Širší pohled na naši současnou krizi:

Riziko nové feudalizace proti možnosti demokratičtějšího a rovnějšího uspořádání

31. 1. 2013 / Rudolf Převrátil

Na pozadí současných, do značné míry chaotických událostí v České republice se totiž patrně začínají črtat dvě strategie, které se tomuto chaosu snaží dát určitý směr. Jejich zeměpisný rámec sahá daleko za hranice ČR a jejich hlavní aktéři se nacházejí mimo její území. Jednu z nich označuji termínem refeudalizace (již používaným v některých debatách), druhou termínem alternativní kapitalismus (s vědomím jeho neurčitosti).

Veronika Sušová-Salminen píše v závěru své pozoruhodné analýzy (BL 29.1.2013): "Změna, po které pořád voláme, ale nemůže přijít, pokud nebudeme na prvním místě ochotni přijmout sami sebe a realisticky zhodnotit kdo jsme a kam vlastně chceme směřovat." Považuji za nutné dodat, že je nutno realisticky zhodnotit také kde jsme, v jakých širších podmínkách se nacházíme, protože to do značné míry vymezuje možnosti, které máme na výběr. Takový pohled musí být přinejmenším celoevropský a v zásadních rysech globální.

Pokud jde o globální rámec, odvolávám se na koncepci Immanuela Wallersteina (o níž si čtenáři BL mohli utvořit představu podle jeho pravidelných komentářů) a dál zejména na práce Davida Harveyho a Ellen Woodové (viz odkazy na konci tohoto textu; je to samozřejmě jen krajně omezený výběr z velkého počtu relevantních autorů).

Velmi stručně shrnuto, světový kapitalismus se nachází v globální strukturální krizi, v níž se bude muset zásadně změnit, obecně řečeno proto, že na konečné Zemi není možný nekonečný a navíc exponenciální růst, který je základní podmínkou kapitalismu tak, jak jej známe.

Kterým směrem tyto změny mohou jít a kam by mohly dospět, je předmětem rozsáhlých debat. Za vyhovující považuji v současné fázi obecnou Wallersteinovu formulaci, že se vede zápas o to, jestli nové uspořádání bude více nebo méně rovné a demokratické, jako dosavadní, a že to ještě bude boj na dlouhé lokte, na několik desetiletí, bez předem zaručeného výsledku.

Ve současných českých událostech podle všeho působí dvě hlavní uskupení, která není snadné přesněji popsat, ale která o sobě dávají vědět účinky svého jednání. Strategii, kterou označuji jako refeudalizaci, sleduje uskupení, jehož protagonisty jsou u nás Karel Schwarzenberg a méně viditelný, ale možná důležitější Miroslav Kalousek.

Cestu směrem, který označuji jako alternativní kapitalismus, u nás hledá méně zřetelné a u nás zatím spíš potenciální uskupení, které, jak se domnívám, reprezentují nebo mohou reprezentovat Miloš Zeman, asi také (proti své vůli) Václav Klaus a podle některých svých vyjádření možná také Jan Fischer.

Charakteristickým rysem refeudalizace je u nás úsilí o posilování pozemkového vlastnictví a finanční síly katolické církve a renovované aristokracie s kořeny zejména v habsburské monarchii. To je dlouhodobějším smyslem velkorysých tzv. restitucí a finančního odškodňování.

V delší perspektivě jde o vytvoření závislosti českého státu a společnosti na této znovu oživené pozemkové a finanční moci.

Je např. pozoruhodné, jak ministr financí M. Kalousek bojuje za snížení finančního zadluženosti ČR u hlavních finančních institucí kapitalistického světa a současně usilovně vytváří finanční závislost českého státu a obyvatelstva na katolické církvi prostřednictvím obrovského daru, který má být splácen po dlouhá léta a do jehož splácení má být bezprostředně zapojeno obyvatelstvo prostřednictvím vnitřních dluhopisů. Protože krátkodobé ani střednědobé perspektivy našeho ekonomického vývoje nejsou příliš růžové, představuje tento závazek riziko vzniku silné širší závislosti, možná něčeho na způsob nového poddanství.

Není to pouze záležitost České republiky (která v tomto procesu může rychle přestat být republikou). Obdobné tendence lze pozorovat v širokém pásu jdoucím napříč středovýchodní Evropou, v Polsku, na Slovensku, v Chorvatsku, s nikoli nepodstatnou podporu v Rakousku i jinde.

A takový vývoj by měl i historickou obdobu. K refeudalizaci východní Evropy už jednou došlo. Zatímco se od šestnáctého století vydával v Holandsku a pak hlavně v Anglii na svou vítěznou pouť kapitalismus, východní Evropa se refeudalizovala, aby pak obilí vypěstované nevolníky na rozsáhlých panstvích dodávala zejména do Holandska za dopravního a finančního zprostředkování severoněmecké Hansy.

Soudobá refeudalizace by samozřejmě nemohla být jejím opakováním, už proto ne, že dnešní Německo, faktický hegemon Evropy, jde vcelku cestou hledání alternativního kapitalismu. Ale o určitých strukturních, ideologických a sociálních analogiích lze podle mého názoru právem uvažovat. Refeudalizace není nemožná.

Pokud jde o možnosti proudu alternativního kapitalismu u nás, zatím lze sledovat hlavně to, jak se v nové situaci vytváří odpovídající potenciální politické spojenectví, zatím hlavně kolem osob M. Zemana a V. Klause.

Zdá se být pravděpodobné, že se bude opírat o české kapitalisty a bude se snažit v politické rovině napomáhat jejich snahám o prosazení v globálním prostředí.

Je také příznačné, že jde většinou o produkční kapitál, továrny, investice, nikoli o sféru financializace. V tomto směru mohou být velmi důležité vazby na německý kapitál, protože ten se orientuje také hlavně na produkci a "velké finance" chápe především jako nástroj pro zajišťování produkce.

Také toto hledání alternativy v rámci kapitalismu má svoji historickou paralelu. Jde o zvrat, odklon od modelu přebujelé financializace ke keynesovskému kapitalismu v letech po "velké depresi" roku 1929. Také dnes je vidět snahy, konkrétně v Německu a šířeji v Evropské unii, zbavit se aspoň zčásti zátěže, kterou pro EU a eurozónu představují neustálé finanční machinace vycházející z Wall Streetu a londýnské City.

Zdá se být zřejmé, že alternativnímu kapitalismu, v evropském měřítku s hegemonií Německa, nemůže refeudalizace vyhovovat. Vyrostl by mu nový politický a ekonomický konkurent. Navíc sociálně a kulturně nemůže stavět na těch typech závislosti, jejichž znovuoživení by nabídla refeudalizace; na to potřebuje mnohem víc flexibility a otevřenosti.

Co mají dělat lidé, kterým jde o víc rovnosti a demokracie? Lidé pořád ještě uvažující a cítící v intencích úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, kde se hovoří o tom, že se všichni lidé rodí svobodní a rovní, že jsou obdařeni rozumem a svědomím, že mají navzájem jednat v duchu bratrství (a sesterství)?

Především se domnívám, že musí odmítnout strategii refeudalizace a důsledně se proti ní stavět, protože při ní by se prostor pro rovnost a demokracii postupně zmenšoval, až by nakonec zmizel. Zacouvali bychom o dvě a půl století nazpátek, což si ostatně řada protagonistů této strategie nepokrytě přeje.

Za druhé bychom měli vzít na vědomí, že v soudobé Evropě není možnost vytvoření zásadní politické a ekonomické alternativy ke kapitalismu, která by se dala v krátké době uplatnit. Je na ní možné a nutné pracovat a vytvářet pro ni půdu za existujících podmínek. Za refeudalizace by se prostor pro takovou činnost dal udržet a vybojovávat mnohem obtížněji.

To znamená pro mnohé nesnadný krok -- v klíčových okamžicích rozhodování mezi alternativním kapitalismem a refeudalizací politicky podpořit protagonisty alternativního kapitalismu. V nynějších prezidentských volbách to znamenalo přes všechny možné výhrady dát hlas M. Zemanovi.

Několik odkazů na literaturu:

Immanuel Wallerstein, Úpadek americké moci: USA v chaotickém světě. Praha, Sociologické nakladatelství, 2005.

Ellen Meiksins Woodová, Původ kapitalismu -- delší pohled. Praha, Svoboda servis, 2011.

David Harvey, Záhada kapitálu. Přežije kapitalismus svou poslední krizi? Praha, Rybka Publishers, 2012.

Vytisknout