Drdova hysterizující politická demagogie a pravidla veřejné služby

3. 2. 2013 / Štěpán Kotrba

Nerozdmýchávat pohrdání, zášť ani nenávist mezi skupinami obyvatel, nepodporovat stereotypy, nešířit násilí, a to ani verbální - to určuje médiím veřejné služby zákon. Mediální teorie zná termín speech act, "slovo-které-se-stalo-činem", zákon pak zná "aplikační" termíny stalking, mobbing, šikana.

Masmediální šikanu prostřednictvím cílené kampaně jsme nedávno zažili - útok na komunistickou radní Baborovou je odstrašujícím příkladem, ve kterém selhala veřejná správa, občanská společnost i média a jejich regulátoři.

Respektujeme-li demokratičnost voleb, musíme respektovat i jejich výsledek, ať už je jakýkoliv. Povolební demonstrace,mající za cíl zvrátit výsledek voleb a povolebního uspořádání - koalice, nejsou projevem demokracie, ale bolševismu. Elitářství, přesvědčení o výlučnosti "předvoje", o tom, že "většina stojí za těmito ideály" (v rozporu s volebními výsledky), že maxima a radikálnost požadavků je jako "ideál" ve výsledku řídící silou společenského vývoje vedla k tomu, že v anglickém jazyce bývali bolševici nazývání někdy termínem "maximalist". Agresivní neinkluzivita, nerespektování ostatních (menšin) byly příčinou dehumanizujícího násilí a diskreditace myšlenek, ve svém začátku pokrokových. Bolševické elitářství není nutně spojeno s ideou komunismu - v historii nalézáme i pravicové bolševiky: maxima národně socialistická a přesvědčení o nadřazenosti germánské rasy stvořila Adolfa Hitlera, maxima antikomunistická a přesvědčení o dějinné úloze USA v boji proti komunismu stvořila senátora Josepha McCarthyho, maxima nadřazenosti islámské víry a kultury stvořila Sayyida Qutba či Usámu bin Ládina na jedné straně, a na druhé pak jako maxima nadřazenosti křesťanské víry a kultury Leo Strausse či Samuela Huntingtona. Čím se liší středověcí křižáci bojující "za svatou věc" nadvlády nad Jeruzalémem ohněm i mečem od islamistů, bojujících za stejnou věc dnes bombami a atentáty? Intolerance má mnoho podob.

Placky "Klaus (Zeman) není můj prezident", "Tahle vláda není moje" mohou být individuálním projevem politického postoje stejně jako placka "Sex je pro mne vším", protože definují postoj nositele. Nikdy ale nesmí přerůst v čin - v individuální ani kolektivní akci, prosazující agresivně vůli menšiny proti vůli většiny. Nesmí tedy např. iniciovat nerespektování zákona či pravidel, byť ze subjektivního hlediska špatných, pokud zákon či pravidla neodporují ústavě, jako základní zákonné normě, sjednocující dlouhodobě celou společnost. Žádná, byť sebearogantnější či sebeuřvanější skupina nemá mandát větší, než občané ve volbách. To je imperativ parlamentní demokracie.

Vyznavači sexu nade vše nemohou souložit na veřejnosti, i kdyby chtěli. Vyznavači sexu nade vše nemohou znásilňovat kolemjdoucí ani je přesvědčovat proti jejich vůli, aby se k jejich způsobům vnímání sexu přidali. A vyznavači sexu nade vše se nemohou ani vysmívat těm, kteří jejich názor nezastávají, že jsou impotenti. A už vůbec je nemohou lynčovat, byť verbálně. O fyzickém násilí snad netřeba hovořit.

Rovnost všech forem politického a státního uspořádání a respekt k druhým státům jsou základními normami mezinárodního společenství, definované v Chartě OSN jako právo na svébytnost a územní svrchovanost.

V souladu s posláním a vymezením rozhlasového (a televizního) vysílání jako služby veřejností, jak ji před dvaceti lety definovaly státy Rady Evropy a Evropské unie, Český rozhlas (ale i Česká televize) především podporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace.

To se týká všech názorů, které společnost jinak prostřednictvím zákonů toleruje.

Představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat široké spektrum názorů a hledisek. Ale opět - široké spektrum není absolutní, ale pouze odpovídající předchozí větě. Není možno dovozovat, že lze v rámci tohoto spektra šířit "svobodně" názory podporující kulturní, sexuální, náboženskou, rasovou či politickou diskriminaci a společenskou segregaci.

Média veřejné služby mají a musí poskytovat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace, komentáře a analýzy. To je požadavek, který je imperativem i pro komerční média. Nestrannost není sterilní beznázorovost, ale absence stranictví pro jednu stranu nějakého veřejného sporu. Neznamená plnou neutralitu, ale snahu po mediaci - toleranci či smíření militantně protikladných stanovisek. Média veřejné služby mají za přímý úkol hájit obecně platné (a zákony definované) etické hodnoty společnosti. Nikoliv etická maxima, ale kompromis definovaný zákony. Nemohou vyzývat k porušování, nedodržování nebo obcházení zákonů. Nesmí se ani stát subjektem sporu (a např. lobbovat za zpřísnění zákonů, například zákazu interrupcí). Prostor musí dávat všem stranám, vyváženě vzhledem k jejich společenskému vlivu. Nikoliv někoho ignorovat v duchu Karlem Hvížďalou citovaného Okrentova "zákona" (Daniel Okrent byl v letech 2002 až 2005 tiskový ombudsman The New York Times): "Snaha dosáhnout rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost." ("The pursuit of balance can create imbalance because sometimes something is true"), který o pár dní později Hvížďala dedikoval Jean-Paul Sartrovi jako bonmot o tom, že v médiích dostane pět minut Hitler a pět minut Židé. To je demagogická výmluva. Prostor je třeba dát jak zastáncům interrupcí, tak i jejich odmítačům. V té proporci, jak jsou tyto názory zastoupeny ve společnosti. Tak praví pravidla médií veřejné služby. Ta nesmí ale dát prostor k napadání "těch druhých", tedy třeba k obviňování žen z "vraždy nenarozených dětí". Musí odrážet rozmanitost filozofických i politických koncepcí a náboženských vyznání ve společnosti, ovšem pouze těm, které odpovídají základnímu cíli existence médií veřejné služby - napomoci vzájemnému porozumění a toleranci těchto skupin a podporovat tím soudržnost mnohonárodnostní a multikulturní společnosti. Média veřejné služby mají a musí aktivně přispívat k lepšímu poznání, pochopení a šíření národního, evropského a světového kulturního dění a dědictví. Plní úlohu jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí státu a proto nepovyšují kritérium sledovanosti pořadů nad jejich kvalitu.

Český rozhlas si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti. Musí však také dostát povinnosti stát vždy na straně lidské důstojnosti, základních lidských práv a svobod a úcty k přírodě a kulturnímu dědictví. .... Program a jednání Českého rozhlasu budou vždy poměřovány také etickými normami. Česky rozhlas vychází z mravních tradic evropského civilizačního okruhu. ... Programy Českého rozhlasu ovládá tvořivý přístup, tolerance a kritické myšlení, konstatuje preambule jeho etického Kodexu.

Nejspíš se shodneme, že tento multinázorový a multikulturní imperativ vylučuje v dramaturgii i editoriálním procesu médií veřejné služby jednostrannost i sémantické excesy, byť nesené maximou "svobody slova". Nesmí existovat "nekritizovatelní komentátoři", ani "komentátorské osobnosti", na které by se imperativy zákona a kodexu nevztahovaly stejně, jako na všechny redaktory. A je jedno, zda se jedná o zaměstnance nebo externisty. Zákon o Českém rozhlase vylučuje "hvězdné manýry" - přikazuje rovný přístup ke všem a přikazuje, že všichni, kdo pracují nebo spolupracují jako autoři s Českým rozhlasem, musí respektovat Kodex. Zákon říká, že nerespektování Kodexu je porušením pracovní kázně a vede k postihu podle zákoníku práce. Tedy k ekonomickému postihu, ale i k propuštění nebo k rozvázání smlouvy.

Každý občan, který si média veřejné služby platí a kterému média veřejné služby slouží dle zákona, má právo vznášet výhrady k jejich práci způsobem k tomu zákonodárcem vymezeným: stížností na porušení pravidel, adresovanou generálnímu řediteli či kontrolnímu orgánu veřejnosti, kterým je Rada. To je právo investora veřejné služby dostat za své peníze odpovídající produkt. Právo spotřebitele. Plesnivou zeleninu také reklamujete. Tolerance k porušování zákona i Kodexu v praxi má své meze, dané přesvědčením a odhodláním každého z nás. Někdo má odhodlání větší, někdo se spokojí i s plesnivou mrkví. Stížnost není polemika, ale reklamace vadného zboží. Polemizovat se dá s názorem na obsah vitamínů v mrkvi či její vliv na zdraví, ne se sprostotou prodavače, nabízející plesnivinu.

Adam Drda nabízí "silné" komentáře už dlouho. V mezích tolerantního názorového pluralismu je jeho vypjatě pravicový, vulgárně agresivní názor tolerován i jeho ideovými odpůrci, ale frekvence jeho názorů musí být editory médií veřejné služby vyvažovány názory protikladnými a intenzita agrese jeho odsudků musí být těmito editory zmírňovány. To je normální editoriální praxe všech médií. To je imperativ veřejné služby, bez ohledu na "svobodu slova". Nikdo nemůže vyzývat k pogromům na stoupence radikální levice, nikdo nemůže dehonestovat nositele jiných názorů za jejich politickou volbu. Drda se ale mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby, stejně jako někteří jeho kolegové, pokusil nabídnout spotřebitelům plesnivinu. A když dostal od vedení rozhlasu pokutu (nebyl mu proplacen honorář), jeho editoři byli postiženi neb nekonali, jak jim pravidla přikazují, nastalo hysterické mediální kvílení.

Bylo by to součástí povolební katarze, kdyby "kauzu zcenzurovaného Drdy" neotevřela iDnes, která se svou propagandističností ve prospěch Karla Scharzenberga a primitivní agitací proti Miloši Zemanovi naprosto zdiskreditovala.

Výsledkem rozvratu hodnotového systému za posledních dvacet let i vzdělávacího sytému za posledních deset let, je problém. Většina čtenářů (ústavy i novin) neumí číst a analyzovat psaný text. Promítají si do něj své představy a stereotypy... Ti, kteří umí navíc i psát (což je většina novinářů) své představy navíc bez rozpaků vydávají za jedinou zjevenou pravdu. A jelikož v mainstreamových médiích není nikdo, kdo by se podle tohoto modelu nechoval, čtenáři si postupně zvykli a někteří se domnívají, že toto je žurnalistická norma. Bohužel si to myslí i většina novinářů. Přemrštěná exaltovanost prezidentské předvolební kampaně však ukázala, že i propaganda se musí umět dělat. A voliči ocenili aktivismus médií i "opinion makerů" z řad "kulturní fronty" a "osobností veřejného života" volbou zástupce nikoliv "horních deseti tisíc", ale zástupce "dolních deseti milionů".

"Jestli byl spor Kotrba - Drda ještě před chvílí sporem o význam slov typu "veřejnoprávní", "nestrannost" a "komentář", tak po zveřejnění Drdova statusu, kde jedním dechem obhajuje svoje právo na vyjádření názoru prostřednictvím komentáře a druhým dechem kritizuje využití práva podat stížnost a nechat tento komentář přezkoumat, kádruje ty, kteří si jej dovolili kritizovat a vůbec se chová přesně v intencích ufňukaného školáka, jde spíš o otázku, jaké povědomí o své úloze mají redaktoři veřejnoprávních médií a zda si jsou vůbec vědomi mantinelů při výkonu tak prestižního povolání.

Pokud spolupracovník ČRo, placený z daní nás všech, označuje institut podání stížnosti Radě (ať už ČT či ČRo) jako ukázku "práskačské mentality", je tu něco špatně," konstatuje budoucí právník Radek Hlaváček.

Drda se chová už celá léta jako aktivistický a nikoliv nestranný novinář. Jemu to prostě přijde jako normální, vždyť mnozí redaktoři se tak chovají a kolektivně se ujišťují o svých správných názorech, které musí navíc pravidelně zprostředkovávat posluchačům, čtenářům, divákům, .... Pan Drda "pouze" nechápe, že toto nepatří do veřejnoprávních médií v civilizované zemi. Stejně jako to nechápe Drtinová, Borek či Nováček, napsal na facebooku v sobotu divák a posluchač Karel Nový.

"Drda implicitně prohlašuje, že několik milionů lidí, nevoličů Karla Schwarzenberga, sdílejí "hysterickou revolucionářskou ideologii, podle níž současná vláda representuje systém, který je třeba zlikvidovat -- a každého, kdo má s tou vládou cokoli společného, zadupat do země...", konstatuje Martin Brezina z Ostravské univerzity a dodává: "To jsou velice nebezpečné věty. Co kdybych stejným způsobem napsal, že voliči KS chtějí zlikvidovat systém, který představuje MZ, a jeho zadupat do země? Jakpak by vám to znělo? Opravdu je tohle ještě komentář, nebo spíš hysterizující politická demagogie?". Drda pro svůj dehonstující paušalizující odsudek nemá důkaz. Realita je jiná. Přesto Drda něco tvrdí, co se nezakládá na realitě. A to je problém.

Domněnky a předsudky nelze vydávat za realitu. A už vůbec ne takto vulgárně.

Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, platný pro veškerá (i soukromá) elektronická média (§ 31 a § 32) ZDE

stížnost na porušování zákonů a Kodexu Adamem Drdou a redaktory ČRo Česko ZDE
reakce ředitele zpravodajství ČRo ZDE
Vyjádření Rady ČRo ZDE

03. 02. 2013 Jan Čulík: Zmatení myslí některých českých "intelektuálů" ZDE

iDnes: Český rozhlas stáhl protizemanovský komentář, padly i tresty ZDE

Česká pozice: Sebekastrace Českého rozhlasu ZDE

30. 04. 2006 Štěpán Kotrba: Odpovědnost za verbální šíření nenávisti ZDE

Vytisknout