Hodně mi připomíná francouzské vyrovnávání se s vichistickým režimem. I tam se obyvatelé najednou ocitli v diktatuře -- a co teď. Zajímají mě kompromisy, co byl kdo schopen obětovat po etické stránce. Jak se lidé chovali, aby přežili. Způsob, jak se s tím Francie popasovala, určitě není dobrým příkladem pro postkomunistické země. Hned po válce byli všichni Francouzi z Vichy "hrdinové", kteří "trpěli pod nacisty, proti nimž ale srdnatě bojovali", a za to jim pak plošně rozdávali medaile. Zrádců bylo jen pár... Načež americký historik Robert Paxton na začátku sedmdesátých let zjistil, že Vichy a Pétain byli mezi obyčejnými lidmi v podstatě populární a těšili se do určité míry podpoře. Nemyslím si, že běžní Francouzi byli tímhle "objevem" překvapeni -- zažili to, věděli, o čem Paxton mluví, ale historici a politici začali bít na poplach: Jak to, že si někdo dovoluje zpochybnit, že francouzský národ byl národem hrdinů, kteří bojovali proti totalitní moci! A jak si to vůbec může dovolit cizinec? Reakce byly ostré a ne zrovna důstojné.

Rozhovor s historičkou Muriel Blaive: ZDE