Benghází jako zeď komunardů u Pere Lachaise?

24. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Jde o válku kmene Gaddadfa vůči některým jiným kmenům na území Libye. Jde o válku mladé internetové generace proti obskurnímu státoprávnímu uspořádání Kaddáfího džamáhíríje. Jde o válku "pravověrných" sunnitských muslimů proti "bláznivému" "samozvanému" immámovi. Kde o válku panarabského kapitalismu proti panafrickému socialismu. Jde o válku arabské nadřazenosti proti berberské primitivitě. A v neposlední ředě jde o válku koloniálních mocností proti muži, který pomáhal vzbouřit a osvobodit většinu Afriky od evropských kolonialistů a ženám dal tolik emancipace, kolik nikdo na tomto kontinentu.

Kaddáfí sice je autoritativní v míře, v jaké africký vládce kmene i vládce "kmene kmenů" musí být, aby měl respekt, ale v žádném případě není "tyran". Nicméně vede už půl století permanentní válku na dvou frontách. Na jedné straně polemizuje s rigidním výkladem islámu a jeho militantními interpretacemi jako víře oddaný muslim, na druhé frontě stále bojuje proti agresi imperialismu a pozůstatkům arogance kolonialismu jako velký obdivovatel Gamála Násira a jeho idejí socialismu 50. let. Výsledkem je panarabismus a hlavně panafrikanismus, v mnoha dalších zemích Maghrebu a Sahelu, původně nadšených z rozpadu koloniálních systémů, nezávislosti a rovnoprávnosti černých a bílých, už opuštěný či prodaný místními elitami. Kaddáfí je v 21. století čímdál osamělejší.

Kaddáfí být tyranem nemůže. V zemi písku a skal nelze bojovat s vlastním lidem. Na to je rozvolněnost kmenové struktury Libye a samostatnost rozhodování starších jednotlivých kmenů, kterou Kaddáfí je nucen respektovat a se kterou byl nucen vyjednávat o své roli, příliš velká. V každé části Libye vládnou jiné kmeny či klany. Libye je vlastně konfederací těchto uskupení. Poslušnost neexistuje. Je jen rovnoprávné spojenectví hrdých a nezávislých kmenů a klanů s Kaddáfím. To je dáno historicky a kulturně. Toto spojenectví determinuje Kaddáfího rétoriku, která je nám Evropanům tak nepochopitelná. Nelze je narušit oblíbenou americkou taktikou "soft power" podvracení "nevládními organizacemi", lidskoprávními aktivisty či externím vyvoláváním spotřebitelské nespokojeností mas tak, jak to známe z propagandistického působení Západu na rozpad socialistického bloku. V Libyi chybí odcizené masy. Každý patří do některé z komunit, jejichž starší si ještě pamatují život před Kaddáfím, kdy Libye byla chudou zemí berberských pastevců. Dnes většina obyvatelstva (cca 88,5 %) žije v městských aglomeracích. Nicméně stejně tradicemi determinovaný a neměnný je postoj třetiny většinou etnicky arabského obyvatelstva, většinou z pobřeží, které je stále živeno senussíovskými roajalistickými reminiscencemi emirátu.

Politický systém Libyjské džamáhíríje je směsí přirozenoprávních kmenových zvyklostí bedúínských kočovných komunit a jejich interpretací islámu, přetrvávající tradice arabského muslimského městského obyvatelstva, postnásirovských sekulárních idejí sociální rovnosti a půl století starých iluzí o přímé demokracii jako třetím alternativním systému vedle kapitalistického parlamentarismu a socialistického státního dirigismu. Výsledkem je dle našeho nazírání na politiku bizarní, ale v politické realitě Libye už půlstoletí fungující směska idejí, popsaná v Kaddáfího Zelené knize.

Kaddáfí se v revoluci proti králi Idrísovi vymezil vůči chruščevovskému a brežněvovskému socialismu i neokoloniálnímu kapitalismu. Pochopit Kaddáfího politickou historii a zásady, promítnuté do organizace libyjské společnosti, znamená pochopit to, co se odehrává v Libyi dnes.

Pochopit, co se nyní odehrává v okolí Benghází, znamená přestat mít iluze o demokracii evropského či amerického střihu, kterou lze přivést do libyjské pouště v pumovnicích bombardérů. Bedúíny nelze bombardovat z výšky pěti kilometrů, bedúíny nelze zničit "chirurgicky přesnými" zbraněmi. Asymetrickou válku nelze vyhrát. Městský Arab potřebuje v poušti nádrž benzínu, nádrž vody a na dohled mešitu. Evropan či Američan potřebuje navíc ještě na dohled elektrárnu, v pokoji či autě air condition a chladničku na cocacolu. Bez arabsko-anglického překladatele nevyjdou ani jeden, ani druhý z hotelu. Ale Lybie je třikrát větší, než Francie. Žije v ní pouze 6,5 milionu lidí, z toho devět desetin v několika málo městech na pobřeží. Zbytek je poušť, ve které je kmen Gaddadfa jako doma. Protože je zde doma. Na rozdíl od Martina Hekrdly.

Vytisknout