Libye: Rebelové bez naděje?

27. 3. 2011

V této souvislosti mnozí doufají, že libyjští rebelové dokončí odstavení Kaddáfího od moci na vlastní pěst. Stejně jako v Afghánistánu v roce 2001 by nálety mohly připravit cestu pro postup povstaleckých jednotek na hlavní město.

Ale jsou takové naděje realistické?

Chcete-li odpovědět na tuto otázku, je třeba posoudit vojenské a politické schopnosti libyjských rebelů - a to je něco, co jsem udělal v rámci své disertační práce věnované rebelům v subsaharské Africe.

Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia (IISS) mají libyjští rebelové jen velmi skromné vojenské prostředky. Pár starých sovětských tanků T-55, nějaké dělostřelectvo a jeden bojový letoun. Když si rebelové nad Benghází sestřelili druhé letadlo, ukázalo to na hluboký nedostatek vojenských zkušeností. Kromě toho jsou většinou vybaveni kulomety, raketovými granátomety a minomety. Rebelové také při dopravě vojáků na frontu spoléhají na taxíky. To pro dobře vybavené síly Kaddáfího nepředstavuje žádnou konkurenci.

Proto i kdyby se rebelům podařilo posílit vojenské kapacity (egyptská armáda jim údajně před pár dny začala dodávat zbraně), budou v nejlepším případě schopni udržet své pevnosti ve východní Libyi. Nakonec by to vedlo k patu a zafixovalo rozdělení země.

Nicméně jak můj výzkum naznačuje, občanské války se nerozhodují pouze na bitevním poli: Konkurence mezi vládou a povstalci o podporu veřejnosti má pro výsledek takového střetu také velký význam. V případě Libye by mohla lidová podpora pro rebely vést k dalším dezercím vládních jednotek a tím rozhodujícím způsobem změnit vojenskou rovnováhu. Otázkou je, zda jsou rebelové s to v nějakém významném měřítku tuto podporu získat.

Můj výzkum ukazuje, že to co nejvýznamněji ovlivňuje získání veřejné podpory je často politické vedení povstaleckých hnutí a jeho populační základna. Pokud jde o první faktor, libyjští rebelové se zdají být ohledně politických cílů a strategie značně roztříštěni. Je nejasné, zda je možné formulovat koherentní alternativu schopnou získat širokou podporu. Navíc vedení povstalců v současnosti tvoří kombinace podivných disidentů a bývalých členů Kaddáfího vládnoucí kliky. Je sporné, zda budou Libyjci ochotni vložit svůj osud do rukou takových lidí.

V neposlední řadě je důležité si uvědomit, že libyjská politika je často totožná s kmenovou politikou: Věrnost a oddanost sledují kmenové linie. To je něco, co by mohlo favorizovat Kaddáfího. Protože základny rebelů Benghází a Tobrúk v minulosti plukovníkově vládě oponovaly, mohl by hrát kmenovou kartou, aby oponenty rozdělil. Ale i kdyby se mu to nepodařilo, kmenové rozdělení znamená, že pro rebely bude těžké získat širokou celonárodní podporu.

Zdá se tedy, že libyjským rebelům chybějí nezbytné politické a vojenské schopnosti k odstavení Kaddáfího od moci. Naděje Západu, že zřízení bezletové zóny povede k něčemu jinému než k patové situaci, jsou založeny spíše na toužebných očekáváních než na racionální analýze.

Pokud se nechtějí zapojit do chaotické pozemní války, měly by Francie, Velká Británie a USA mít v záloze mazanější plán.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout