Proletáři všech zemí, zaujměte postoje!

24. 3. 2011 / Karel Dolejší

Od té doby, co politicky činné osoby už nezajímají ani názory občanů z vlastní čtvrti, spočívá politika v zásadě v zaujímání postojů vůči zvnějšku daným událostem "velkého světa". Jak ovšem konstatoval Kryl, zaujímat postoje není totéž co stát rovnýma nohama na zemi. Zaujímání postojů je naopak často podobné spíše fandění na fotbalovém hřišti, kde se jeden tým postavil druhému, v zásadě obdobnému. Pokud nejste příznivci žádného z klubů, nemáte důvod zaujímat postoj ve prospěch té či oné strany a tvrdit, že je bílá, zatímco druhá naprosto černá. Pokud ovšem chcete dělat politiku formou zaujímání zásadních postojů, pak od vás pozérství vyžaduje, abyste si stranu každopádně vybrali - a prezentovali výběr v optice co možná nejčernobílejší.

Martin Hekrdla v komentáři Levice bez nápadu na stránkách Práva předvedl výše zmíněný stereotyp v ukázkové podobě. Reaguje na skutečnost, že uvnitř světové levice panují na libyjskou krizi různé názory, takže jedna skupina prezentuje Muammara al-Kaddáfího jako bojovníka proti imperialismu, kdežto druhá se staví na stranu "vzpoury libyjského lidu" proti tyranii. "Jak ale tedy bez přispění Západu účinně solidarizovat s lidmi, kteří v Benghází bezprostředně stáli -- během jediné noci -- před "krvavou lázní" připravenou diktátorem?", ptá se Hekrdla. Nu, o něčem bych myslím věděl. Například bojovat za to, aby poražení dostali v západních zemích politický azyl; aby se z nich totiž nestala masa uprchlíků v Egyptě, mezi níž Francouzi a Američané verbují do budoucích záškodnických jednotek, na rozdíl od jednotek povstalců dobře vycvičených a disciplinovaných, ovšem už naslouchajících cizím rozkazům. Nebo aby se ze zoufalství nestali militantními islamisty...

"S představou principiálního přístupu, který zahrnuje jatka jako pouhou nehodu na cestě", pracuje ovšem Hekrdla záměrně. O vlastní představě principiálního přístupu, který fakticky zahrnuje jatka ještě větší a delší - a k tomu změnu suverénní tyranie v dlouhodobý politický chaos a fatální závislost na interventech - nám toho ovšem mnoho nepoví. Svůj postoj zaujímá v říši abstraktních účelů, kam špinavá fakta tohoto slzavého údolí pronikají pouze výběrově, aby podbudovala vlastní okázalé stanovisko.

Že Kyrenaika, a speciálně Benghází a Derna, je územím extrémně promořeným militantními islamisty, to si nevymyslel nějaký Kaddáfí, ale konstatovali experti amerického West Pointu na základě Sindžarských seznamů ukořistěných v Iráku. Libyjská islámská bojová skupina není výmyslem vládních propagandistů v Tripolisu, ale skutečným polovojenských uskupením, které vedlo proti Kaddáfímu ozbrojený boj už řadu let a jejíž radikálnější křídlo se připojilo k al-Kájdě. Poté co byla skupina režimem přechodně potlačena vedl Sajf al-Islám Kaddáfí úsilí o politickou rehabilitaci islamistů výměnou za slib, že už nepozvednou zbraně proti vládě. Byl to slib vynucený, a takové se dodržovat nemusejí - jenže pak je tu ještě otázka, oč militantním extrémistům skutečně jde. Ti kdo nemají krátkou paměť si samozřejmě vybaví, jak rozhodně Západ po léta popíral tvrzení o napojení vlastních spojenců v Kosovu na organizovaný zločin - a kolik let muselo pak uplynout, než byla konečně pravda o Kosovské osvobozenecké armádě oficiálně připuštěna. Máme i tentokrát "ve jménu humanity" opakovat stejnou chybu a zakrývat si oči před fakty?

Nikdo pochopitelně nemá přesné údaje o tom, co si v tuto chvíli myslí arabská ulice, a tak "souznění" s ní, po němž Hekrdla volá, je poněkud zapeklitý úkol. Bude ale arabská ulice nadšena dlouhou a krvavou občanskou válkou v Libyi, během níž se země začne podobat spíše Afghánistánu než západním demokraciím? Bude tleskat novému režimu, který ztratí kontrolu nad vlastními přírodními zdroji a schopnost provádět samostatnou zahraniční politiku? Nemyslím si to.

Evropa ani levice nemají nejmenší důvod vybírat si v libyjském konfliktu tu "správnou" stranu. Žádná taková tam totiž neexistuje. Někteří mají možná špatné svědomí z toho, že Mubarak a Bin Alí v Egyptě a Tunisku vedli politické formace, které byly členkami Socialistické internacionály, a jiní zase z toho, že Kaddáfí hovoříval o radikálním socialismu a boji proti kolonialismu. Pokud jim to vadí až teprve teď, je to doopravdy jen jejich problém, který by si mohli odreagovávat jiným způsobem než vychvalováním náletů. A imbecilní logika, podle které "Roger Garaudy podporoval Kaddáfího, a proto Bernard-Henri Lévy musí podporovat jeho nepřátele", je specificky francouzská historická zátěž, která nás nemusí a nemá ani v nejmenším zajímat. Přiměřené stanovisko nevzniká přecházením z extrému do extrému a bezmoc Západu v Libyi není menší než třeba v Pobřeží Slonoviny nebo Zimbabwe - ovšem v těchto případech po ozbrojené intervenci nikdo nevolá. To že je postoj Západu k těmto záležitostem bez ozbrojeného zásahu fakticky velmi málo důležitý ovšem není nic proti tomu, jak irelevantní jsou pro další vývoj postoje různých mezinárodních levičáckých organizací...

Všechny ty tuny "principiálních" úvah o postojích k libyjské krizi jaksi bez povšimnutí přecházejí jednoduchý fakt, že Západ převzal odpovědnost za přežití prapodivné koalice povstalců, jejíž významnou složku představují islámští extrémisté, a která se ukázala být organizačně i vojensky neschopnou. Západ vstoupil do konfliktu a občanskou válku tak eskaloval a prodloužil. Na tom není samo o sobě vůbec nic obdivuhodného a je zcela legitimní ptát se na možné skryté motivy takové na pohled iracionální akce. Pokud to neuděláme teď, pak nás to stejně nemine v okamžiku, kdy vítězní povstalci začnou po tisících podřezávat Kaddáfího příznivce.

A pokud si zoufale nepotřebujeme potvrdit rozkolísaný narativ o historické cestě vpřed, můžeme už teď otevřeně konstatovat, že "boj za svobodu a demokracii" v etnicky a nábožensky motivované občanské válce existuje asi ve stejném smyslu, jako "revoluční proletariát" - jde o mytologickou instanci. "Pokrok" dnes v Libyi nezastupuje ani jediná ze stran, které se místní řezničiny účastní.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 24.3. 2011