Podlehl český národ kultu osobnosti?

31. 1. 2013 / Lenka Procházková

První prezident sice nebyl, jak známo, zbožňován všemi, ale ctili ho i jeho kritici. A on je. Byl příkladem odvahy, vzdělanosti, pracovitosti, věrnosti, osobní skromnosti a dalších charakterových kvalit, které se jen málokdy vyskytnou pohromadě. Jeho láska k národu byla láskou kritickou a výchovnou. Už v bojích o rukopisy stál na straně pravdy proti dobře míněnému klamu, když tvrdil, že hrdost národa nemůže být založena na lži. Smysl českých dějin nehledal v bájích, ale stavěl jej na odkazu našich nejlepších myslitelů (Hus, Chelčický, Komenský, Palacký, Borovský...). Masarykovo státotvorné úsilí přitáhlo mladé vzdělance, jako byl Čapek a například Peroutka. Tito bytostní demokraté vložili svůj talent, rozhled a veškeré síly do podpory idejí a principů, na kterých První republika vznikla. Čapkovo dílo, oslovující nejširší vrstvy (což je mimochodem pro autora - intelektuála tím nejtěžším cílem), bylo k posledku už přímou službou pro ohroženou demokracii. Peroutka, který měl méně pokornou povahu, se ve svých kritických statích soustředil na vzdělanější čtenáře z různých názorových skupin. Čapkovo a Peroutkovo dílo zprostředkovalo i dalším generacím Masarykův obraz a odkaz, takže i pro údobí, kdy povinným kultem osobnosti byl Stalin a Gottwald, tu existovalo svědectví pro srovnání pravdy s klamem, statečnosti se strachem, oddanosti s lokajstvím a demokracie s totalitou.

Generace se obměňují, režimy také a vznikají nové kulty pro prosazení nových cílů. Současný kult se jmenuje Karel Schwarzenberg.

Na jeho sochy se zatím sbírky nepořádají, dosud se sbírají jen hlasy a rozdávají placky. Důvody, proč je první místopředseda asociální vlády náhle tak přitažlivou osobností, mnozí občané nechápou, jiní je mohou vyvozovat jen v debatách na síti, protože tištěná média se změnila v propagační letáky. A tak družina kralevice Karla (s novou identitou křepkého pankáče a lidumila) houstne a doufá, že v sobotu se už bude tančit všude.

Mnozí z těch, co pomáhají vytvářet Schwarzenbergův kult, jsou umělci. Jejich nadšení je založeno na víře v zázraky, nikoliv na rozumu. Jeden psycholog v přednášce vysvětloval, že každý máme v hlavě mašinu na víru a že je jedno, čím ji naplníme. Víra je zkrátka mnohdy slepá, nicméně k životu potřebná, a tak je i hluchá k argumentům. Čapek by na to téma jistě dokázal napsat soucítící milosrdnou povídku, neboť v jeho neohraničené lidskosti nacházela i blbost a nevědomá zrada své advokáty. Peroutka by svou štítivost k dnešním lokajům vyjádřil v kritickém šlehu. Nejspíš by byl nepříjemně konkrétní a posvítil by si na jména, činy a nečiny těch, kteří i po více než dvaceti letech neodvykli základnímu totalitnímu požadavku horovat pro jednu "pravdu" a užívat k jejímu prosazení i vyhrožování těm, kteří mají odlišný názor.

Atmosféru Druhé republiky jsem naštěstí nezažila, dnes však už bohužel i já vím, po čem chutnala a čím smrděla. Odér strachu působí na každého jinak. Někdo mu podlehne, drží vlajku vrchnosti a zpívá doporučenou melodii, jiný zavře okna a snaží se přežít nepozorován. Vždy jsou ale i tací, v jejichž slovníku slovo strach není. Mnohdy jsou to lidé širšímu okolí neznámí, lidé bez mocenských ambicí, lidé, kteří nikdy nic nedostali zadarmo, a proto si zachovali kritické myšlení nutné k utváření svobodných názorů. V národě, jehož elita byla celkem pravidelně vybíjena, vyháněna nebo korumpována, to byli vždy právě tito lidé, kteří si paličatě uchovávali víru předků i za cenu nebezpečí a vedli k tomu i své děti. Pouze s vědomím toho, že takoví lidé existují, mohl dobrodruh a filozof TGM realizovat svůj sen o samostatném suverénním státu, o jehož vznik se pak zasloužily desetitisíce legionářů rekrutovaných z těchto "obyčejných" čestných a paličatých lidí. Jejich odvaha a urputnost našla následovníky v době Druhé světové války. Odvaha, na rozdíl od strachu, má energii a i ve chvílích beznaděje a pocitu bezmoci je to právě ona, odvaha, která může zvrátit předem domluvenou hru. Odvaha, podpořená rozumem, nepodléhá propagandě. Odvaha a čest nás vedou i do bitvy zdánlivě prohrané (či prodané).

Tím vším samozřejmě nechci říct, že protikandidát na úřad prezidenta Miloš Zeman je výlupek všech ctností a že jeho stopa, kterou zatím v české politice zanechal, voní po konvalinkách. Volit ho není radostná událost. Je to záchranná akce občanů na obranu suverénního a demokratického státu. Je nečekaně dramatické, že druhé kolo prezidentských voleb se vyvinulo jako referendum o tomto. Avšak bylo by osudové to nepochopit.

Vytisknout