19. 12. 2013 / Miroslav Polreich
V Kyjevě jsou protesty -- nepokoje. Jistě mají svůj důvod i pozadí. Je dobře je znát a rozumět jim. Jsou legitimní stejně jako ne tak dávná milionová demonstrace v Tel Avivu, která měla sociální podtext. Zde však jde, jak jsme uvědomováni, o politické a vpravdě revoluční motivy, svržení vlády prezidenta a v podstatě o změnu dosavadní politické orientace.
To pro nás nutně předpokládá podrobnější znalost motivů a pozadí a hlavně uvážlivý rozbor a závěry. Náš společenský ale i osobní přístup je formován těmito fakty, které se nám snaží zprostředkovat media. Máme jich celou škálu, ale veřejnoprávní jsou posuzována a také obecně přijímána s větší důvěrou s tím, že mocenské, ale i zájmové osobní vlivy jsou přece jenom pod jistou kontrolou, vlastní i systémovou. Tak je nastaven i jistý mechanismus, který nelze srovnávat s cenzurními zásahy z doby naší vysněné prvé republiky ani s dobou totality. A přece se vloudilo a vžilo do označení naší mediální scény prezidentské označení "žumpa". To není o bulváru, ten vlastně ani neznám a ani mě to nevadí. Chci být ale člověkem informovaným o věcech, které mají jistou společenskou váhu. A bohužel nejsem.
Vraťme se ale na Ukrajinu. Je to země velmi složitá ve své historii, kultuře, náboženském zaměření ale i geografickém zařazení. Bylo by jistě možno zdůraznit i politicko ekonomický transfer a tím si odpovědět na komplexní složitost země. Prošla jakýmsi "oranžovým" procesem i nakonec stabilizační formou cestou několika voleb. Málokterá země vyžaduje, i vzhledem ke své politické váze více porozumění, pochopení, tolerance a předně klidu. Politicky a ideově v současném multipolárním a globalizovaném světě by to nemusel být problém a skutečná starost by se mohla soustředit na otázky ekonomické a sociální, prostě humanitární.
Bohužel není tomu tak. Existují skupinové, dokonce nacionální zájmy vedoucí ke zdůraznění jisté dvojakosti této země. Myslím, že není nutno dále a znovu tyto rozdíly definovat. Všichni je dobře známe, stejně jako představitelé EU, Německa, USA i Ruska. A přece do davu na náměstí se zamíchá německý ministr zahraničních věcí (aby podpořil svržení vlády (?) jakoby proruské), místo aby vysvětlil proč postavili právě s Ruskem a dokonce bez EU ropovod pod Baltem, aby se asi vyhnuli právě té Ukrajině, a nebylo to jistě jen kvůli tranzitním poplatkům. Nebyl na náměstí ale sám, i zástupci EU se přidali, aby po jisté a marné době začínali uklidňovat situaci a hledat řešení. Jiná cesta nakonec není a proto musili změnit přístup. Prostě bublina splaskla -- buďme střízliví.
Vraťme se ale k závažné otázce a to je mediální pokrytí právě v českém prostředí. Charakterizovala se celá situace jako revoluce (cíle jsem uvedl výše) , hledalo se násilí, nejraději na vládní straně. K tomu dobře sloužili komentátoři z České televize i Českého rozhlasu (Pazderka, Dorazím) a plnili zadání (koho?) vedoucí k nenávisti. To nestačilo, nutně se připojil o hodině 22té pan Veselovský, který, když jeho host, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů zasvěceně a střízlivě hodnotil situaci na Ukrajině, dokonce s předpovědí ukončení a umírněného výsledku, byl ostře až hrubě atakován pod nadějnou vidinou války, ke které Veselovský své dotazy směřoval. Asi si dotazovaný uzavřel vstup do medií, pokud tam bude převládat rusofobie Husákovských a Jakešových pohrobků, jako bychom si toho koncem osmdesátých let neužili dost. Na vylepšení "informovanosti" si tento redaktor příště pozval dámu ze Svobodné Evropy, asi s jemu vlastní a naivní domněnkou, že tato instituce zaručuje objektivitu. Stále v našich mediích převládá zásada, že konflikt, či válka (jakákoliv, tedy i občanská) je to z čeho media žijí. Myslím, že my už bychom ale měli vědět, že ve válce prvně umírá pravda a právě novináři jsou její hrobaři.
Připomeňme si Sýrii, kde se fandilo jednoznačně povstalcům, aniž bychom chtěli vědět kdo to je a koho představují. Pak se představili sami, a i "západní" podporovatelé nyní museli dát ruce pryč. Vzpomeňme na články, že bombardování Asada začne v úterý nebo možná ve čtvrtek. Hlavně že poteče krev. Po delším, ale nakonec úspěšném váhání došlo k hledání cesty dorozuměním. Je škoda, že Česká republika jako zástupce USA v Damašku, zůstala pasivní a pro tuto cestu neudělala nic, i když k tomu měla mandát.
Zcela nedávno v mediích byl vyzdvihován i problém Iránu. Neřekl bych, že oprávněně, ale pamatuji se, jak oslavně jsme vítali rozhodování, statečného Izraele, že provede nálety na atomová zařízení v Iránu spolu v USA (Charta OSN nám nepadala na váhu). USA odmítly spoluúčast, tak by měl svět zachránil Izrael sám, ale ani to na rozdíl od naších medii nenašlo pochopení u USA. A najednou tu máme konferenci v Ženevě, jistou dohodu a tak si naše media pozvala raději jejich pravidelnou komentátorku Irenku K. a ta poučila český národ, že to nic není, napětí zůstává, protože Iráncům se stejně nemůže věřit. Bohužel opět to našim mediím nevyšlo. Světe div se, dokonce i v Izraeli se mění politický přístup a prezident Šimon Peres klidně prohlásil, že nemá problém se setkat s iránským prezidentem Hassanem Rouhanim. Není třeba mnoho co dodávat.
Myslím, že to je správná cesta k dorozumění. Bohužel uvedené příklady z nedávné doby zařazují naše nezodpovědná media do oblasti podporovatele nenávisti a nepřátelství. Existují sice instituce, které mají sledovat žurnalistickou etiku, ale pokud jde o válku a v podstatě její podněcování, tak to nikomu, ani jim, nevadí.
Československo, již komunistické, (to se nyní moc neuvádí) pomohlo Izraeli v těžkých dobách v letech 1948 -- 49, když šlo o jeho samotnou existenci dodávkami zbraní a výcvikem pilotů. Dnes je doba, kdy může opět aktivně pomoci při zprostředkování mírového řešení či apelování na ně v jiné a nyní podstatně se měnící atmosféře. To zvláště za situace, kdy Izrael ve své, již dlouhé novodobé historii stojí poprvé osamocen. Je třeba i uvést, že další válka v oblasti již nehrozí a stejná situace existuje i v případných teroristických akcích. Nic nebrání k vrácení se znovu k plnění rezoluce OSN z let 1967.
Téma úvahy nás od Ukrajiny dovedlo k hlubokému problému celkové naší mediální scény a to je také o nás samotných.
Vytisknout25.1. 2014 / Oskar Krejčí
Pro současnou Ukrajinu jsou příznačné dvě skutečnosti. Tou první je radikalizace některých skupin orientovaných výhradně buď na západ, nebo na východ. Tou druhou je chorobný strach vlády prezidenta Viktora Janukovyče z toho, že ji na Západě ozna...