23. 1. 2014 / Ilona Švihlíková
Na Britských listech se objevila diskuse ohledně ruské zahraniční politiky a jeho vojenského potenciálu. Nemíním analyzovat stav a možnosti ruské vojenské techniky, ale místo toho se podívat na především ekonomické slabé a silné stránky této obrovské země. Stav ekonomiky je bezesporu jedním (nikoliv jediným) z determinantů možností zahraniční politiky, včetně případného vedení konfliktu. Posoudit reálné možnosti ruské ekonomiky je důležité i proto, že ruští představitelé použili esenci Realpolitik, když zmínili, že zahraniční politiku země neurčují předsevzetí, ale prostě potenciál.
(Karel Dolejší citoval Vladimira Putina: "Jak dávno řekl Bismarck, co se opravdu počítá jsou potenciály spíše než dobré úmysly nebo prohlášení."
Prezident Ruské federace to tehdy rozhodně nemyslel na sebe, ale na NATO. Koneckonců jeho známý mnichovský projev připomíná slib tehdejšího generálního tajemníka NATO z roku 1990 o slibu neumisťovat armády NATO mimo území Německa jako o pevné záruce pro Sovětský svaz...
Zdroj: ZDE
Ekonomická situace země je ovlivněna celou škálou faktorů, včetně geografických, demografických a působení mezinárodního ekonomického prostředí, v případě Ruska např. vývoj světových cen ropy.
Z geografického hlediska je Rusko bezkonkurenčně největší zemí na světě se 17 miliony kilometrů čtverečních a devíti časovými pásmy (dříve jedenácti). Již tento holý fakt demonstruje, že vládnout tak rozlehlé zemi není snadné. K tomu dále uveďme, že rozpadem SSSR se Rusko ocitlo dosti odtržené od důležitých přístupů k moři, které řeší např. pronájmem Krymu od Ukrajiny, a také od přístupu k důležitým trhům. Na druhou stranu to můžeme vnímat i tak, že je důležitou tranzitní zemí pro bývalé země SSSR střední Asie, neboť "obejít" tak rozlehlou zemi např. z hlediska produktovodů je téměř nemožné.
Nemá navíc přirozené hranice, což kritikům Ruska vždy sloužilo jako argument jeho neustálé expanze (neví, kde končí). Klimatická stránka také ekonomickému rozvoji nepomáhá, kruté klimatické podmínky na Východě znesnadňují těžbu surovin, na jihu je zase příliš velké vedro na zemědělství, velké ruské řeky zamrzají, nebo vedou do Kaspického moře a jejich ekonomický přínos je tak omezený. Výchozí podmínky jsou tedy krajně obtížné a ukazují, že Rusové musejí vydat hodně energie jen na to, aby se poprali s přírodními podmínkami a ohromnými vzdálenostmi a vytvořili alespoň základy infrastruktury. Porovnejme to, s kompaktním, dvěma oceány ohraničeným územím USA s nepopiratelně lepšími klimatickými podmínkami, včetně podmínek pro obchod...
Ani demografický vývoj nevzbuzuje příliš velký optimismus. Z hlediska populace je Rusko ve skupině BRIC (tj. bez Jihoafrické republiky) doslova trpaslíkem s něco přes 140 miliony obyvatel. Vzhledem k obrovské rozloze z toho automaticky vyplývá nízká hustota obyvatelstva, která vede k obrovským plochám zcela neobydleným, především v asijské části země. To jednak blokuje rozvoj této části země a zároveň vede k nárůstu asijského, především čínského obyvatelstva v těchto oblastech. To samozřejmě může mít své vážné geopolitické důsledky.
Porodnost nedosahuje obnovovacího koeficientu (2,11 dítěte na ženu), i když prudký propad porodnosti z 90. let byl v posledních letech zastaven. Platí totéž,co pro Čínu -- porodnost neruských etnik je vyšší než je tomu u etnických Rusů, kteří tvoří okolo 80% populace. V tomto ohledu si tedy Rusko a Čína v rámci Šanghajské organizace spolupráce bezesporu rozumějí, podobně jako při boji proti separatismu (v Rusku bolestivá otázka severního Kavkazu, v Číně Tibet).
Varujícím demografickým rysem je velký rozdíl mezi věkem dožití mužů a žen. U mužů se tento věk pohybuje v těsné blízkosti šedesáti let, a to především kvůli alkoholismu. Rozpadem Sovětského svazu se řada Rusů náhle ocitla v zahraničí a v některých případech dosti nepříznivě naladěném zahraniční (typicky Pobaltí). Jejich návrat do Ruska (např. z Kazachstánu) může vylepšit populační bilanci Ruska, ale samozřejmě není trvalým řešením populačního problému.
Rusko patří mezi tzv. rozvíjející se ekonomiky (skupina BRIC), i když se řada analytiků domnívá, že ruský ekonomický růst v minulých letech byl vázán na růst světových cen primárních komodit (především ropy). Rusko je nicméně sedmou největší ekonomikou světa, s HDP na hlavu téměř 18 000 dolarů.
Strukturu ekonomiky Ruska na první pohled (A-I-S) není špatná a rozhodně nevzbuzuje dojem země, která žije především ze surovinových zdrojů, či trpí holandskou nemocí. Při bližším pohledu ale problémy objevíme.
Rusko není potravinově soběstačné, což je častou výtkou při prezidentských či premiérských projevech. Na rozdíl od typických ropných zemí má Rusko velmi širokou průmyslovou základnu -- u tak velké země by bylo s podivem, kdyby tomu tak nebylo -- ale konkurenceschopnost řady průmyslových výrobků na zahraničních trzích není valná.
Rusko se úspěšně profiluje v oblasti vojensko-průmyslového komplexu (podobně jako USA) a v řadě oblastí Spojené státy i technologicky předčí. Dalším technologicky úspěšným odvětvím je pak vesmírný průmysl. V oblasti civilní výroby je ovšem situace o poznání horší. Tato situace se nutně odráží na zahraničním obchodě.
Podíváme-li se na ruský statistický úřad, pak za rok 2012 při pohledu na ruský export zjistíme, že:
Zdroj: ZDE
Pro srovnání: největšími importními položkami jsou stroje a zařízení (50% importu), dále chemické výrobky (15%) a potraviny a zemědělské plodiny (téměř 13%).
Rusko tedy získává v případě zahraničního obchodu zdroje především díky tomu, že je surovinově nejbohatší zemí světa. Tato závislost na tzv. palivovo-energetickém komplexu se ovšem projevuje i ve vnitřní ekonomice, v oblasti daňové a koneckonců i politické (vliv Gazpromu).
Rusko je tak velmi silně závislé na světových cenách ropy a také samozřejmě na vývoji v energetice v mezinárodním měřítku.
Břidličný plyn je ve Spojených státech považován za ten faktor, který Gazprom (a potažmo celé Rusko) oslabí, a to jak oblasti cen (Rusové si přejí, aby světové ceny zemního plynu byly nadále navázány na ceny ropy), tak i podmínek placení (např. doložka "take or pay").
V případě ropy Rusové po krátce po vypuknutí krize koketovali se vstupem do kartelu OPEC -- který by tak dostal dalšího dominantního hráče vedle Saúdské Arábie. Ze vstupu logicky sešlo, a jak Rusko později zdůvodnilo, vstup do OPEC nebyl realistický kvůli těžkým ruským klimatickým podmínkám, které mu neumožňují flexibilně měnit těžbu.
Palivovo-energetický koncept není důležitý jen pro zahraniční obchod, ale také pro státní rozpočet -- příjmy z něj (např. vývozní cla) tvoří okolo 50% rozpočtu. MMF ovšem varuje Rusko před nadměrnou závislostí na světových cenách, které nemůže příliš ovlivnit.
Tzv. neropný deficit (non-oil) je ve výši až 10% HDP, což je vzhledem ke stavu suverénních fondů dosti varující. MMF doporučuje pro ropné země postižené holandskou nemocí neropný deficit max. kolem 5% HDP.
"Příděly" do suverénních fondů jsou pro období 2010-2014 zastaveny a místo toho jdou do federálního rozpočtu.
Národní suverénní fondy tak dosahují pouhých 88 mld. dolarů (4,4% HDP), což je v porovnání s jinými suverénními fondy málo a je to málo i ve srovnání s historickým vývojem těchto ruských fondů.
Koneckonců právě ohledně suverénních fondů se točil personifikovaný spor Kudrin X Nabiullina -- tedy zda fondy využít jako rezervu pro zlé časy (a následně je využít jako polštář pro rozpočet, kdyby se cena ropy snížila, event. pro zpomalení devalvace rublu), anebo je využít aktivně, i s rizikem vyšší míry inflace pro modernizaci ruské ekonomiky (a za rizika, že většina zdrojů "zmizí" a nebude využita k plánovaným účelům).
K suverénním fondům: ZDE
Rusko si je rizika přílišné závislosti na surovinových zdrojích vědomo, takže přijímá opatření ke snížení závislosti na ropě a zemním plynu, včetně nového mechanismu předpovědi cen ropy pro státní rozpočet. Podobně se periodicky opakují volání po diverzifikaci ruské ekonomiky, správnější by snad bylo použít zvýšení technologické úrovně civilního zboží.
Vraťme se ještě na okamžik k ropě a zemnímu plynu. Podle BP Statistical Review 2013 disponuje Rusko jen 5,2% světových rezerv (což může být vzhledem k nedostatečně zmapovaným východním oblastem podhodnoceno), s dosti špatným poměrem R/P.
Tento ukazatel nám říká, jak dlouho může země ještě těžit stejným tempem jako dosud. V případě Ruska je R/P u ropy jen přes 22 let.
Rusku se nicméně podařilo navýšit produkci na nové postsovětské rekordy a dokonce porazit i Saúdskou Arábii s těžbou 10,6 milionů barelů za den.
Nutno si ovšem připomenout, že Saúdové netěží zdaleka podle svých maximálních možností, zatímco Rusko jede naplno. Čistý export přesahuje 7 mb/d. Většina ruské ropy (okolo 80%) jde do Evropy. Nejdůležitějšími firmami v ropném sektoru jsou Transněft (z hlediska distribuce), u těžby Rosněft, Lukoil a konsorcium TNK-BP.
Situace u zemního plynu vypadá podle statistik lépe. Rusové disponují přes 17% světových rezerv a dlouho si drželi první příčku. Je zajímavé, že teprve nedávno je BP Statistical Review odsunul na druhou pozici a první místo přiřknul Íránu. Pro čtenáře jen malé připomenutí: odhady rezerv nejsou čistě expertní záležitostí (s pravděpodobností P1, P2, P3), ale velký vliv má samozřejmě také politika.
R/P překračuje 55 let, což působí velmi optimisticky a vede také k úvahám o větším rozšíření zkapalňování zemního plynu (LNG), než jen doprava přes plynovody.
V obchodu se zemním plynem dominuje samozřejmě Gazprom a v centru evropské energetické politiky se ocitly oba dva infrastrukturní projekty (již dokončený, leč ne plně využívaný Nord Stream a plánovaný South Stream).
Obavy z vlivu Gazpromu na evropskou síť daly vzniknout i tzv. klauzuli Gazprom a projektům unbundlingu, který ale nebyl v evropském rámci realizován.
Největší ohrožení pro ruský zemní plyn ovšem představuje již výše zmíněný boom břidličného plynu v USA. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že boom se změní v bublinu, což by ruskou pozici, tak či tak usilující o stavbu produktovodů směrem na východ, k Číně (např. ropovod ESPO) posílilo.
Z hlediska zahraničních ekonomických vazeb ještě stojí za zmínku vývoj přímých zahraničních investic. Zde UNCTAD (World Investment Report 2013) pro Rusko uvádí de facto vyrovnaný příliv i odliv investic -- pokud by data byla spolehlivá, pak by to znamenalo, že Rusko ztratilo pozici hostitelské země). To by ovšem v údajích o zemích nesměl figurovat Kypr, Lucembursko či Britské Panenské ostrovy -- tedy finanční a daňové ráje. Takto je možno se domnívat, že dochází k přelévání peněz bohatých ruských oligarchů (důležitost Kypru se nicméně poněkud snížila) a o záměrné vyhýbání se daním.
Shrneme-li hlavní body, mohli bychom snadno dojít k závěru, že Rusku se vystupňování mezinárodního napětí a konflikty v současnosti nehodí, protože má "svých starostí dost", přičemž řada z nich je velice vážná pro pokračující existenci Ruska jako velmoci (demografický vývoj, např.).
Rusko je navíc silně navázáno na evropské partnery (odběr surovin, zdroj exportních příjmů, dovoz potravin!), i když pokračuje diverzifikace východním směrem. Pro distribuci svého surovinového bohatství potřebuje Rusko fungující infrastrukturu (budování ropovodů a plynovodů) a mír, nikoliv válku. Již nyní probíhající přezbrojování způsobuje značný tlak ve veřejných financích a na rozdíl od Spojených států, které tato situace až tolik nevzrušuje, Rusko nemá hlavní internacionální měnu, i když se bezesporu bude snaží posílit roli rublu v bilaterálních vztazích.
Vzhledem k tomu, že Rusko v konfliktech většinou podporuje slabší stranu, která je pod tlakem USA, je zde riziko, že vojenská pomoc bude nenávratnou půjčkou. Pro Rusko je výhodnější dozbrojit své potenciální spojence, aby nebyli zataženi do vojenského konfliktu a byli schopni splácet úvěry.
Je nepravděpodobné, že Rusko bude kompenzovat své vnitřní ekonomické a sociální problémy vnějším konfliktem, neboť k tomu zatím nemá vojenské kapacity, nicméně lze očekávat, že bude stále energičtěji chránit a prosazovat své zájmy v blízkém i vzdáleném zahraničí.
Vytisknout26.1. 2014 / Karel Dolejší
31. ledna 1942 jednotky 25. japonské armády ukončily malajskou operaci. Počátkem února pak Japonci v síle 36 000 mužů za týden porazili 85 000 Britů, Australanů, Indů a Malajců v bitvě o Singapur. Británie v té době již plně přešla na válečné hos...