V jakém smyslu je vojenská síla země prostou funkcí finančních výdajů?

26. 1. 2014 / Karel Dolejší

Vybavení chudé japonské pozemní armády bylo vesměs průměrné či spíše podprůměrné, zásobování jídlem spartánské. Několik málo japonských lehkých tanků bylo mizerné kvality a jedinou zbraň pozemních vojsk, která poněkud vynikala, představoval lehký, tzv. "kolenní" minomet.

Tváří v tvář těmto faktům se nelze nezeptat: Je samotná absolutní hodnota výdajů na zbrojení spolehlivým indikátorem toho, jak úspěšný je stát v generování aktiv pro bojovou sílu v pravidelné válce? Stačí prostě vzít kalkulačku a statistiky a od zeleného stolu spočítat, kolikrát je ta a ta země silnější, než její chudší soused či potenciální protivník?

Tak jednoduché to pochopitelně není a ani nikdy nebylo.

Výše obranného rozpočtu představuje samořejmě hlavní indikátor politické vůle navyšovat vojenskou kapacitu. Nakolik efektivně jsou pak prostředky vynakládány, to je ovšem "skrytá proměnná" - a dokonce ani přepočet na paritu kupní síly tuto metriku zrovna nezachrání, protože je často velmi obtížné říci, co je vlastně přesně ekvivalentem té které rozpočtové položky v konkurenčním státě.

Přesněji řečeno, skrytých proměnných je tu hned celá řada a pro přehled vyjmenuji alespoň některé, od "intangibles" až po naprosté "přízemnosti". Vojenská doktrína a způsob její "operacionalizace" v praxi ozbrojených sil, informovanost o protivníkovi, kvalita plánování operací, rychlost a adekvátnost rozhodovacího cyklu, způsob organizace ozbrojených sil, kvalita důstojnického a poddůstojnického sboru, soudržnost jednotek (zde mají velký vliv národnostní a etnické faktory), kvalita i kvantita vybavení, průmyslová kapacita, kvalita i kvantita zásobování. To jsou ovšem absolutní faktory. Další moment, který je třeba vzít v úvahu, představuje relativní vojenská kapacita potenciálních protivníků. Nedává pochopitelně vůbec žádný smysl srovnávat kapacitu země A se zemí B, pokud je (například z důvodů vyplývajících ze strategie země B a jejích narůstajících závazků v jiném regionu) víceméně vyloučeno, že by se tyto země utkaly ve skutečném konfliktu - ale zato za určitých podmínek připadá v úvahu konflikt země A se zeměmi C, D, E, F atd. To je navíc okamžitě velmi zajímavé, pokud se země C, D atd. ze specifických důvodů připravují doktrinálně, organizačně, ve sféře military procurement atd. na úplně jiný typ konfliktu a efektivita vynaložení jejich výdajů tím prudce klesá.

Celý obraz navíc ještě výrazně komplikuje zákon klesajících výnosů.

Makroekonom, historik, komentátor, kdokoliv, kdo na tomto "trhu" ani náhodou není "zbožíznalcem", ale naprostým laikem, kdo se navíc ani neorientuje ani v tom, které relativní vojenské kapacity zde má smysl srovnávat, nemůže prostě otevřít účetní knihu a ukazovat v ní prstem, kolikrát je která země silnější, než jiná.

Tímto způsobem by dospěl například k autoritativnímu závěru, že chudá japonská armáda nemohla v žádném případě v roce 1942 ani ne s polovičními silami dobýt britskou strategickou základnu Singapur.

Takový závěr by však mohl platit pouze "za jinak stejných okolností" (ceteris paribus) - jenže tyto "jinak stejné okolnosti" právě v praxi vojenství prakticky nikdy neexistují. Vždy víceméně srovnáváte hrušky s jablky, pakliže si nedáte velmi dobrý pozor.

Shrnuto: Výše vojenského rozpočtu je nesporně indikátorem politické vůle zvyšovat vojenskou kapacitu země. Pokud však např. předválečná Francie věnovala na zbrojení již od 20. let výrazně větší podíl HDP, než jiné mocnosti, a v roce 1939 pak dosáhla relativní (nikoliv absolutní) parity s Německem, nicméně lví podíl investic směřoval do Maginotovy linie, bylo by pochopitelně nemístné dělat zde nějaké formální účty bez hostinského. Dokonce i za zmíněných okolností měli západní spojenci v roce 1940 kromě letectva početní převahu ve všech kategoriích výzbroje, lepší obrněnou techniku a paritu v počtech ozbrojeného personálu. Prohráli za šest týdnů. Amatéři to vysvětlují "morálními faktory". Kde se však komplexní sociální jev vysvětluje planým moralizováním, příznává se naprostá analytická impotence.

Maloměšťácké "Keeping up with the Joneses" se v oblasti sociálních věd zase projevuje formálním srovnáváním nesrovnatelného s důrazem na finanční paritu. Pak se ovšem končí závěrem, že abych si srovnatelně pochutnal a obdržel stejnou nutriční hodnotu jako soused v luxusní restauraci, musím utratit úplně stejnou částku.

I zakoupím v supermarketu plechovku kaviáru, metrák chipsů a hektolitr Coca-Coly.

Vytisknout