Dvě odtažité otázky nad výsledkem prezidentských voleb

1. 2. 2013 / Stanislav A. Hošek

Metropole a zbytek

Začnu tedy úvahou nad druhou skutečností. Měl jsem možnost si již koncem šedesátých let ověřit tezi, že Paříž není Francie. Dalších několik desetiletí jsem pak zjišťoval, že to neplatí jenom o Francii a jejím hlavním městě. Na počátku devadesátých let jsem si navíc potvrdil, že i o Praze platí, že to není Československo.

Uvedu pro ono přesvědčení několik postřehů. Od roku 1990 do roku 1993 jsem pracoval a bydlel v Praze. Pohyboval jsem se především mezi politiky, ba i ústavními činiteli a jinými veřejnými osobnostmi. Nejenže jsem pozoroval způsoby myšlení a jednání této společenské vrstvy, ale byl jí samotnou informován především o tom, jak se ona dívá sama na sebe. Nejeden z nich mi otevřeně řekl, že celostátní politika se dělala, dělá a bude dělat v Praze, ať si o tom myslím co chci. A že s tím prostě nic nenadělám. Podle toho schématu se nadřazeně chovali nejen mnozí ministerští úředníci, což velice těžce nesli především političtí zástupci ze Slovenska, ale i další veřejní činovníci, především pak novináři, kteří již tehdy dobře věděli, že právě oni modelují veřejné mínění jako by společnost byla z plastelíny. Byl jsem prvé dva roky i předsedou jednoho z více jak třiceti odborových svazů a tehdy jsem mimo jiné zjistil, že naprostá většina mých kolegů, tedy konkrétně předsedů, byli kupodivu Pražané.

Nebudu dále rozšiřovat paletu svých poznatků, i když bych mohl popsat desítky konkrétních příkladů podporujících mé přesvědčení, že Praha není Česká republika. Chci pouze z vyřčeného pokročit ve svých úvahách dál.

Volby prezidenta byly první realizací jednoho z prvků přímé demokracie, o které se vede politický souboj již skoro dvacet let. A jak jsem uvedl, v nich se zase jednoznačně potvrdilo, že Praha není ČR. Z toho mně vyplývá zásadní otázka: "Jak by asi vypadala politika v naší zemi, kdyby již dávno v ní byly uzákoněny poměrně široké možnosti přímé demokracie"? A jako skeptika mne okamžitě napadá i podotázka. Volby prezidenta jsou přece v parlamentním systému nadbytečné, neřku-li doslova zbytečné, ale docela jistě malého vlivu na celkovou politiku. Nezamýšlela vlastně dosavadní mocenská struktura jmenovaný prvek přímé demokracie, v tomto nevýznamném problému, který následně nafoukla až do rozměrů třídního boje, jen jako test, aby si ověřila, jak na tom stojí mocenské a politické struktury, vůči veřejnému mínění zbytku země, doposud ovládané převážně Prahou?

Tento text v žádném případě není nějakým pamfletem proti obyvatelům Prahy. Právě od té doby, co jsem v ní krátkou dobu žil, si totiž její občany pracovně dělím na dvě skupiny. Na Pražany, čili lidi, kteří se zde nejméně sami narodili, ale častěji zde jejich rodiny žijí po generace a na Pražáky, kteří se sem přistěhovali ve velké většině v touze po vlivu, až moci. Poznal jsem totiž za onu dobu, že ti druzí jsou ve mnoha případech tou horší sortou veřejně aktivních občanů. Opakuji to znova a důrazně, nemám zájem rozdmýchávat protipražské nálady, leč ještě důrazněji tímto textem prosazuji své přesvědčení, že pro zkvalitňování demokratického systému našeho státu je nezbytné prohlubovat demokracii mimo jiné i cestou uzákonění prvků přímé demokracie v co největší možné míře.

Německé trauma v České republice

K druhé otázce mne vedou vzpomínky, které jsem se vždycky snažil v sobě hluboko utopit. Dávnější ze vzpomínek tkví až v šedesátých letech, kdy jsem tancoval v jednom folklorním souboru v Ostravě. Tehdy jsem se zajímal trochu hlouběji i o lidovou hudbu a její písňové texty. Nejeden primáš cimbálovek, ba i kapelník dechovek mi potvrdili, že v muzice Moravy, především té jižní, jsou cítit motivy východu, ba až Orientu, zatím co na lidové muzice v Čechách jsou výrazné podíly německého vlivu. Což by samo o sobě nevadilo, pokud by z toho již tehdy někteří znalci neodvozovali poněkud obecnější společenský až politický závěr. V tehdejší nadvládě jediné, internacionalistické ideologie, vnímali potlačování kulturních a dalších rozdílností Moravy a Čech za nebezpečí, jež může později o to víc propuknout v separatistické tendence. Což se po pádu nadvlády KSČ skutečně potvrdilo, leč na štěstí bylo přehlušeno rozpadem Československa. Jeden z rysů kulturní rozdílnosti Moravanů od Čechů viděli tehdejší mí učitelé i v tom, že na Moravě mají lidé k Němcům a němectví jiné vztahy, než v Čechách. "Moraváci" si vždycky připadali vůči "germánským" vlivům jaksi sebevědomější a odolnější.

Přeskočím nyní víc jak čtvrt století, kdy jsem si tento problém nepřipouštěl. Teprve ve vzedmuté atmosféře po listopadu 1989 jsem se s ním opět setkal, bohužel v mnohem ostřejší podobě. Jako odborářský předák a později jako přední politik jedné strany, za kterou jsem dokonce kandidoval na poslance, jsem nejen projel skoro celou zem, ale především strávil hodně času debatami s politicky aktivními občany různých regionů. Dozvídal jsem se při tom v Čechách o velmi silných proněmeckých tendencích. Za jejich vrchol považuji dodnes názor jednoho regionálně významného politika, který mne vyzval, abych se pořádně podíval na mapu Střední Evropy. Na ten klín, kterým ČSFR zasahuje do sjednoceného Německa. A že by jemu -- a v tom prý není osamocen -, bylo milejší, kdyby se přes Čechy vedla hranice spojující trojmezí Německa, Čech a Polska s trojmezím Čech, Německa a Rakouska. Od spojnice na západ aby pak území patřilo Německu. A to byl občan s dlouhodobým českým původem. Na Moravě jsem se takovýmto nápadem naopak nikde nesetkal, jakoby veřejnost měla vztah k Německu, Němcům i němectví opravdu vyřešen.

Dávno zasutá vzpomínka ze zájmu o lidovou muziku, čerstvější, leč o to silněji potlačovaná zkušenost z prvních let po listopadu 1989 a konečně pohled na výsledkovou mapu prezidentských voleb, ukazující, že v Čechách měl přece jen Schwarzenberg silné sympatie, vygenerovaly proto v mé mysli následující otázku. Je ještě pro občany České republiky němectví pořád traumatem? A samozřejmě podotázku, je v tom směru rozdíl mezi cítěním Moravanů a obyvatelů Čech -, a pokud ano, tak které části Čech? Už proto, že vedle Moravy je součástí našeho státu i Slezsko a tam je, pokud to vidím, národnostní situace ještě mnohem složitější, i když pořád utlumovaná.

Závěrem

Jak jsem již uvedl, není smyslem mého textu vyvolávat duchy antipražáctví. Je to především výzva vůči politické moci, vládní, koaliční i všech ostatních politických stran, aby se už konečně víc jak vážně zabývala prohlubováním našeho demokratického systému. Stejně tak je -- a možná ještě úpěnlivějším -- apelem na veškeré zastánce přímé demokracie, aby nyní, po uvedené zkušenosti, v žádném případě ve svých iniciativách neustávali. Aby tak nedovolili politikům považovat přímou demokracii za vyčerpanou nevýznamným aktem volby prezidenta.

V žádném případě není rovněž cílem mého textu podporovat separatismus Moravy a už vůbec ne oživovat zombie protiněmectví. Ovšem rád bych, při všech těch apelech na vyrovnávání se s minulostí, stál o to, aby se občané této země vyrovnali i se svou národní až národoveckou minulostí. Globalizace před všechny národy a jejich státy staví bezpodmínečnou nutnost definovat a politicky realizovat naprosto nově institut suverenity obecně i své vlastní. K tomu se jenom těžce dopracuje, nebude-li vypořádán se svou národní historií. Myslím si, že otevřená diskuse i na webu Britských listů by mohla tomuto velmi ožehavému tématu, které se mimo jiné možná stalo rozhodujícím jazýčkem na vahách první přímé volby prezidenta, velice prospět. Už třeba jenom proto, že v nich publikuje, více než jinde, relativně daleko větší počet autorů, kteří žijí dlouhodobě v cizině a mají proto více nadhledu.

Vytisknout