Karneval bez konce

2. 2. 2013 / Karel Dolejší

K tomuto politickému provozu po draze vykoupených zkušenostech druhé světové války neoddělitelně náleží demokratický právní stát, jehož měřítkem není prosazování fantastické rousseaovské volonté génerale, ale právě ochrana menšin. Toto měřítko se uplatňuje právě proto, že autoritářské postavy evropské historie jako Napoleon III., Adolf Hitler či Klement Gottwald byly sice také zvoleny většinou v lidovém hlasování, menšiny však poté vůbec nerespektovaly, ba naopak persekvovaly, nebo dokonce rovnou vyvražďovaly. Ještě jinak řečeno, po volbách, v nichž byli tito lidé zvoleni, už nenastalo obnovení původního sociálního řádu, oni nezačali hrát předepsanou roli státníků, ale dále si počínali jako vůdci politické strany zpracovávající dav demagogickými argumenty. "Moderní stát musí reprezentovat rozum i proti každé snaze demokratické společnosti vytvářet násilím jednotu," komentuje zmíněnou praxi Přibáň. Není možno někoho s jiným politickým názorem nutit, aby se názoru vzdal ve jménu "posvátné" většiny, aby ho spolknul a byl zticha, jen protože se liší. Odlišnost je normální, veškerá názorová jednota naopak dočasná a umělá.

Otřepaná anekdota z Haškova Švejka vypráví o tom, co se může stát tam, kde podobná ochrana odlišností neexistuje. Hospodský Palivec je na základě Bretschneiderova udání zatčen a obviněn z urážky majestátu, neboť neuctivými slovy komentoval jinak zcela apolitický důvod, proč sejmul se zdi portrét císaře. "Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel," brání se Palivec jadrně proti nařčení, že svým chováním projevil politicky podvratné úmysly. Marně. Urážka majestátu je v monarchii prostě urážka majestátu a o císaři, byť papírově konstitučním, je nutno hovořiti, jako když másla ukrajuje, jinak je zle. Rakousko-uherský feudalismus žádnou ochranu práv menšiny neprováděl, dokonce ani tehdy, když odlišnost v zásadě neměla politický smysl. V tom se od demokratického právního státu významně lišil. Vyspělé demokracie dnes naopak výslovně stanoví, že politik nemá takové nároky na ochranu práv osobnosti jako běžný občan, je tedy naprosto možné hovořit o něm neuctivě a utahovat si z něj, co se do něj vejde. Dokonce lze říci, že míra přípustné neuctivosti je právě nejspolehlivějším testem toho, zda po skončení volební kampaně došlo k obnovení demokratického právního řádu - nebo zda ve skutečnosti politický karneval bez přerušení pokračuje, případně přechází do řádu nějakého jiného typu, než je ten demokratický a právní. A to se může stát poměrně snadno, pokud političtí vůdci ve jménu většiny "útočí i na to, co je omezuje, totiž ústavu a princip vlády práva" (Přibáň). Pak například hrozí i riziko, že "se vytratí rozdíl mezi mezi karnevalem a každodenní politikou a z teatrální obscénnosti a vulgarity se stane oficialita a politická norma".

Tam kde soudobý Palivec nesmí říci o obrazu hlavy státu ani "Mouchy na něj sraly, tak jsem ho dal na půdu" vzniká přirozeně vážná otázka, zda volební karneval skutečně skončil obnovením demokratického právního řádu. Podobný význam může mít i skutečnost, že krátký satirický text o hlavě státu vyvolá bouři hněvu ne nepodobnou zuřivosti, jaká pravidelně přichází po každém zveřejnění karikatur proroka Mohameda v západním tisku.

Začínám si právě myslet, že v České republice nedomyšlenou a nešťastnou přímou volbou prezidenta opravdu začal karneval bez konce...

Vytisknout