Libyjské otazníky

26. 3. 2011 / Václav Jumr, Štěpán Kotrba

Revoltu proti královskému režimu vedla skupina pěti „mladých“ důstojníků, mezi nimiž se nejvýrazněji profiloval právě Kaddáfí jako „vůdce revoluce“. Dodnes na sebe strhává veškerou pozornost mezinárodní veřejnosti. Ve své době si skupina funkce na čele státu po svržení krále Senussího rozdělila. Po Kaddáfím se nejvýrazněji prosazoval Abdussalam Džalúd jako jakýsi předseda vlády nebo šéf exekutivy (byť ministerstva nesla označení „lidových úřadů“, plnila úkoly, které ministerstva běžně zabezpečují). Tři další členové skupiny stáli v pozadí a postupně sílil a realizoval se kult „vůdce revoluce“.

Mladí libyjští důstojníci se vědomě hlásili k nastupující generaci egyptských vojáků, kteří se pod vedením Gamala Abd el-Násira dostali k moci po svržení krále Farúka v roce 1952. Ztělesňovali snahy egyptské střední třídy o emancipaci arabského světa a o překonání reziduí kolonizace. Především Kaddáfí osobně Násira obdivoval a snažil se postavit na jeho místo jako pomyslná hlava arabského světa po jeho smrti. Nejmocnějším lákadlem ale samozřejmě už tehdy bylo nerostné bohatství země, v případě Libye ložisek ropy a plynu.

Království Fezzánu, Tripolitánie a Kyrenaiky

Král Idrís I., plným jménem Sidi Muhamad Idris bin Saíd Muhamad al-Mahdí al-Senússí (| 1983) byl prvním a jediným králem Libye v letech 1951 až 1969, zároveň hlavou muslimského řádu Sennousi, inspirovaného súfijským směrem islámu. Seússíovci byli od roku 1917 emíry Kyrenaiky (východní třetina Libye). Po převratu žil Idrís v Egyptě a po své smrti ve věku 93 let byl pochován na posvátném hřbitově Jannat al-Baqí v muslimském svatém městě Medině v Saúdské Arábii, kde jsou pohřbeni čtyři immámové a další příbuzní proroka Mohhameda.

Tento detail je důležité vědět, abychom pochopili, jaké místo vládce Kyreneiky z kmene Abdalla zastával.

V současnosti žije prasynovec Idríse I. Muhammad as-Senússí (*1962), syn libyjského korunního prince Hasana as-Senússí, který je libyjskými royalisty od roku 1992 považován za legitimního následníka libyjského trůnu a za hlavu dynastie Senússí. Během současného libyjského povstání Muhammad as-Senússí veřejně promluvil na podporu protestujících.

Senússíovci, povzbuzeni Němci a Osmanskou říší, hráli menší roli už v první světové válce, v partyzánské válce proti Britům a Italům v Libyi a Egyptě od listopadu 1915 do února 1917. Od roku 1922 do roku 1943 bojovali Senússíovci proti Mussolinimu. Během druhé světové války Idrís podporoval Velkou Británii a připojil kyrenejské vlastence do boje po boku spojenců proti Ose. S porážkou německých a italských sil vedených Erwinem Rommelem, se konečně mohl vrátit hlavního města, Benghází a zformovat oficiální vládu.

Idrís se stal díky britské podpoře emírem z Kyreneiky a vzápětí nato emírem Tripolitanie. Proces sjednocování byl završen vyhlášením libyjského království jako suverénního a nezávislého státu 24. 12. 1951 poté, co se v roce 1947 Francie v OSN vzdala svých nároků na Fezzán a Británie na Tripolitánii a Kyrenaiku. Dva roky po získání nezávislosti, 28. března 1953, se Idrísova Libye připojila do Ligy arabských států.

K nevoli domácích arabských nacionalistů a podpůrců panarabismu v sousedních státech, zachovával král Idrís těsné vztahy se Velkou Británií a USA Richarda Nixona, a později dokonce intervenoval proti egyptské agresi během Suezské krize v roce 1956. Za jeho panování měly USA poblíž Tripolisu leteckou základnu Wheelus Air Base.

Libye se přirozeně stala členem Ligy arabských států, kde se však Kaddáfí po Násirově smrti střetával s arabskými monarchy, jimiž jako „vůdce revoluce“ opovrhoval a kde byl (a zjevně dodnes je) považován za nebezpečného podivína. Neshody zřejmě vznikaly i ve vztahu k „progresivním“ (nepomazaným) hlavám států, například ve vztahu se syrským prezidentem Asádem.

Na půdě LAS však nenacházel dostatek příležitostí uplatnit svoje teorie „státu lidových mas“ a svoje působení zaměřil na Afriku, která se dlouhodobě probouzela z koloniální éry. Kaddáfí od počátku své vlády podporoval antirasistická hnutí, arabské a hlavně africké sjednocení, národně osvobozenecký a protikoloniální boj. Kaddáfího srdce bylo a je nikoliv mezi přezíravými Araby, ale v bedúínském stanu v Africe.

Kaddáfí tamní režimy podporoval, především ty, které sdílely jeho odpor vůči bývalým kolonizátorům a byly ochotny sdílet jeho teorie. Využíval k tomu pochopitelně finančních prostředků získaných z kontroly ropných polí. Vedle zjevně upřímného vztahu k africkým emancipačním snahám se zde mohl ambiciózně „zapisovat do historie“.

Svobodu nebo ...?

Za nejkontroverznější prvek Kaddáfího politiky je považována jeho snaha sjednotit celou „černou“ Afriku jednou měnou, jedním pasem, jednou armádou a sdílenou vizí skutečné nezávislosti a osvobození celého kontinentu od zbytků kolonialismu i postkoloniálního vykořisťování. V roce 1971 Kaddáfí navrhl na mezistátní konferenci sloučení Súdánu a Libye po vzoru Sjednocené arabské republiky, kterou v roce 1958 vytvořil Egypt vedený Násirem, spolu se Sýrií a v které dominoval Egypt.

I když roku 1961 Sýrie tento svazek opustila, Egypt operoval prvkem sjednocení až do roku 1971, kdy už se u moci upevnil Anwar as-Sadat. Súdán ale na myšlenku unie s Libyí nepřistoupil.

Libye se bez prodlení stala členem Organizace africké jednoty (existující od roku 1963 do roku 2002, kdy byla nahrazena nahrazena Africkou unií), kde se revoluční Kaddáfí setkával s „nezkompromitovanými“ předáky a prezidenty vyšlými z národně osvobozeneckých procesů, nikoliv se zkorumpovanými králi či prezidenty. Tato organizace například prohlásila v roce 1964 Afriku za bezjadernou zónu (přesto, že utajený jaderný program ve spolupráci s Izraelem měla v té době Jihoafrická republika).

Káhirská konference OAJ v roce 1993 přijala usnesení o vzniku Mechanismu prevence, usměrňování a řešení konfliktů, který měl zajišťovat plnění úkolů udržování a vynucování míru v členských zemích. Kaddáfí byl od počátku velmi aktivní v transformaci OAJ na Africkou unii od roku 2001. Více než 200 panovníky a kmenovými vůdci černého kontinentu, se kterými ho pojily vynikající vztahy, byl pak po etiopském císaři Haile Selassiem, „Vítězném lvu z kmene Judova“ zvolen v září 2008 „Králem králů Afriky“. (Otcem Hail Sellasieho – Tafari Makonenna byl velmož – „rás“ Makonnen Wolde-Mikael Gudessa. Rás Tafari Makonnen pocházel z rodu králů, jenž odvozoval svůj původ přímo od legendárního krále Šalomouna a královny ze Sáby. Jeho babička z otcovy strany byla tetou císaře Menelika II. Rod Tafari Makonnena patřil k nejvyšší amharské šlechtě.) V roce 2009 na summitu Ligy arabských států se Kaddáfí nazval „imámem muslimů“, ve stejném roce se stal předsedou Africké unie.

Afrika od oceánu k Zálivu

Už v roce 1972 Kaddáfí usiloval o další unii – vytvoření „Velkého islámského státu Sahelu“ ze zemí sahelského pásu, poté o vytvoření „Arabského shromáždění“ Tajammu al-Arabi v západní súdánské provincii Dárfúru, a později i „Spojených států afrických“ jako organizaci zrcadlovou ke Spojeným státům americkým. Na podporu těchto panafrických idejí založil po vzoru francouzské cizinecké legie internacionální vojenskou jednotku – Islámské panafrické legie (al-Failaka al-Islamiya) a v roce 1982 i Světovou Mathabu jako myšlenkové a koordinační centrum protikapitalistické revoluce – jakousi zelenou revoluční „internacionálu“.

Na poslední, 3. konferenci organizace al-Mathaba před jedenácti lety se zúčastnila pestrá směsice Kaddáfího ideových partnerů z celého světa, včetně Evropy. Přítomni byli Samuel Daniel Shafiishuna Nujoma (dlouholetý vůdce namibijského osvobozeneckého hnutí Lidové organizace Jihozápadní Afriky SWAPO a první prezident nezávislé Namibie), Robert Mugabe (dosavadní prezident Zimbabwe), Yoweri Kaguta Musaveni (prezident Ugandy), Blaise Campraore (prezident Burkina Faso, zakladatel tamější vládnoucí politické strany, Kongresu pro demokracii a pokrok), Alpha Oumar Konaré (prezident Mali), Yahya Jammeh (prezident Gambie), generál Idriss Déby (prezident Čadu), Abdou Diouf (prezident Senegalu), a prezident Guineje Bissau. Zástupci progresivních politických sil, komunisté a revolucionáři byli tam také: zástupci kubánské komunistické strany, Shaffik Handala (představitel Frente Farabundo Martí para la Liberación Nacional - FMLN, San Salvador), představitel guatemalské URNG, Tomas Borge a Daniel Ortega z FSLN (Nikaragua), Raul Reyes (FARC, Columbia), osobní zástupce Hugo Cháveze (Venezuela), zástupce Luly da Silva, z brazilské Labour Party, generální tajemnice Chilské komunistické strany Gladys del Carmen Marín Millie, generální tajemnice uruguayské komunistické strany Ana Marina Arismendi Dubinsky. Z Evropy tam byl velmi pestrá italská delegace z Refoundatione Communista a španělské delegace sjednocené levice (José Cabo Bravo, KS Španelska) a Organización de Solidaridad con los Pueblos de Asia, África y América Latina.

Kaddáfího definice panarabského revolučního nacionalismu je široká, mezi Araby zahrnuje i kmeny Abbala a jiné džandžauí ze Súdánu, velmi nezávislé Tuaregy žijící v Mali a Nigeru, stejně jako příslušníky kmene Toubou z Čadu, Libye, Nigeru a Súdánu či kmene Zaghawa z Čadu a Súdánu a další saheliánská etnika. Cílem Legie podle libyjského tisku bylo postavit armádu 1 milionu mužů a žen a připravit se na „velkou arabskou bitvu – bitvu o osvobození Palestiny, svržení reakcionářských režimů, která zničí koloniální hranice a bariéry mezi zeměmi arabské pravlasti a vytvoří jednotnou arabskou džamáhíríji od oceánu k Zálivu“.

Na ustavujícím zasedání v březnu 1985 bylo zastoupeno množství menších radikálních arabských skupin z Libanonu, Tuniska, Súdánu, Iráku, zemí Perského zálivu, Jordánska. Byly přítomny také syrská strana Baas a radikální palestinské frakce. Očekávalo se, že tyto skupiny vyčlení 10 procent svých sil pro službu v rámci legií. Od dubna 1987 se tak nestalo, respektive neexistují o tom důkazy. Vzhledem k tomu, že od roku 1989 skončila podpora vyzbrojování libyjské armády a výcviku jejich kádrů zeměmi Varšavské smlouvy, dá se předpokládat, že plán vzal za své.

V epoše bipolárně rozděleného světa vystupoval proti západním mocnostem, byť byl a je jeho podíl na mezinárodním terorismu mimořádně zveličován a Kaddáfí osobně démonizován. Byl rozhodně natolik chytrý, že si uvědomoval omezené dopady „bojových akcí“ proti „imperialismu“. Jím realizované akty představovaly spíše symbolické odvety či tresty za trvající ovládání přírodních zdrojů rozvojového světa.

Export zelené revoluce

Kaddáfí ale prokazatelně v rámci Mathaby podporoval mnohá národně osvobozenecká a protikapitalistická hnutí – finančně i rozsáhlým předáváním zbraní, nakoupených Libyí. Vzdělání, školení a podporu dostali v Mathabě členové a aktivisté antirasistických organizací ANC (Azanian People's Organisation), PAC (Pan Africanist Congress of Azania) a BCM (Black Consciousness Movement of Azania) z Jižní Afriky, příslušníci namibijské politické strany SWAPO (Lidová organizace jihozápadní Afriky – South West Africa People's Organization), Lidového hnutí za osvobození Angoly (Movimento Popular de Libertação de Angola – MPLA), Sandinovské fronty národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional- FSLN) z Nikaragui, hnutí Polisario (Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro) ze západní Sahary, Organizace pro osvobození Palestiny, indiánského hnutí z Ameriky, Nation of Islam z Chicaga, vedeného Louisem Farrakhanem a desítky dalších národně osvobozeneckých organizací a antikapitalistických skupin. Tvrdí se, že Kaddáfí vyzbrojoval i IRA či Frakci Rudé armády.

Kaddáfí se k výhrůžce ozbrojení milionu mužů vrátil nyní, kdy jimi vyhrožuje státům koalice USA, Británie a Francie poté, co Rusko a Čína nevetovaly rozhodnutí Rady Bezpečnosti o vynucování bezletové zóny, což se fakticky rovná likvidaci letecké i pozemní infrastruktury Libye. Liga arabských států „ochranu civilistů v Libyi“ nejdříve uvítala, poté opatrně odsoudila překročení mandátu a nakonec Amr Moussa po nátlaku BanKiMona kapituloval. Kaddáfí Ligu arabských států vzápětí nazval shromážděním kleptokratů a kriminálníků. Duch vzájemné dějinné nevraživosti ožil. Otázkou zůstává, zda libyjský režim disponuje takto rozsáhlými arzenály alespoň pěchotních zbraní a střeliva a zda by jeho jednotky zvládly operativní logistiku takovéhoto lidového vyzbrojení. Jedna věc je o tom mluvit, druhá věc je to provést.

Kaddáfího ambicióznost nelze popřít ani skrýt. Dnes ji dokazuje sbírkou exotických řádů a epoletami slavnostní uniformy, sbíráním titulů či ornamentálními prvky svých džalabíjí. To vše patří ke kultuře Afriky a pouště, která se zhlédla kdysi v oděvní ornamentalitě Haile Sellasieho či okázalosti tribálních vládců. Kaddáfí své obleky ale používá se stejným politickým symbolismem, jako Madeleine Albrightová své brože. Pouze těmto symbolům nerozumíme. Démonizací jsou však dezinformace o jeho údajných pohádkových kontech v zahraničí. Pokud taková konta existují, byla finanční rezervou režimu a nikoliv Kaddáfího osoby. Osobně vedl relativně skromný způsob života a vytrvale pěstoval tradici beduínského způsobu života. Jeho projevy, z evropského pohledu burleskní, lze pochopit také pouze optikou jeho vlastní kultury a tradice - Kaddáfí hovoří, zvláště v emocionálně vypjatých okamžicích, v nářečí, nikoliv spisovnou arabštinou univerzity. Jak Zelenou knihu, tak i své projevy směřuje do sémantického rámce tradičních kmenů. Své názory vyprávěl před 50 lety stejně jako dnes nikoliv střízlivým Evropanům ve střízlivé angličtině, ale náčelníkům bedúínských kmenů jejich jazykem a v jejich pojmovém obzoru.

Pro zahraniční politiku Libye byl typický antagonismus vůči západním velmocím. Ten je pochopitelný, jestliže si uvědomíme, že Kaddáfí prováděl převrat proti králi Idrísovi, kterého na trůn přivedly Velká Británie a Francie. Byl svědkem emancipace Egypta z britského protektorátu stejně, jako vytvoření umělého státu Izrael na území Palestiny. Byl svědkem a podporovatelem národně osvobozeneckého boje zemí Sahelu a aktivním podporovatelem boje proti apartheidu v Jižní Africe. Na druhé straně byl svědkem sovětského prosazování vlivu na Blízkém východě a v Egyptě. Nelze se divit, že nesouhlasil s velmocenským pojetím politiky a prosazoval přímou demokracii emancipovaných mas jako pokračování myšlenek celé generace utopických socialistů a evropských komunistů po první světové válce.

Kaddáfí osobně měl přirozený negativní vztah k bývalé koloniální mocnosti, Itálii, a aktivně pěstoval kult a tradici ozbrojeného odboje proti italskému kolonialismu. Na druhé straně oblékáním uniformy a nošením důstojnické brigadýrky zejména v počátcích své kariéry zřetelně napodoboval Mussoliniho. Jeho vztah k Itálii byl, mírně řečeno, ambivalentní. V praxi ale např. nemohl Libyi odpoutat od široké hospodářské spolupráce s Itálií (převažující dovozy spotřebního zboží z Itálie).

Pozoruhodnější byla jeho vnitřní politika. Její zásady vtělil do své tzv. zelené teorie shrnuté v Zelené knize.

Mu'ammar Abu al-Minyar Kaddáfí: Zelená kniha - v češtině PDF

Kaddáfí odmítá stranický systém jako ovládání společnosti úzkou skupinou osob. Vytvořil proto stát „lidových mas“. V roce 1977 Kaddáfí na důkaz realizace myšlenek Zelené knihy přejmenoval stát na Libyjskou Velkou socialistickou lidovou arabskou džamáhíriji a v roce 1979 se vzdal titulu předsedy vlády, aby se stal pouze neformální hlavou země a byl nazýván „bratr vůdce“, „vůdce revoluce“ nebo „průvodce socialistické revoluce“ Libye. Zemi vládne od té doby oficiálně Všeobecný lidový kongres.

V zemi byly dle státoprávní konstrukce Zelené knihy vytvářeny (zdola i shora) místní lidové kongresy jako jakýsi model přímé lidové demokracie. Je nesporné, že se často úspěšně postavily i proti administrativním orgánům (např. ministerstvu zahraničních věcí nazvanému „lidový úřad“). Demokracie zdola spolu s rozlohou země omezila centrální moc, ale zároveň mnohdy i efektivní řízení státu a silné centralizované armády. To se stalo Kaddáfímu osudné nyní, kdy trvalo poměrně dlouho, než se mu podařilo zkonsolidovat dostatečně silné jednotky pro boj s povstalci.

Lidové výbory jsou v Zelené knize představeny jako "řešení problému demokracie". A tyto výbory skutečně existují. Jejich praktická mocenská role je s otazníkem. Ale existují a mají být alternativou k parlamentarismu.

Pozn. aut.: Termínům "demokracie" a dalším je ovšem nutno rozumět v tom významu, jak je definuje Zelená kniha. A teorii je nutno oddělit od aplikace v praxi - což je ovšem u mnoha termínů nutno činit i v Evropě...

Mu'ammar Abu al-Minyar Kaddáfí: Zelená kniha - v češtině PDF

Ekonomika ropného socialismu

V roce 1951 byla Libye oficiálně nejchudší zemí na světě. Podle Světové banky byl příjem na obyvatele nižší než 50 USD za rok – dokonce nižší než v Indii. Nejpodstatnějším krokem Kaddáfího režimu bylo znárodnění ropných nalezišť. Kaddáfí široce využíval příjmů z těžby a prodeje ropy k reálnému rozvoji země – v oblasti školství, zdravotnictví, výstavby bytového fondu a infrastruktury, především dopravní.

Libye je od roku 1962 členem OPEC a má největší prokázané zásoby ropy v Africe 41,5 mld bbl. Následuje Nigérie a Alžírsko. Nyní, protože libyjské ropné bohatství stát sdílí se všemi svými obyvateli, má jeden z nejvyšších životních standardů ze zemí Maghrebu. Pokud jde o „index lidského rozvoje“ OSN (Human development Index – HDI), který je průměrem třech indexů (indexu předpokládané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP) a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010 na prvním místě ze všech afrických zemí, v celosvětovém přehledu na 53. místě ze všech států. Z afrických zemí bylo na dalším místě až Tunisko – osmdesáté prvé.

Dnes je 99,7% obyvatelstva do 24 let gramotných, celkem je gramotných 82.6% (muži 92.4%, ženy 72%). To je dané kočovným způsobem života řady bedúínských kmenů. Libye má centrálně plánovanou ekonomiku. Vládní dotace umožňují bohatou a cenově dostupnou nabídku potravin, každý vlastní byt či dům a auto, vzdělávání a zdravotní péče jsou zdarma pro všechny. Podvýživou trpí méně než 5% obyvatelstva, dětskou podvýživou méně než 0,6%.

Základní zdravotní péče ve státních zařízeních je poskytována všem občanům zdarma. Počet lékařů a chirurgů v praxi se mezi lety 1965 a 1974 zvýšil pětinásobně, velké zvýšení bylo registrováno v počtu zubních lékařů, lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků. Nyní má Libye jednoho lékaře na 673 obyvatel. Ve srovnání s ostatními státy na Středním východě a Africe, zdravotní stav obyvatelstva je poměrně dobrý a zdravotnictví je na vysoké úrovni. S pomocí Světové zdravotnické organizace, Libye vymýtila malárii, kdysi velký problém. Dětská imunizace je téměř univerzální. Kojenecká úmrtnost celkem: 20,09 na 1000 živě narozených dětí, Kojenecká úmrtnost (0-1 rok) na 1000 živě narozených 15, (0-5 let) 17 úmrtí na 1000 dětí. Počet nemocničních lůžek se zvýšil ze 7500 v roce 1970 na téměř 20000 v roce 1985, nyní je to více než 6 lůžek na 1000 obyvatel. V těchto letech bylo zaznamenáno také podstatné navýšení počtu klinik a center péče o zdraví. Velkou část lékařského a ošetřovatelského personálu byli v minulosti cizinci, pracující v Libyi na základě smlouvy s jinými arabskými zemí a z východní Evropy. Ulice Tripolisu a Benghází byly až doteď drženy úzkostlivě čisté a pitná voda v těchto městech byla kvalitní. Vláda vynaložila značné úsilí na zajištění nezávadné vody, což je v afrických podmínkách základní předpoklad veřejné hygieny a snížení prevalence chorob jako je tyfus apod. Od roku 1970 do roku 1985 uvedla Libye do provozu téměř 1500 vrtů a více než 900 vodních nádrží, kromě 9000 km sítí pitné vody a 44 odsolovacích závodů. Odpadním vodám je také věnována značná pozornost, ve stejné době bylo postaveno dvacet osm čistíren odpadních vod. Kvalitu libyjského zdravotnictví a veřejné hygieny v kontextu Afriky uznala i zpráva pro americký Kongres.

V Libyi byly v 80. letech budovány i rozsáhlé průmyslové podniky, v nichž ovšem na samém počátku pracovali především cizinci – místní beduínské obyvatelstvo nebylo na práci v průmyslu připraveno. V československo-libyjské spolupráci však již docházelo k přípravě libyjské mládeže na řemeslné práce v českých a slovenských učňovských školách.

V rámci československo-libyjské spolupráce docházelo už v osmdesátých letech k přípravě libyjské mládeže na řemeslné práce v českých a slovenských učňovských školách. Výdaje na vzdělání v Libyi dosáhly v roce 1999 2,7% HDP (CIA).

Čechoslováci připravovali také důstojníky vojenských sil a pomáhali koncepčně vytvářet reálnou libyjskou armádu. Tvrdí se, že po řadu let tvořily zakázky z Libye třetinu HDP Československa. Režim nicméně musel překonávat charakterovou tradici kočovného obyvatelstva a příjemný fatalismus původních pastevců (Inšalláh... Bůh nám dal naftu, budeme z ní žít), negující vztah k fyzické práci, včetně bojového nasazení.

Libye byla nazývána mnoha pozorovateli doma i v zahraničí „národrm majitelů obchodů“. Je součástí libyjské a arabská mentality, nepracovat fyzicky jako námezdní dělník, maximálně vlastnit svůj vlastní malý podnik a podnikat v něm jako rodina. Tento typ drobného soukromého podnikání v Libyi vzkvétá. Nicméně tento fakt zkresluje významně statistiky zaměstnanosti, neboť mladí Libyjci jsou formálně vedeni jako nezaměstnaní, ačkoliv jsou součástí rodinného podnikání. Ona oficiální 30% nezaměstnanost je tak pouze statistickou anomálií. Otázkou je, že tento vývoj není při množství mladých trvale udržitelný ani ufinancovatelný, a to ani při Kaddáfího štědrém dotačním systému. V každém případě se tento faktor podílí na iluzích mladých Libyjců o kapitalismu. Dnes už 78% libyjského obyvatelstva žije ve městech a manuální námezdnou práci v bohaté Libyi doteď vykonávalo statisíce dělníků převážně z Egypta, ale i z řady arabských a afrických zemí, a dokonce i dělníci, inženýři a další kontraktanti z Balkánu a východní Evropy.

Celkově přes veškeré nepochopení a protivenství libyjského režimu lze ale říci, že se libyjská společnost pohybovala v reálném rámci cestou pokroku v mnoha oblastech, srovnáme-li ukazatele ekonomického vývoje například se sousedními zeměmi.

V Libyi je dnes více než 1,101 milionu pevných telefonních linek, mobilních telefonů je v zemi neuvěřitelných 5,004 milionu. I počet uživatelů internetu je na africkou zemi nadstandardní – 353,900 uživatelů (vše 2009, CIA, OSN). To vše při 6,6 milionu obyvatel. Délka silnic a dálnic dosahuje celkem 100 024 km, z toho betonových 57 214 km. Míra feminizace, daná používáním antikoncepce u vdaných žen ve věku 15-49 let, dosahuje neuvěřitelných 45.2%, moderní metody hormonální antikoncepce používá 25.7% žen v plodném věku.

Od roku 2000 zaznamenala Libye příznivé tempo růstu – odhadem 10,6% růst HDP v roce 2010. HDP na obyvatele dosáhl 12062 USD (IMF 2010), 9714 USD (WB 2009) 12100 USD (CIA 2009 odhad), což je např. vyšší HDP, než má Polsko nebo Rusko a je to nejvyšší HDP ze všech zemí Afriky.

Ve snaze, aby rozkvetl „květ pouště“ a dosáhl soběstačnosti ve výrobě potravin, byly v Libyi realizovány rozsáhlé zemědělské projekty. Zavlažované půdy je 4 700 km², Velká saharská umělá řeka má délku 4071 km velkokapacitních vodovodních transportních potrubí a 1679,5 km potrubí spojujících navzájem vrty ve vrtných polích a má kapacitu 6,5 miliónů m³ vody denně . Jakýkoliv občan Libye, který se chce stát zemědělcem, dostane k bezplatnému užívání pozemky, dům, zemědělské stroje a zařízení, některá hospodářská zvířata a osivo. Přesto se zemědělství podílí na HDP pouze 2.6% a podílí se na něm 17% obyvatel. Zákon ale zakazuje vykořisťování práce, takže jde vždy o malorolníky, obdělávající svou vlastní půdu. 63.8% HDP tvoří průmysl, i když v něm pracuje pouze 23% obyvatel, služby tvoří 33,6% HDP a zaměstnávají 59% občanů (2004-2010 CIA).

V domácí politice prosazoval od sedmdesátých let politiku samosprávy založenou na sociální spravedlnosti, zákazu vykořisťování a spravedlivém rozdělování bohatství, evropské rovnosti mužů a žen a na prvcích přímé demokracie, odvozené od bedúínských tradic. Tolik alepsoňteorie, i když praxe byla v každé době a každé komunitě různorodá.

Právě tyto prvky teorie přímé samosprávy jsou pro „západní“ zastánce multipartajního parlamentarismu nejméně pochopitelné, jsou ale o to více široce oceňovány v Africe.

Kaddáfího demokracie v ideologických východiscích nepřipouští spor idejí jako parlamentní systém, ale pouze definitivní pravdu jako výsledek konečného rozhodnutí shromáždění občanů. To je ovšem model převzatý z tradic berberských kmenů, kde o všem podstatném pro život kmene rozhoduje shromáždění mužů. Kaddáfí ve své Zelené knize dovádí myšlenku kmene až na úroveň státu a národa.

Kaddáfí je a vždy byl oddaným muslimem, přesvědčeným o správnosti idejí Koránu. Nicméně jeho pojetí islámu je na arabské poměry revoluční a vzbuzovalo vždy obavy a odpor. Na začátku sedmdesátých let hrál islám hlavní roli při vysvětlování a prosazování Kaddáfího politických a sociálních reforem.

Od konce sedmdesátých let, začal Kaddáfí ostře polemizovat s náboženskými autoritami ve snaze řešit moc mešit. Začal útočit na několik základních aspektů sunnitského islámu. Kaddáfí tvrdil, že vnitřní, transcendentální prožitek Koránu je jediným vodítkem každého muslima jeho nerušené schopnosti číst a interpretovat Korán. Což je pro sunnitskou tradici vpravdě nepříjemně revoluční, „husitská“ myšlenka, dík které by duchovních nebylo třeba. Pomlouval roli ulamá, imámů a islámských právníků, právních teoretiků a filosofů. Zpochybnil tak pravost hadísů („příběhů“ o slovech a skutcích proroka Muhammada), a tím i Sunny, jako základu islámského práva. Islámské právo šaría samotné Kaddáfí zachovával, ale odkázal ji do mezí náboženského práva – má řídit pouze záležitosti, spadající do sféry náboženství. Všechny další civilní záležitosti odkazuje Kaddáfí mimo dosah náboženského práva.

To způsobilo, že v Libyi nebylo po desítky let třeba řešit negativní vlivy radikálních směrů muslimského náboženství, na minimum byl omezen vliv muslimského duchovenstva. Na druhé straně libyjští muslimové nevykazovali dlouho veřejně žádné významnější prvky fanatismu, to přišlo až s otevíráním hranic do Egypta a Tuniska a šířením radikálních idejí prostřednictvím satelitních televizí. Kaddáfí vyvolával stále větší odpor v mešitách. Neřešení tohoto skrytého problému se Kaddáfímu vymstilo nyní, kdy nad ním nejvyšší immám egyptské mešity al-Azhar Kardáwí vynesl fatwu s cílem omilostnit před bohem i všemi muslimy jeho vrahy.

Pěstování víry bylo vždy režimem tolerováno a v určité míře podporováno výstavbou mešit. Kaddáfí svůj vztah k islámu popsal v Zelené knize. Dá se s rezervou říci, že v zemi rozvíjel „muslimský socialismus“. Obrušoval tak eventuální odpor proti příliš radikálním změnám.

Kaddáfí si byl zjevně vědom, že svou nacionální politikou (opírající se o státní vlastnictví ropných nalezišť) Západ provokuje. Byl stoupencem všech emancipačních hnutí a palestinských národních práv. Podporoval, zřejmě i finančně, všechny tři hlavní palestinské organizace – Arafatovu OOP, Lidovou frontu za osvobození Palestiny a Lidově demokratickou frontu za osvobození Palestiny. V této souvislosti se netajil negativním postojem vůči Izraeli, a to byl zřejmě další důvod, proč se obával potenciálního ataku především ze strany Spojených států. Proto se systematicky snažil o získání podpory a zázemí v zemích socialistického společenství. Zjevně se ovšem obával i eventuálního vlivu Sovětského svazu jako velmoci a dával přednost rozvíjení spolupráce s menšími zeměmi, mezi nimiž byla na předním místě ČSSR. Československo pravděpodobně bylo jednou z předních zemí při budování a vyzbrojování libyjské armády a zemí číslo jedna ve výcviku libyjských pilotů. Veškerá spolupráce v této oblasti se uskutečňovala na komerčním základě. Vojenská spolupráce nicméně nebyla hlavní složkou čs. – libyjské kooperace. V roce 1985, kdy spolupráce ve všech oblastech vrcholila, měla čs. kolonie na 4 500 hlav, z toho vojáků bylo kolem 400. Technických sil, zapojených do budování tankového opravárenského závodu a dalších technických činností, bylo více než 900.

Vrcholem úsilí dostat Československo na svou stranu byla Kaddáfího návštěva v ČSSR v roce 1982, za níž byla podepsána Smlouva o přátelství a vzájemné spolupráci. Libyjská delegace přiletěla do Prahy s požadavkem, aby se Československo zavázalo k přímé vojenské pomoci Libyi v případě jejího napadení. Takový požadavek byl ovšem nepřijatelný. Namísto toho byl k dohodě připojen tajný dodatek, jímž se ČSSR zavazovala Libyi (na komerčním základě) kompenzovat v případě jejího napadení ztráty vojenského materiálu. Libyjská delegace na tento závazek ochotně přistoupila.

Po rozpadu socialistického společenství se Libye dostala do obtížné situace. Zřetelně obrousila svoje protizápadní postoje a reklasifikovala svoje zahraniční vztahy. Lze předpokládat, že to byl výraz nutnosti, nikoliv vědomé změny kurzu. O snaze limitovat protilibyjské zaměření Západu svědčí celá řada dalších kroků, včetně omluvy za prokázanou podporu terorismu a odškodnění obětí, spolupráce se západními partnery v oblasti zbrojních dodávek a pěstování osobních vztahů s hlavami západoevropských států.

Kaddáfí obtížné období přežil, ztrátu bývalých partnerů ustál a svůj režim relativně konsolidoval. Tím méně pochopitelné pro něj bylo letošní vzplanutí lidových vášní a revolty.

Pohnutkou – na rozdíl od Egypta – nebyly sociální problémy, nezaměstnanost a hlad. Nebylo jí ani nadměrné obohacení Kaddáfího a jeho rodiny – Kaddáfí nebyl ani libyjský Mubarak, ani libyjský Ben Alí. (Jistě má někde dostatečně ulito, ale nikoliv tolik, aby to způsobilo hospodářské a sociální potíže.) Mohou působit následující faktory:

• Režim a jeho ideologie se již skutečně přežily a jsou mladší, „zahálčivou“ generací neakceptovatelné.
• Svou roli zde může sehrát i rozpad respektive eroze tradičních kmenových vazeb ve městech a odcizení mladší generace, která se s bedúínskou kulturou neztotožňuje.
• Režim se neubránil infiltraci a vyvolávání cíleného odporu zvenčí. Tomu by odpovídal i vysoký počet zahraničních Libyjců mezi podporovateli revolty. Testuje se tak možnost zlikvidovat poslední konzervativně socialistickou zemi v arabském světě a zmocnit se libyjské ropy – za daleko příznivějších ekonomických podmínek, než je tomu doposud.
• Svou roli mohly sehrát demografické změny – do „bohaté“ Libye přišly za prací statisíce Egypťanů z východu, Tunisanů ze západu a obyvatel černé Afriky z jihu. Tím se změnilo nejen národnostní, ale i náboženské složení obyvatelstva, země se navíc otevřela daleko více okolním mediálním vlivům. Pevných telefonních linek je v současnosti v Libyi více než milión, mobilních linek pak v zemi se šesti a půl miliony obyvatel 5 miliónů. Přístup k internetu má podle CIA 353 000 obyvatel. Všichni ale mají přístup k satelitnímu televiznímu vysílání v arabštině. Vliv katarské televize Al Džazíra, ale i arabské Al Arabíja a dalších, daleko radikálnějších kanálů na myšlení všech, kteří hovoří nebo alespoň rozumí arabsky, je nezanedbatelný. Zastavit nebo rušit tuto komunikační vlnu nelze, což ale sedmdestiletý, vysoce konzervativní a do svých představ zahleděný Kaddáfí nemusí chápat a nemusí odhadovat ani rozsah a hloubku tohoto vlivu.
• Je také možné připustit, že vztah k režimu změnila sama jím provedená emancipace. Od padesátých let pěstované sekulární vzdělávání dnes celý arabský svět naplnilo na 8 milionů akademicky vzdělaných osob, které v době globálních komunikací informace čerpají globálně. Příslušný podíl připadá i na Libyi. Vznikla tak vrstva vzdělanců, jimž je zelená teorie na obtíž nebo překážkou pro prosazování vyšších ambicí. Kaddáfí možná nepochopil, že ve společnosti již beduínská tradice přezrála.
• Pozornosti při současných bouřích by nemělo uniknout, že Západ na rozdíl od Egypta nevyslovuje obavy, že se režimu zmocní islamisté – v jakékoliv podobě.

Odhad budoucího vývoje

Kaddáfí se vlády nevzdá. Ukazuje se, že ani vojenská intervence koalice ochotných plně nezastavila odpor proti povstalcům a na scéně pokračuje občanská válka s mnohočetnými kořeny (regionální, religiózní či roajalistické). Kaddáfího režim však může být odstraněn jen vnější silou, protože podle dostupných informací vzbouřenci nedisponují ani technikou, ani výzbrojí, ani organizovaností, ani taktickými schopnostmi na to, aby mohli porazit profesionální vojáky. Není tedy vyloučeno, že režim bude odstraněn a Kaddáfí a jeho stoupenci vnější vojenskou akcí nějakého zvláštního komanda likvidováni. Letos mu bude 70 let, vládu je však všestranně připraven převzít jeho syn Sajf as-Islám, který již za režim v těchto kritických dnech mluví. Kaddáfího rodina má přitom více členů, s manželkou Sáfijí má několik synů a další děti údajně adoptoval. Kaddáfí jasně řekl, že země zřejmě projde občanskou válkou, ale že se režim s odporem vyrovná.

Rozhodující bude, zda Kaddáfímu alespoň částečně zůstane věrná armáda, která byla dosud oporou režimu. To by nevyloučilo možnost jednání s povstalci a dosažení kompromisu. Eventualitou, která se již prosazuje, je také rozdělení země na západně položené Tripolsko a východě ležící Kyrenaiku s většími zásobami ropy a plynu; v Kyrenaice může tak být ustaven zásadně odlišný režim se silnými vazbami na západní mocnosti.

Vývoj na severu Afriky si zaslouží bedlivou pozornost. Bude mít nesporně pozitivní i negativní dopady. Nelze vyloučit možnost vytváření nového arabského společenství v tomto regionu cestou tajných rozhovorů staro-nových vládců. Jde o jejich trvanlivost či přežití, včetně udržení kurzu na podporu palestinského lidu (právě proto, že se podle určitých informací arabské národy daly do pohybu proti vlastním režimům kvůli jejich kolaboraci s Izraelem při potlačování palestinských práv). Jednoznačně lze soudit, že na rozdíl od Tuniska, Egypta a dalších arabských autokracií bude Kaddáfího pád znamenat pro libyjskou společnost zásadní krok zpět.

Vytisknout