Libye: několik pochybností

23. 3. 2011 / Jakub Horňáček

Mantinely vojenských operací. Mantinely vojenských operací oficiálně ustanovila Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1973/2011, která určuje jasný cíl vojenských operací, neboli ochranu civilního obyvatelstva před vojenskými útoky znesvářených stran v Libyi, a zastavení bojů. Ochrana civilního obyvatelstva má být uskutečněna především ustanovením bezletové zóny, ekonomickými sankcemi proti libyjské vládě, a zákazem dovozu zbraní do této země. Rezoluce umožňuje i použití dalších vojenských prostředků (vyjma použití zahraniční pozemních sil), nicméně ze struktury samotné rezoluce je jasné, že tyto ostatní vojenské prostředky mají být použity, až selžou ostatní, v rezoluci explicitně zmíněné prostředky obchodního a vojenského nátlaku. To koneckonců naznačuje i to, že v rezoluci není žádný odkaz na čl. 42 a 43 Charty OSN. Nicméně vojenské operace některých z intervenujících mocností (především Francie) mají spíše charakter letové podpory vojenským silám povstalců (tkz. CAS operace), než ochranu civilního obyvatelstva. Takový způsob vedení vojenských operací, který mimo jiné již narušil dosažený diplomatický konsensuz, může dokonce jít proti cílům samotné rezoluce, jelikož civilní obyvatelstvo může být ohroženo odvetnými opatřeními postupujících povstaleckých vojsk. Tento přístup vzbuzuje pochybnosti, zda všechny intervenující mocnosti sdílí cíle vytyčené Rezolucí OSN, či zda nemají vlastní mocenské cíle, jdoucí mimo rámec ustanovený Bezpečností Radou OSN. Bylo by tedy dobré, aby intervenující mocnosti jasně deklarovaly, zda lze dosáhnout zajištění bezpečnosti civilního obyvatelstva bez svržení plk. Kaddáfího či nikoliv.

Vzpoura lidu proti plukovníkovi. Současná libyjská krize byla mnohými sdělovacími prostředky (např. televizí Al- Jazeera) interpretována jako povstání libyjského lidu proti diktátorovi. Nepochybně Muammar Kaddáfí je diktátorem, který využíval a využívá masové represe proti obyvatelstvu své země. Nicméně lze o jeho proti-straně mluvit jako o libyjském lidu? Existuje vůbec něco jako libyjský lid, když samotná Libye je dosti nedávným státním útvarem tvořený třemi velkými, a na sobě značně nezávislými, regiony a společenstvími? Na rozdíl od Tuniska a Egypta je totiž vzpoura zeměpisně nerovnoměrně rozložena, zapojili se do ní představitelé dalších mocenských středisek libyjské společnosti (např. místních klanů, profesních sdružení) a zbězi z Kaddáfího mocenského bloku (bývalí generálové a ministři). Lidová účast na vzpouře je tudíž daleko méně patrná a samozřejmá, než tomu bylo v Tunisku a Egyptě. Na druhé straně Kaddáfí si dokázal udržet souhlas některých dalších vlivných mocenských vrstev (např. klanů Warfalla a Tarhuna), což mu umožnilo udržet si vládu nad Tripolitánskem. Celá situace je velmi nepřehledná i díky malému množství informací, a tudíž hypotézu, že jde o boj mezi dvěma mocenskými skupinami, a nikoliv o demokratizační úsilí či lidové vzpouře, nelze úplně vyloučit. Na druhé straně rozšíření vzpoury v prvních dnech povstání a odboj některých důležitých měst v Tripolitánsku (např. Misuráta) ukazuje, že opozice se dokáže v určité míře zmobilizovat i v Kaddáfím drženém Tripolitánsku.

Nejasné postavení rebelů. Jak známo, povstalci se dokázali zmocnit celé Kyrenaiky, ale nedokázali udržet své pozice v Tripolitánsku. Navíc mají velice nejasné postavení na mezinárodní úrovni. Z intervenujících mocností uznala povstaleckou vládu jen Francie, a je otázkou, proč tak neučinily i ostatní intervenující mocnosti. Neuznání rebelů v důsledku znamená, že mezinárodní společenství nemá žádného legitimního partnera ve středomořské zemi. Nejasná pozice povstalců na mezinárodní úrovni také znamená, že povstalci nemají žádné veřejné a vymahatelné závazky vůči mezinárodnímu společenství, co se týče zajatých vojáků proti-strany, ani co se týče civilního obyvatelstva nazpět dobytých měst. Bylo by potřeba uznat povstaleckou vládu a zavázat ji k tomu, že nepodnikne odvetná opatření vůči civilnímu obyvatelstvu a bude zacházet s vojáky Kaddáfího vojska co nejvíce v souladu s Ženevskou úmluvou. V opačném případě hrozí svévolné násilí i ze strany povstalců, kteří se mohou projevit stejně brutálně jako síly plk. Kaddáfího.

Nejasná pozice povstalců na mezinárodním poli pak paradoxně vede k tomu, že nelze legálně zvýšit jejich (velice chabé) vojenskou zdatnost poskytnutím kvalitnější vojenské výzbroje, jelikož i na ně se vztahuje zákaz dovozu zbraní do Libye. Povstalci tak zůstávají vojensky naprosto závislí na CAS operaci intervenujících mocností (se všemi politickými důsledky).

Byla vyčerpána veškerá diplomatická řešení? Zrychlení událostí v druhé polovině minulého týdne klade otázku, zda byly vyčerpány všechny možnosti diplomatického jednání. Několik příznaků ukazuje, že tomu tak nebylo. Na jedné straně nabídka některých latinskoamerických zemí, aby byl sestaven vyjednávací tým vedený bývalým brazilským prezidentem Lulou, zůstala nevyslyšena hlavními mezinárodními aktéry, především Francií a Velkou Británií. O nevyčerpání všech diplomatických možností pak mluví i vatikánská diplomacie a biskup v Tripolisu Giovanni Martinelli. Pochybnosti také vzbuzuje chování diplomacií Velké Británie a Francie, které zůstaly dva týdny dosti pasivní, aby se v druhé části minulého týdne překotně vydaly na cestu ozbrojené intervence. Nakolik časová tíseň v druhé polovině minulého týdne byla vytvořena vojenskou situací v Libyi a nakolik špatnou strategií západních diplomacií?

Tlak bývalých koloniálních mocností. V souvislosti s předchozím bodem pak budí pochybnost velká a často zbrklá angažovanost francouzského prezidenta Sarkozyho a britského premiéra Camerona. Obě země, bývalé koloniální mocnosti v Africe, tlačily k otevřenému konfliktu s Kaddáfím, aniž by se snažily zapojit i méně kontroverzní aktéry, jako již zmíněné latinskoamerické země. Bylo vůbec možné, aby Kaddáfí ustoupil tlaku bývalých koloniálních mocností, když postavil své politické charisma na antikoloniálním boji? A nevede oba premiéry do zdánlivě rychlé a snadné války vůle zvýšit klesající podporu voličů ve svých zemí? Koneckonců pochybnosti nad duem Sarkozy-Cameron budí i rychlé drolení diplomatického bloku, který podporoval vznik bezletové zóny. Africká unie odmítla podpořit vojenské operace hned od začátku, Liga arabských států začíná mít vážné pochybnosti, a dokonce se otevřely i rozpory mezi samotnými intervenujícími mocnostmi, jak ukazuje slovní přestřelka mezi francouzskou a italskou vládou ohledně cílů a velení vojenských operací.

Co s Libyí? Jestliže cíl alespoň části intervenujících mocností je nikoliv ochrana civilního obyvatelstva, ale bojová pomoc povstaleckým silám (což je v případě Francie a Velké Británie patrné), vzniká otázka nad budoucnosti Libye. I v nejlepším možném scénáři, neboli že se Kaddáfího moc zhroutí, intervenující mocnosti nemají ponětí, jak obnovit libyjskou společnost, aniž by docházelo k takovým rozkolům jako v případě Iráku a Afghánistánu. Celá záležitost je ztížená tím, že Libye je spíše konstruktem bývalé italské koloniální správy než sdílenou společensko-kulturní entitou. Jak navíc zapojit do nové společnosti ty statisíce lidí, kteří podporovali režim, ať už z donucení, ze zištných důvodů, či z přesvědčení? Je vůbec možné si myslet, že s odchodem Kaddáfího a jeho rodiny by se najednou urovnaly všechny spory napříč komplexní libyjskou společností? A jak zabránit scénáři, že se Libye rozpadne na několik autonomních celků pod kontrolou místních klanů a mocenských skupin? Bohužel současné intervenující mocnosti ukázaly, že na tyto klíčové otázky neměly odpovědi v případě Iráku a Afghánistánu, a lze pochybovat, že v případě Libye je tomu jinak.

Jaká pravidla pro intervence? Kritici současné vojenské intervence upozorňují na nerovný postup vůči libyjskému diktátorovi a další autoritářským režimům v Africe, jak ukazuje přístup k situaci v Bahrajnu či pasivita mezinárodního společenství vůči situaci v Pobřeží Slonoviny, kde graduje boj mezi Laurentem Gbagbo a Alassanem Ouattarou. Tento nerovný přístup je pak podle nich ukazatelem toho, že ve vojenské intervenci v Libyi převažují (zamlčené) zištné důvody nad vymáháním mezinárodního práva. A právě mezinárodní právo nejvíce trpí tím, že jeho vymahatelnost je závislá na shodě patnácti mocností, které tvoří Radu bezpečnosti OSN. Aby se předešlo těmto legitimním pochybám kritiků intervence v Libyi, současné mocnosti by se měly zasadit za vytvoření prostředků, které by umožňovaly efektivní vymáhání mezinárodního práva (např. vyhlášení embarga) nezávisle na rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Jinak totiž vždy zůstanou pochybnosti, že existuje civilní obyvatelstvo první kategorie, které si zaslouží vojenskou ochranu, a civilní obyvatelstvo podřadných států, které může být ponecháno na pospas svým tyranům. Tento krok k světovému občanství je zatím utopií, ale jen omezení suverenity států a posílení mezinárodního práva může vést k větší ochraně civilního obyvatelstva před mocensko-vojenskými spory uvnitř jednotlivých států. Bohužel západní demokracie se v této záležitosti zdají méně snaživé než v případě určitých vojenských angažmá.

I přes tyto pochybnosti a kritiky má podle mě intervence v Libyi legitimitu ve snaze ochránit civilní obyvatelstvo povstaleckých měst a v dosažení zastavení bojů. Nicméně postup intervenujících mocností je plný nejasností i co se týče samotných cílů a postupů vojenské intervence. V neposlední řadě protesty proti válkám v Afghánistánu a v Iráku, jakožto i pozornost, kterou vzbudilo zveřejnění diplomatických dokumentů ze strany Wikileaks, jasně ukazují, že občané zemí Evropy a Severní Ameriky žádají větší transparentnost ve výkonu zahraniční politiky a ve fungování diplomacie. Tato transparentnost, předpoklad pro demokratickou kontrolu zahraniční politiky, však naprosto schází v chování hlavních intervenujících mocností. To vše kalí dojem vůči vcelku legitimní mezinárodní akci proti diktátorovi, který začal masově vraždit svůj lid.

Vytisknout