomnost byla otázkou dohody mezi jím a Západem (Jalta). Válka byla kontextem i nástrojem sovětského vzestupu a vstupu SSSR do oblastí, ve kterých historicky Rusko nikdy nemělo takový vliv (tedy především ve střední Evropě, Balkán byl tradiční sférou ruského vlivu).

Určitá, kulturně definovaná hierarchie sfér vlivu byla a je významným faktorem pro to, jak ruské mocenské centrum vnímá (a jaké politiky potom aplikuje) jednotlivé země a národy kolem sebe. Tato kulturní hierarchie, dnes zosobněná v pojmech "blízkého", "středního" a "vzdáleného" zahraničí má svoje kořeny v 19. století, je spojena s koncepcí moderního ruského národa a obsahovala v sobě kategorie jako jsou slovanství, pravoslaví, křesťanství a civilizace. Ke všem těmto kategoriím se ruský stát i národ přihlašoval. Nicméně svojí roli dnes hrají i další, současnější faktory. Vedle rozšiřování NATA, které Rusko vnímá v souladu se svojí historickou zkušeností jako hrozbu, jsou to také jiné strategické cíle jako je například otázka transferu ruské nafty a plynu přes území konkrétních zemí atp.

Rozpad SSSR v roce 1991 a jeho důsledky

V roce 1991 se Sovětský svaz rozpadl, a to způsobem, který znamenal značné zdiskreditování sovětského socialismu jako globálního univerzalismu a ztrátu vlivu. Rusko, respektive Ruská federace, vyšlo z rozpadu výrazně oslabeno. Příčinou pro to ale nebyl jen sám rozpad, ale také celkové okolnosti posledních let sovětského režimu, který rozpad předcházely a doprovázely. Svojí samostatnost nezískaly jenom "elitní" pobaltské republiky, ale také Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán, středoasijské republiky, ale především a hlavně Ukrajina a Bělorusko, dva národy, které měly ve velkoruském pojetí zvláštní pozici. Poprvé od 17. století byl Kyjev, symbolické centrum ruské státnosti (tzv. Kyjevské Rusi) situován na území jiného státu. Vedle toho Rusko, s výjimkou malého území v Kaliningradu a území kolem St. Petěrsburgu, ztratilo svoje okno do Evropy. Rozpad sovětské říše tak způsobil vážnou krizi ruské národní identity, která se v moderním pojetí formovala pod vlivem existence impéria a ve vztahu a v opozici k Západu (Evropě).

Proti vůli Ruska byly bývalé sovětské satelity zařazeny do vlivu sféry vlivu vítěze studené války, kterým se prohlásilo USA a jeho západoevropští spojenci. V oblasti střední Evropy se opět jednalo o geopolitickou změnu sféry vlivu, kdy se země jako ČR, Polsko, Maďarsko a Slovensko staly během let 1989-2004 součástí západních politických a vojenských struktur. Ekonomicky je u nich patrná především velká závislost na Německu (například jen namátkou - průměr exportu všech 4 zemí do Německa je 26,45%, ČR je v tomto ohledu nad průměrem s celkem 31,8% v roce 2012) . Ve skutečnosti došlo tedy k tomu, že se do střední Evropy vrátilo ekonomicky silné Německo, jehož reálná hegemonie byla institucionálně "přikryta" evropskou integrací. Vojensky se tyto státy spolehly na NATO a silné atlantické vazby. Byla to politika, která považovala (mylně) velmocenské zájmy USA v regionu za konstantní.

V Moskvě je dnes geografická oblast střední Evropy vnímána jako "vzdálené zahraničí" nebo "střední zahraničí" (nikoliv ale "blízké zahraničí"), což znamená, že Rusko k této oblasti přistupuje odlišně než k postsovětským republikám a do značné míry respektuje přítomnost Německa a EU (s Německem má Rusko tradičně poměrně dobré vztahy -- přes problémy se obě země umí domluvit) v této oblasti. Jinak je tomu ale v případě NATO, jehož rozšíření Rusko vždy kritizovalo a které považuje za ohrožení svojí bezpečnosti. V 90. letech se Rusko snažilo prosadit v této oblasti v podstatě politiku neutrality, a zabránit tak vstupu těchto zemí do NATO. Tato politika představovala ve skutečnosti pokus o finlandizaci, která by se aplikovala na celý pás zemí (bývalých satelitů) mezi Německem a hranicemi SNS, respektive bývalého teritoria SSSR, a která měla z počátku podporu i ze zemí tehdejšího NATO.

Takové řešení bylo ale odmítnuto s konečnou platností vstupem Polska, Maďarska a ČR, baltských zemí) a Slovenska do NATO. V posledních dvou desetiletích následujících po rozpadu SSSR bylo Rusko zatlačeno do situace, kdy muselo přihlížet celé řadě zahraničněpolitických událostí a kroků, které neodpovídaly jeho zájmům a vyzývaly jeho velmocenské vzorce myšlení a ambice.

Na prvním místě se jednalo o rozšíření NATO až k hranicím Ruska, vstup Západu do oblasti "blízkého zahraničí" (např. Gruzie, Ukrajina), reálná možnost vstupu dalších postsovětských zemí do NATO, západní politika na Balkáně a nyní se kupříkladu jedná o plány na protiraketovou obranu euroPRO, které USA neopustily ani po dohodě s Íránem. Přítomnost NATO u hranic s Ruskem a jeho možná další expanze je jedním z nejvážnějších geopolitických problémů z perspektivy Ruska a jde o problém, který je z ruské perspektivy legitimní bez ohledu na charakteristiky Putinova režimu.

Rusko jako lídr: rétorika nebo fakt?

Role Ruska jako lídra stejně jako v minulosti závisí nejen na ambicích politických elit, ale hlavně na vnitřní síle země a ruské společnosti v globální kontextu, který je i přes slábnoucí vliv Západu kontrolován stále západním myšlením, subjektivitou a pravidly hry. Určitý potenciál Ruska k tomu být alespoň regionálním lídrem v multipolárním světě jistě existuje a měli bychom ho brát vážně. Přesto bychom ale měli brát vážně i dosavadní ruskou historickou zkušenost či určitou historickou "tendenci" vývoje a současné vnitřní souvislosti.

V případě Petra I. Velikého i Stalina je možné si všimnout toho, že Rusko vstoupilo do role velmoci v rámci shora řízené modernizace a konsolidace, ne jako její důsledek ale daleko spíš jako její součást či jeden z nástrojů, "rozhodnutím shora", a že velmocenská pozice nepřinesla nikdy kýženou prosperitu a blaho pro většinu obyvatel Ruska. Naopak z ní profitovaly poměrně velmi úzké skupiny lidí v kontextu velkých sociálních nerovností a za cenu obrovských obětí, utrpení, násilí a represe. Zvláště 20. století bylo v ruských dějinách charakterizované střídáním dvou jevů -- revoluce a stagnace. Impérium nebylo nikdy hlouběji "socializováno" do ruské společnosti a ruská modernizační politika šla ruku v ruce s kulturní závislosti na Západu (imitace), což jsou spolu s řízenou modernizací asi největší slabiny Ruska dané historicky.

Těchto slabin Putinův režim Rusko zatím nezbavil, i když se o to programově pokouší. Putin vsadil už v roce 2000 na politiku normálnosti a stability, která znamenala rozchod s ruskými dějinami jako dějinami extrémů a experimentů, s důrazem na programové hledání "autenticky" ruské "třetí cesty" jako cesty postupných změn, která by odpovídala ruským podmínkám a v rámci které by politika vytvářela stabilní kontext a podmínky pro modernizaci společnosti.

Není ale možné si nevšimnout toho, že tento program je opět realizován pomocí iniciativy a dohledu shora, řízen "manuálně" a že jeho zdrojem jsou především západní modely. Hlavní oporou byly poměrně dlouhou dobu poměrně široce sdílená poptávka po normalitě a stabilitě, a to i přes to, že Putinova politika nesla a nese určité známky normalizace a autoritářství.

Kontextem Putinovy řízené demokracie je a byla konsolidace a de facto budování moderního státu po rozpadu imperiální struktury Sovětského svazu, ale v rámci setrvačnosti sociálních praxí sovětského typu, na což se často a rádo zapomíná. Kdo nechce, nevidí, že přes všechny nedostatky, Rusko za V. Putina zažívá snad nejstabilnější a nejblahobytnější období od roku 1917 a že v kontextu novodobých dějin Ruska to může být vnímáno jako vyšší hodnota než demokracie s přívlastky.

Putinův program ale rozhodně nevyřešil hluboko zakořeněné problémy Ruska a to, jak v ekonomické oblasti (obrovská závislost na surovinách, která Rusko charakterizuje jako závislou periferní ekonomiku), sociální oblasti (cca 70% Rusů stále žije v chudých nebo sociálně slabších podmínkách, i když je patrný růst středních tříd o cca 20%) či demografické oblasti (ruští demografové předpokládají do roku 2025 další pokles počtu obyvatel o asi 8-10 miliónu lidí a celkový populační výhled není optimistický) a které je možné považovat za přímé či nepřímé následky sovětské modernizace a post-sovětské transformace. Kromě toho se zdá, že režim vstoupil do fáze politické stagnace a ztrácí na svojí dynamice i podpoře.

Vedle Putinova stabilizačního a konsolidačního programu, tu byl ale vždy přítomen velmocenský faktor. Už v roce 2000, kdy Putin nastínil svojí vizi pro Rusko ve svém textu Rusko na prahu milénia, Putin napsal "Rusko bylo a je velmocí." a považoval to za součást geopolitické, ekonomické a kulturní existence Ruska. Velmocenská ambice zosobněná v putinském termínu deržavnost' byla vždy nedílnou součástí Putinova programu a vize pro Rusko. Její role byla ale primárně symbolicko-rétorická vzhledem k reálné síle Ruska a nutnosti nového konstruování národní identity po rozpadu SSSR.

Závěr: Rusko jako agresor?

Z mého hlediska jsou reálné šance Ruska jako budoucího lídra, který by byl schopen převzít roli Západu, nebo byl dokonce ochoten podpořit svojí regionální hegemonii v blízkém a vzdálenějším zahraničí (střední a východní Evropě) pomocí užití vojenské síly smrtícím útokem na Varšavu, Prahu, Helsinky, Stockholm či Berlín a Brusel, velmi slabé. Rusko se ale bude snažit posilovat svojí úlohu v regionu v součinnosti se snahou o prestižnější pozici mezi dnešními velmocemi, v souladu s historickou logikou hierarchizace "sfér vlivu" kolem dnešního Ruska a v souladu s vnitřní situací Ruska, kde je klíčový úspěch putinské modernizace v dlouhodobější perspektivě (její faktická udržitelnost).

Nárůst ruského vlivu bude nejspíš přímo úměrný s mírou zájmu či nezájmu západních velmocí (Německo a Francie jako hlavní osa EU) o oblast střední a východní Evropy a jejich ochotě či neochotě se s Ruskem dohodnout (stejně jako v minulosti).

Pasivní zahraniční politika Česka v Evropě a nekritická podpora USA, spojené s občasnou prvoplánovou rusofóbii, která se rovná odmítání pragmatických vztahů s Ruskem, portrétuje ho jako nositele "autoritativních struktur", "nemocného s 'komunistickou' leprou" a "nepřítele svobody", občas kombinované s přihlouplou nadřazeností a zarámované programovou ignorancí a absencí porozumění (verstehen) Rusku dnes i v minulosti, jsou velmi krátkozraké, povrchní a nemohou ČR zaručit bezpečnost. Mnohem víc totiž plní domácí cíle.

Rétorická kampaň některých českých médii proti Rusku pod heslem boje za lidská práva a demokracii, která se nenamáhá vysvětlit příčiny a kontext ruských problémů, má znaky pokrytectví v kontextu domácích problémů české "demokracie" i v globálním kontextu. Ovšem média nejen v ČR ale i jinde pomalu přestávají hrát roli zdroje informací, ale jsou spíš hlásnou troubou mocenských zájmů a s nimi spojených "udržovacích" ideologii.

Současná modernizace ruské armády může být jistě potenciální hrozbou, stejně jako je potenciální hrozbou armáda jakéhokoliv jiného, velkého státu. Hra na to, že existuje "hodná" a "zlá" ztráta suverenity, "hodná" a "zlá" nadvláda a že jsou na světě "morální" a "nemorální" velmoci je ale značně naivní, protože velmocenská politika je reálná politika (Realpolitik). Každá velmocenská nadvláda má svojí odvrácenou tvář. To, že ji nevidíme, nebo že máme zrovna štěstí být na té "hezčí" straně a nezakoušíme ji tak, na tom mění pramálo.

Ze strategického a politického hlediska myslím, že Putinova modernizace armády k několika souběžným cílům -- k propagandě či PR cílům, a tím k posílení prestiže Ruska ve světě a v Evropě, k obraně země a k vnitřní podpoře doma, charakterizované důrazem na imperiální ambice jako symbolický prvek ruské identity a zřejmě i určité vytváření integrující agendy v ruské společnosti.

PR techniky ostatně hrají v dnešní ruské (a nejen v ní) politice značnou roli a jsou nedílnou součástí projektu řízené demokracie. K tomu je nutno podotknout, že i přes ostřejší rétoriku, byla putinovská zahraniční politika doposud vždy postavená na pragmatismu a realismu. Pokud by Rusko skutečně chtělo agresivně a militantně vydírat svoje sousedy, má k tomu ostatně dostatečně silný jaderný arzenál i bez modernizace armády.

Krátká válka s Gruzií v roce 2008 ukázala na řadu nedostatků ruské armády a její modernizace byla otázkou času (ke kompletní modernizaci po roce 1991 nedošlo). Rusko armádu potřebuje už jen proto, že musí chránit geograficky největší státní hranice na světě a že musí čelit vnitřním výzvám. Vylučovala bych ale, že by dnes či v nejbližší době Putin získal podporu ruské veřejnosti pro agresi na Západ (EU je největším obchodním partnerem Ruska a populárním turistickým cílem dnešních Rusů). Putinův úspěch v posledních třinácti letech stojí na něčem zcela jiném než na represivní a totalitní mobilizaci lidských zdrojů. Jeho ústředním prvkem je, jak jsem již řekla, politika stability, normálnosti (a normalizace) a ke které získal poměrně širokou, dnes ale slábnoucí, podporu ruské společnosti, včetně pomalu rostoucí a na spotřebu orientované střední třídy.

Putinova modernizace armády a především asertivnější tón ruské zahraniční politiky (Rusko jako pilíř pozitivně vnímaného konzervativismu a lídr, který "neučí ostatní, jak mají žít", což je jasná výzva Západu s jeho "univerzálními hodnotami" dvojího metru) ale mohou být i projevem rostoucí frustrace z Putinova projektu v samotném mocenském centru a reakcí na povrchní odsudky Ruska a dvojí metr Západu v přístupu k Rusku jako "říše jinakosti", která není dost západní. Ambivalentní a rozporuplný vztah Ruska k Západu (Evropě) stále zůstává v centru ruské politiky i ruských ambicí a součástí problému je i povýšenecký, vylučující a v podstatě rusofóbní vztah Západu k Rusku.

Vytisknout