Zvyk je železná košile? Dilemata nové vlády a česká politická kultura

23. 1. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Tyto dva body nejsou možná tím nejdůležitějším, ale přesto jsou významným úkolem Sobotkovy vlády. Zároveň ale oba Sobotkovy výroky ukazují na slepá místa, se kterými se bude muset vláda utkat, pokud není její projekt i slova premiéra jen čistá rétorika. Oba dva body jsou z hlediska české demokracie velmi podstatné, protože se dotýkají, jak participace občanů v politice a celkové legitimity politického systému, tak vlastního vládnutí jako praxe s přímým nebo nepřímým dopady na občany. V obou případech jsme v posledních letech byli svědky poměrně velkého úpadku.

Vlastní program nastupující vlády jsem hodnotila jinde a myslím, že při jeho hodnocení je obecně dobré mít na paměti jeden důležitý detail. Tzv. levice v minulých volbách nevyhrála. Volby ukázaly na to, že český volič hledá alternativu nikoliv až tak vůči neoliberálním politikám pravice, ale vůči obecným problémům, jako je korupce v politice a vymezování se proti dosavadním politickým praxím a celkovému nefungování státu.

Pět bodů diagnózy

Vnímání (percepce) politiky jsou stěžejním prvkem pro vytváření společenské atmosféry, která je produktem vlastní (často neviditelné) politiky a té mediálně sdílené. Mediálně sdílená politika a politika "v pozadí" představují určitou slitinu nebo prostor, v rámci kterého se všichni pohybujeme. Zjednodušeně řečeno, společenské klima nedůvěry v demokracii, v tradiční politické strany i politiky souvisí s tím, jakým způsobem se politika v České republice dlouhodobě utváří a jak je vnímána a prezentována v médiích. Nabízím pět hlavních bodů výchozí diagnózy týkající se české politiky jako vnímané praxe:

Za prvé, došlo k akcelerovanému poškozování důvěryhodnosti politiky, a to především českého parlamentu. Občan musel opakovaně sledovat vývoj, při kterém se jeho volení zástupci otáčeli na obrtlíku a podporovali zákony či hlasovali v protikladu s politickým programem své strany i v protikladu se zájmy voličů. Podivné změny postojů, politické "dealy", obchodování s hlasy či "bezúročné půjčky" poslancům nebyly v minulosti výjimkou. Jinak řečeno, principy parlamentní demokracie byly dlouhodobě takovo praxí narušovány a podkopávány.

Za druhé, poslední vláda Petra Nečase ignorovala základní principy parlamentní demokracie, jako jsou hledání konsensu, konstruktivní dialog s opozicí (taktika prohlasování) a trpělivé vysvětlování svých kroků voličům. Uchýlila se k tomu, že klíčový a svým obsahem kontroverzní zákon o církevních restitucích přijala pomocí hlasu poslance ODS pravomocně odsouzeného za trestný čin korupce (vůči které se ODS sama rétoricky vymezovala). Další poslanec (z ČSSD) byl za podezření z korupce ve vazbě, jejíž forma ale zanechala ve veřejnosti nepříjemný a značně nedůvěryhodný dojem, podrývající důvěru v justici.

Za třetí, v poslední době došlo k očividnému zhoršování vlastního výkonu vládnutí, které se projevovalo s větší intenzitou i v poměrně elementárních rovinách státní správy a v kontaktu s občany. Reformy, které pravice od roku 2006 prosazovala v několika vlnách (Topolánkova vláda a Nečasova vláda), vedly k tomu, že se ještě více posílily prvky už existujícího state capture (tedy, stavu ve kterém jsou rozhodovací a rozhodčí procesy státu v podstatě v rukou soukromých zájmů, jehož projevem je mimo jiné exekuční byznys) a celkového zhoršování výkonu státní správy a jejich složek při vlastní správě věcí veřejných. Přitom není možné tvrdit, že tyto reformy naplnily svůj účel, kterým podle pravice mělo být méně byrokracie, méně výdajů na stát a větší efektivita ve prospěch všech občanů země. Výsledek byl opačný. Přinejmenším v českém pojetí se ukazuje, že vyprávění o minimálním a přitom efektivním a levném státu patří daleko spíše do říše pohádek.

Za čtvrté, v souvislosti s vlastním výkonem vládnutí v českém kontextu se zdá být stále palčivější problém personálního osazenstva. Stranický klientelismus se stává zátěží nejenom z ekonomického hlediska, ale z hlediska schopností a kompetencí. Odpovědí je celkem logicky volání po apolitických odbornících. Depolitizace politiky a stagnující stranické klientelistické sítě jsou dva problémy, které jdou ruku v ruce. Navíc, českému klientelismu jednoznačně dominují muži a česká politika je charakteristická nerovným zastoupením žen ve veřejném prostoru, které ukazuje na konzervativní pojetí politiky. Konečně, v souvislosti s klientelismem se začal měnit i jazyk, kterým mluvíme o politice a ve kterém je možné vidět posun ke kriminálním pojmům (organizovaný zločin, kmotři, mafie).

Za páté, namísto diskuze o věcných problémech a hledání dlouhodobějších strategii a řešení problémů se česká politika ve veřejném prostoru často redukuje na spory o různé hodnoty a symbolické významy některých sdílených pojmů či obecně řečeno na kulturní politiku. Antikomunismus je postupně nahrazován bojem na obranu parlamentní demokracie proti prezidentu Zemanovi či estetickými aspekty politiky. I přesto je ale mluvit o konci antikomunismu předčasné, stejně jako je předčasné mluvit o tom, že by se levice byla schopna emancipovat, tj. určovat směry a smysly (vyznění) těchto kulturních politik.

Obecná diagnóza zní: česká politika v této podobě nepředstavuje způsob řešení problémů a konfliktů společnosti, ale naopak její problémy posiluje, zhoršuje nebo způsobuje, a to jak empiricky, tak v oblasti vnímání. To je základní selhání, jež přispívá k systémové krizi demokracie, která je obecná či globální a souvisí s asymetrickými vztahy mezi kapitálem a demokracií. Pro samotnou sociální demokracii (ale do jisté míry i pro ANO 2011) je tato vláda a její úspěch klíčovou otázkou budoucnosti.

Zvyk je železná košile

Ke zlepšení klimatu v české společnosti bude nutné začít od základů měnit konkrétní praxi i mediální prostředí, které politiku občanům zprostředkovává. V tom nejideálnějším (ale nerealistickém) smyslu by se mělo změnit to, jak se politika dělá, ale i to, jak se o ní mluví. Jde ale samozřejmě o nesystémové řešení (nebo spíš záplatu), pokud zároveň s tím nedojde k řešení jádra problému, kterým je tíhnutí k "post-demokratickému kapitalismu", jak ho popisuje například Claus Offe. Jinak řečeno, situace je taková, že nějaký nostalgický návrat k sociálně tržnímu modelu (o kterém mluví koaliční smlouva) není možný a vztahy mezi kapitálem a demokracii jsou v tomto ohledu hlavním problémem.

Klíčová domácí otázka týkající se Sobotkovy vlády v krátkodobější perspektivě "stabilizace české demokracie", či jejího pevnějšímu ukotvení ve smyslu institucionálních mechanismů a demokratických pravidel, je, zda bude nebo může představovat diskontinuitu, tedy či bude ochotná a schopná začít současné poměry postupně a velmi pomalu měnit k lepšímu.

Klíče k problému tak drží, jak budoucí vláda (ale i samozřejmě další političtí činitelé), tak česká média (povětšinou v rukou českých milionářů -- tedy kapitálu) a samozřejmě i občané sami. Právě oblast kulturních vzorců jednání a vzorců myšlení podléhá změnám nejpomaleji. Zavedené zvyky a vyšlapané cestičky jsou často železná košile.

Shrnu tu výběrem dva problémy spojené s posledním děním, které mají vztah k zmíněným bodům diagnózy i k otázce kontinuity i diskontinuity.

Moderní levice a ženy

Sociální demokracie, která se definuje jako "moderní levicová strana", ve volbách i po nich ukazuje, že v základních parametrech této definici neodpovídá (tedy pokud chápu správně, že základem levicové politiky je široce pojatá politika emancipace člověka). Sobotka do vlády nekandidoval nejprve ani jednu ženu s tím, že na ministry má nejlepší mužské kandidáty, a poté, díky shodě náhod a kritice, jednu ženu. Pohled na strukturu poslaneckého klubu ČSSD, kde dnes zasedá jenom 6 žen ku 44 mužům, či fakt, že sociální demokracie neměla nikdy ženskou předsedkyni klubu, předsedkyni strany, nekandidovala nikoho do funkce předsedy sněmovny, má jen 8 senátorek ku 33 senátorům, v minulých volbách jí jako regionální lídr reprezentovala jedna žena (atp.) ukazuje na to, že stranické struktury v sociální demokracii neprodukují dvacet pět let od roku 1989 špičkové političky.

Jinak řečeno, sociální demokracie a ani navrhovaná vláda B. Sobotky v tomto ohledu ničím nevybočila z dosavadního českého "standardu" a popřela tím svojí levicovou identitu. V tomto ohledu zatím nejlépe působí hnutí ANO 2011, které navrhlo 2 ženy na post ministryň (z 6 míst) a jednu místopředsedkyni parlamentu, v poslaneckém klubu má 10 žen (nejvíce žen mají komunisté, i když jde o skromné číslo 11). Nejhůře dopadli lidovci, kteří nemají ve vládě ani jednu ženu a mezi poslanci rovněž žádnou.

Počet žen v politice je otázka proporcí a vlastního zastoupení v politice a veřejném prostoru, a především a hlavně otázkou nerovností. Nejde tu ani o to dokazovat, že ženy jsou "stejné" jako muži, ale o to, aby ženy byly se vší svojí "jinakostí" součástí demokratické politiky. ČR povážlivě pokulhává za evropským trendem (ba dokonce za trendem v řadě latinskoamerických zemích). Obecně řečeno, dostáváme se tu k otázce rekrutování špičkových politiků (a političek) v rámci stranických sítí, a tedy k otázce klientelismu s jeho negativními efekty na stát a společnost.

"Lex Babiš" a produkce konfliktů

Dalším problémem je otázka lustračního zákona či "Lex Babiš", jak ho překřtila opozice v nové konstelaci politických sil. Vládní angažmá Andreje Babiše, který měl být údajně agentem StB, zajisté představuje v symbolické rovině určitý zlom. V realitě bude jenom potvrzením pokryteckého režimu, který ohledně "vyrovnávání se s minulostí" v České republice vládne jako jedna z hlavních legitimizačních narací polistopadového režimu. Opozice samozřejmě bije na poplach pomocí mobilizace emocí a morální agendy, které ale zakrývají zcela jasný fakt - pokrytectví českou politiku nakonec dohnalo. Babiš je tu a byl zvolen bez ohledu na to, že mohl být agentem StB.

Přitom čistě teoreticky by hlavním problémem kolem Babiše měla být reálná možnost propojení byznysu a politiky (včetně mediálního byznysu), nikoliv jeho přes dvacet pět let stará minulost. Antikomunistický režim v ČR rozhodně ještě neskončil a kulturní politika hraje stále prim. To je výchozí pozice, kterou by si nová vláda (a její nejsilnější strana) měla uvědomit -- včetně toho, že v kulturních politikách zatím vždycky dominovala pravice a uměla je využít ve svůj prospěch.

Jako problém se ale ukazuje něco jiného než je jen drolící se morálně-politická agenda českého polistopadového režimu. Je to skutečnost, že diskuze o lustracích neprobíhá přirozeně a celistvě, ale že se redukovala na účelový problém jak dostat Andreje Babiše do pozice ministra a splnit podmínku prezidenta. "Lex Babiš" nejde redukovat na otázku nutnosti přijetí Služebního zákona či na argument, že Babiš byl přece zvolen. V tom druhém případě je nutné dodat, že byl zvolen nikoliv 100% občanů, takže není možné tvrdit, že jeho minulost nevadí nikomu či že šlo o lidové hlasování k samotné otázce lustrací. Na kontextu záleží a politická strategie formulovaná mimo společenský kontext funguje vždycky špatně.

Jinak řečeno, i tady chybí zase "negociace" či schopnost vyjednávání ve vztahu k obecnějšímu kontextu. Politika se tu redukuje na čistý (a poněkud uspěchaný) pragmatismus bez ohledu na důsledky například v oblasti značně zdeformovaného právního vědomí v ČR.

Tím nechci vůbec hájit lustrační zákon, který považuji za principiálně pomýlený a popírající liberální pojetí demokracie. Nicméně podobné zákony s kulturně-emočním závažím (na rozdíl od například zákonů čistě technokratických) je nutné mnohem více vnímat v celkovém společenském kontextu. Je to paradox dnešní politiky, že voliče mnohem více zajímají podobné zákony, než zákon o státním rozpočtu nebo veřejných financích a celá řada podobných zákonů s velkým významem. Dobrou ukázkou jsou zákony o církevních restitucích či zákon o ÚSTR, které oba spadají přesně do této kategorie a oba budí opakované nové a nové konflikty. Konflikty, ze kterých ale doposud česká levice nikdy nic nevytěžila.

* * *

Jistě. Od nové vlády není možné očekávat zázraky a měla by dostat šanci. Tu šanci dnes má a je jen otázka, jestli se ke svému angažmá bude schopna postavit čelem a pracovat metodou "reflexivní politiky" - politiky, která je ukotvená v kontextu a má přesnější představu o svých konkrétních cílech, politiky, která hájí veřejný zájem a která je citlivá ke kritice. Nová vláda tak musí být objektem férové kritiky ze strany nezávislých médií a aktivních občanů. Ve hře je příliš mnoho na to, jak špatně se zatím hraje.

Vytisknout