K pozadí konfliktu v Mali

30. 1. 2013 / Daniel Veselý

Osobně se domnívám, že klíčovým řešením, jak těmto i dalším krizovým situacím zabránit, či je alespoň mírnit, by měla být prevence a snaha nevytvářet pro ně plodnou půdu, nikoliv "hašení" problému bombardováním islamistů a civilistů v režii Francie a maliské armády. Dokonce i v New York Times se můžeme dočíst, že násilnosti islamistů v Mali, jež se nyní opět řeší násilně, jsou podle maliských vojenských předáků "produktem "ambiciózního protiteroristického programu Spojených států včetně dlouholetého amerického tréninku příslušníků maliské armády". Vždyť i za pučem zvolené maliské vlády stál Američany vycvičený důstojník; za převratem, jenž připravil půdu pro úspěšné dobytí více než poloviny území Mali islámskými radikály.

Přestože má francouzské dobrodružství mezinárodní podporu a řada hlasů přímo z místa francouzské vojáky vítá, řada komentátorů včetně Roberta Fiska či Patricka Cockburna se domnívá, že Francie může zabřednout do nehostinných pouštních dun v Mali a zažehnout tak dlouhotrvající konflikt. Zajetí západních rukojmí militantními islamisty na protest proti francouzské intervenci a jejich následné "vysvobození" alžírskou armádou, při němž přišlo 34 rukojmích o život, možnost obdobných útoků nebo nově nasazení francouzské armády do Nigeru, mohou být varovnými příznaky těchto chmurných předpovědí.

Zločiny na obou stranách

Francouzští a maliští vojáci mezitím ztěžují novinářům jejich práci v oblasti bojů. Tuto skutečnost ve svém prohlášení vedle lidskoprávních organizací kritizovala i organizace Reportéři bez hranic. Čtrnáctý den po zahájení invaze se Francouzům a maliské armádě podařilo dobýt rebely napojenými na Al-Kajdu obsazenou klíčovou baštu na severu země - město Gao, a pár dní později znovu získat Timbuktu. Nicméně není vůbec jisté, jakému odporu budou v následujících dnech spojenečtí vojáci čelit. Samotní francouzští politikové hovoří o tom, že operace s názvem Serval buďto nemá šanci na úspěch, či bude přinejmenším dlouhá a obtížná.

Spojenecká maliská armáda, která se snaží dobýt islamisty ovládaný sever země, byla obviněna z poprav nejméně sedmi lidí ve vojenském táboře. Kolují zvěsti, že maliská armáda na dalších místech popravila desítky lidí. Pakliže je nepochybně nutné odsoudit zločiny militantních islamistů na území Mali, je zároveň třeba uvést, že Západem podporovaná armáda neoperuje zrovna v chirurgických rukavičkách. Je zjevné, že nejen kájdistické skupiny se dopouštějí zločinů na obyvatelích ve válečné zóně.

Francouzská vojska míří i do Nigeru

Francie posílá vojsko také do Nigeru, aby zde chránilo uranové doly patřící francouzským společnostem. Má jít o speciální jednotky, jež budou nasazeny v oblastech Imourraren a Arlit. Právě tam získává francouzský energetický koncern Areva surovinu na výrobu paliva do svých jaderných elektráren. Stanice France 24 tvrdí, že nasazení francouzských vojáků do Nigeru vyplývá také z nedávného útoku na plynárenský komplex v Alžírsku a výhrůžek kájdistických skupin, které slibují Francii pomstu za maliskou intervenci.

Odůvodnění Francouzů k použití síly v Nigeru na ochranu svých zájmů je přímo čítankové; zajetí rukojmích v Alžírsku a výhružky islamistů představují přímou reakci na francouzskou intervenci v Mali; jinými slovy a obecněji -- destabilizovali jsme Libyi, a tato destabilizace se rozšířila do Mali, nyní hasíme krizi v Mali silou, jak jsme to dělali v Libyi, a to nyní může vést k destabilizaci Nigeru. A jak to skončí? Snad nikoliv 2. francouzským Vietnamem.

Pentagon a teroristická hrozba v Mali

Podíl Obamovy vlády na financování francouzského dobrodružství v Mali lze chápat coby logickou návaznost na vměšování se Pentagonu do záležitostí této země a dalších států v regionu. Spojené státy tuto domněnku potvrzují nově skutečností, že na severovýchodě kontinentu, konkrétně v Nigeru, hodlají vybudovat základnu pro bezpilotní letadla, jak aktuálně informuje deník New York Times. Bezpilotní letouny mají podle článku prozatím provádět průzkumné lety. Pentagon podle afrického velitelství americké armády AFRICOM plánuje, že v roce 2013 rozmístí v 35 různých afrických zemích zhruba 4000 vojáků, aby zde koordinovali výcvik místních vojenských jednotek. Je zatěžko uvěřit tomu, že by šlo třeba pouze o ochranu světového kulturního dědictví. Obamova vláda tedy na černém kontinentu slaví nevídané úspěchy; předchozí nájemník Bílého domu může jen tiše závidět. (Ne)tušené přírodní bohatství afrického kontinentu je třeba zužitkovat na úkor hladových čínských hord.

Britský antropolog Jeremy Keenan v obsáhlé stati How Washington Helped Foster the Islamic Uprising In Mali tvrdí, že původní rebelie domorodých Tuaregů, kteří v Mali čelí vládním represím a od roku 1963 se snaží dovolat svých legitimních práv na sebeurčení, byla zmanipulována několika stovkami militantních islamistů. Keenan má za to, že teroristická hrozba na Sahaře a v Sahelu byla doslova vytvořena administrativou G. W Bushe a alžírskou zpravodajskou službou. Alžírsko má vrchovaté zkušenosti s vlastní masovou likvidací islamistické hrozby. V 90. letech, poté co zde demokratické volby vyhrála islámská vláda, v průběhu bojů mezi touto vládou, jejími stoupenci a alžírskou armádou, kterou Američané a Francouzi podporovali, zahynulo 200 000 lidí. Vedlejším produktem této brutální strategie se kupříkladu stala islámská teroristická organizace GIA. Ta se později stala jádrem pro vznik neblaze proslulé Al-Kájdy islámského Maghrebu. Nu což. Když se kácí les, létají třísky. Nicméně vztahy Clintonovy administrativy s alžírskou vládou nebyly na tak vřelé úrovni, jak tomu bylo v případě vlády G.W. Bushe.

Keenan ve své publikaci The Dark Sahara píše, že Bushova vláda potřebovala vytvořit další frontu války proti terorismu; militarizací Sahary a Sahelu a vytvořením AFRICOMu, k čemuž nakonec došlo v roce 2008, ospravedlnit svou přítomnost zde. V tomto úsilí jí měla pomáhat alžírská zpravodajská služba (DRS). První společnou operací měl být únos 32 evropských turistů v alžírské části Sahary, k němuž došlo v roce 2003. Bushova administrativa tedy získala potřebný důkaz o kájdistické hrozbě v oblasti. Přestože se tato hypotéza jeví jako silně přitažená za vlasy, Keenan hodlá o této a dalších destabilizačních operacích zveřejnit konkrétní důkazy v knize s názvem The Dying Sahara, která má letos vyjít.

Intervence NATO v Libyi vedla k destabilizaci Mali

Daleko přesvědčivější tezí týkající se destabilizace Mali, a tudíž zhoršení bezpečností situace tamtéž představuje vojenská intervence NATO na pomoc islámským rebelům v Libyi v boji proti Kaddáfího vládě v roce 2011. Není od věci připomenout, že "záchranná akce" aliance byla z hlediska proklamovaných cílů naprostou katastrofou, jak napsal kupříkladu redaktor listu Guardian Seumas Milne. List Independent myslím vystihuje brilantně, proč za současnou bezpečnostní krizí v Mali stojí rovněž západní útok na Libyi: "Intervence do Mali je jen následkem jiné intervence. Svržení Kaddáfího diktatury přineslo takové následky, o nichž se západním zpravodajským službám ani nesnilo. Tuaregové -- kteří tradičně obývají severní Mali -- tvořili významnou složku Kaddáfího armády. Poté co byl Kaddáfí odstraněn, vrátili se tuarežští bojovníci zpátky domů, někdy i násilím -- taky jako černí Afričané -- neboť se v "nové" Libyi stávali terčem rebelů, což západní média z velké části ignorují...Válka v Libyi je považována za úspěch (...) nicméně nyní čelíme jejímu katastrofickému bumerangovému efektu."

Libye se díky vpádu NATO stala překladištěm obrovských zásob zbraní a vojenského materiálu, jež si s sebou vzali i zhrzení a boji zocelení islámští bojovníci, a tím byl osud centrální vlády v Mali zpečetěn.

Boje proti islamistické hrozbě v Mali mi připadají také navýsost pokrytecké, když si uvědomíme, že západní země zároveň podporují saúdský wahhábismus, v Libyi násilně přivedly k moci islámské fundamentalisty a nemálo fandí odkojencům Al-Kájdy v Sýrii. A to nehledím na neblahé dědictví francouzského imperialismu v Mali, Nigeru i jinde a na obecně známá "dobrodiní" humanitárních intervencí.

Vytisknout