Proletáři všech zemí, zaujměte postoje!

24. 3. 2011 / Karel Dolejší

Martin Hekrdla v komentáři Levice bez nápadu na stránkách Práva předvedl výše zmíněný stereotyp v ukázkové podobě. Reaguje na skutečnost, že uvnitř světové levice panují na libyjskou krizi různé názory, takže jedna skupina prezentuje Muammara al-Kaddáfího jako bojovníka proti imperialismu, kdežto druhá se staví na stranu "vzpoury libyjského lidu" proti tyranii. "Jak ale tedy bez přispění Západu účinně solidarizovat s lidmi, kteří v Benghází bezprostředně stáli -- během jediné noci -- před "krvavou lázní" připravenou diktátorem?", ptá se Hekrdla. Nu, o něčem bych myslím věděl. Například bojovat za to, aby poražení dostali v západních zemích politický azyl; aby se z nich totiž nestala masa uprchlíků v Egyptě, mezi níž Francouzi a Američané verbují do budoucích záškodnických jednotek, na rozdíl od jednotek povstalců dobře vycvičených a disciplinovaných, ovšem už naslouchajících cizím rozkazům. Nebo aby se ze zoufalství nestali militantními islamisty...

"S představou principiálního přístupu, který zahrnuje jatka jako pouhou nehodu na cestě", pracuje ovšem Hekrdla záměrně. O vlastní představě principiálního přístupu, který fakticky zahrnuje jatka ještě větší a delší - a k tomu změnu suverénní tyranie v dlouhodobý politický chaos a fatální závislost na interventech - nám toho ovšem mnoho nepoví. Svůj postoj zaujímá v říši abstraktních účelů, kam špinavá fakta tohoto slzavého údolí pronikají pouze výběrově, aby podbudovala vlastní okázalé stanovisko.

Že Kyrenaika, a speciálně Benghází a Derna, je územím extrémně promořeným militantními islamisty, to si nevymyslel nějaký Kaddáfí, ale konstatovali experti amerického West Pointu na základě Sindžarských seznamů ukořistěných v Iráku. Libyjská islámská bojová skupina není výmyslem vládních propagandistů v Tripolisu, ale skutečným polovojenských uskupením, které vedlo proti Kaddáfímu ozbrojený boj už řadu let a jejíž radikálnější křídlo se připojilo k al-Kájdě. Poté co byla skupina režimem přechodně potlačena vedl Sajf al-Islám Kaddáfí úsilí o politickou rehabilitaci islamistů výměnou za slib, že už nepozvednou zbraně proti vládě. Byl to slib vynucený, a takové se dodržovat nemusejí - jenže pak je tu ještě otázka, oč militantním extrémistům skutečně jde. Ti kdo nemají krátkou paměť si samozřejmě vybaví, jak rozhodně Západ po léta popíral tvrzení o napojení vlastních spojenců v Kosovu na organizovaný zločin - a kolik let muselo pak uplynout, než byla konečně pravda o Kosovské osvobozenecké armádě oficiálně připuštěna. Máme i tentokrát "ve jménu humanity" opakovat stejnou chybu a zakrývat si oči před fakty?

Nikdo pochopitelně nemá přesné údaje o tom, co si v tuto chvíli myslí arabská ulice, a tak "souznění" s ní, po němž Hekrdla volá, je poněkud zapeklitý úkol. Bude ale arabská ulice nadšena dlouhou a krvavou občanskou válkou v Libyi, během níž se země začne podobat spíše Afghánistánu než západním demokraciím? Bude tleskat novému režimu, který ztratí kontrolu nad vlastními přírodními zdroji a schopnost provádět samostatnou zahraniční politiku? Nemyslím si to.

Evropa ani levice nemají nejmenší důvod vybírat si v libyjském konfliktu tu "správnou" stranu. Žádná taková tam totiž neexistuje. Někteří mají možná špatné svědomí z toho, že Mubarak a Bin Alí v Egyptě a Tunisku vedli politické formace, které byly členkami Socialistické internacionály, a jiní zase z toho, že Kaddáfí hovoříval o radikálním socialismu a boji proti kolonialismu. Pokud jim to vadí až teprve teď, je to doopravdy jen jejich problém, který by si mohli odreagovávat jiným způsobem než vychvalováním náletů. A imbecilní logika, podle které "Roger Garaudy podporoval Kaddáfího, a proto Bernard-Henri Lévy musí podporovat jeho nepřátele", je specificky francouzská historická zátěž, která nás nemusí a nemá ani v nejmenším zajímat. Přiměřené stanovisko nevzniká přecházením z extrému do extrému a bezmoc Západu v Libyi není menší než třeba v Pobřeží Slonoviny nebo Zimbabwe - ovšem v těchto případech po ozbrojené intervenci nikdo nevolá. To že je postoj Západu k těmto záležitostem bez ozbrojeného zásahu fakticky velmi málo důležitý ovšem není nic proti tomu, jak irelevantní jsou pro další vývoj postoje různých mezinárodních levičáckých organizací...

Všechny ty tuny "principiálních" úvah o postojích k libyjské krizi jaksi bez povšimnutí přecházejí jednoduchý fakt, že Západ převzal odpovědnost za přežití prapodivné koalice povstalců, jejíž významnou složku představují islámští extrémisté, a která se ukázala být organizačně i vojensky neschopnou. Západ vstoupil do konfliktu a občanskou válku tak eskaloval a prodloužil. Na tom není samo o sobě vůbec nic obdivuhodného a je zcela legitimní ptát se na možné skryté motivy takové na pohled iracionální akce. Pokud to neuděláme teď, pak nás to stejně nemine v okamžiku, kdy vítězní povstalci začnou po tisících podřezávat Kaddáfího příznivce.

A pokud si zoufale nepotřebujeme potvrdit rozkolísaný narativ o historické cestě vpřed, můžeme už teď otevřeně konstatovat, že "boj za svobodu a demokracii" v etnicky a nábožensky motivované občanské válce existuje asi ve stejném smyslu, jako "revoluční proletariát" - jde o mytologickou instanci. "Pokrok" dnes v Libyi nezastupuje ani jediná ze stran, které se místní řezničiny účastní.

Vytisknout