Média, politici i vojáci v Evropě narazili na nedostatek vzdělanosti

25. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Ono nestačí vědět, že to byli Turci, se kterými válčili pradědové. Ono je potřeba znát historii. Ne jako nudnou zaprášenou učebnici, ale jako inspiraci pro dnešek i zítřek. V Česku je třeba znát období vlády husitů, „absolutismus“ Metternicha, Bacha či politické spory za „demokrata“ Masaryka. Místa a osoby se mění, logika politických dějů zůstává.

V Evropě pak je třeba znát třebas proces sjednocování Itálie nebo Napoleonovo egyptské tažení, které v roce 1798 ukončilo osmanskou nadvládu Egypta, stejně jako proces rozpadu Rakouska Uherska či bitvu u El Alamejnu. Je třeba vědět, kdo byl šáhinšáh Réza Páhlaví. Je třeba vědět, co vyneslo k moci libyjského kapitána Muammara al-Kaddáfího, egyptského poručíka a národního demokratického socialistu Anwara as-Sadata či syrského generála Hafeze al-Assada a co umožnilo synovi Bassaru al-Assadovi pokračovat v díle otce. Znalost historie nám dává možnost pochopit význam minulých slov a dějů pro současnost tak, abychom v budoucnu nebyli překvapeni.

Málokdo ví, do jaké míry evropské myšlení formoval spor dvou farizejů o svíčky na počátku 3. stol. n.l.. Nasi Hilel a Av bejt din Šamaj se přeli, jakým způsobem zapalovat chanuková světla. Díky těmto dvěma učencům Sanhedrinu a jejich nesmiřitelnému sporu dnes víme, co je to škola a co je to učitel. Vědí to ale všichni?

Z husitské doby zbyla do dneška jen socha na Vítkově, vozová hradba, cepy a sudlice v muzejích. Protikorupční tažení Jana Husa a Martina Luthera, započaté myšlenkami Johna Wycliffa vůči tehdejším mocným si už z hodin dějepisu nepamatujeme. Odpustky, které vedly v roce 1412 k vypuknutí pouličních bouří v Praze, by mohly být vzorem pro mnohé očišťovače současné politiky. Zbylo ale jen to Hrr na ně.

Masaryka a jeho etické a multikulturní ideály jsme pohřbili prachem, jeho myšlenky jsme nechali bez protestu rozbít a tak na Československo mladá generace už zapomněla stejně, jako ti starší vytěsnili za paměti Zakarpatskou Ukrajinu či panslavismus, který stál na konci 19. století za snahami českých a slovenských intelektuálů, podporovaných tehdejšími americkými demokraty.

Na Československo ale nezapomněli ani v Libyi, ani v Egyptě. Nejen proto, že Československo nikdy nemělo kolonie a tak nemá onu velmocensky protektorskou nadřazenost vůči jiným národům a kulturám. Období vlády Gamála abd an-Násira v Egyptě zanechalo ovšem v myslích Egypťanů daleko silnější stopu, než vláda Masaryka u občanů dnešního Česka. Z království a britského protektorátu, kde měli Egypťané povinnost nucených prací, se stal silný samostatný stát. Násir znárodnil Suezský průplav i celý průmysl a i když později prohrál šestidenní válku s Izraelem, všem Egypťanům zbyla hrdost na svou zemi, na Násirovu oddanost Egyptu a nově poznané hodnoty občanské i sociální rovnosti. Dokonce i na to, že Egypťané jsou součástí něčeho většího – velkého arabského národa a starobylé kultury islámu, kdysi vládnoucích mocným říším. Kultury, sahající až k prorokovi Mohammedovi. Civilizace, která patřila k nejstarším na světě. Československo nemalou měrou pomáhalo egyptskému průmyslu i soběstačnosti egyptského zemědělství. Traktory Zetor, Tatry či obráběcí stroje, ale i zbraně dělaly čest zemi svého původu. Kdysi. Česky hovoří plynně většina Kaddáfího velitelů či manažerů, protože studovali ve Vyškově nebo v Praze...

Právě ideje nacionalismu, panarabismu a panislamismu rozechvívají nyní srdce ulice od Maroka až po ujgurskou oblast Číny. Ukazuje se, že zanedlouho nejspíš někdo překreslí mapu Afriky, Blízkého a Středního východu, možná i části Asie. A Evropa není na tento stav kulturně a vzdělanostně připravena. Média i politici bezradně koktají ve snaze naroubovat neznámou realitu do svých myšlenkových škatulek. Izrael je obklíčen, plynovod přerušen a egyptský ministr hospodářství ohlásil do Tel Avivu, že chce vyjednat novou cenu za plyn. Koptům jsou v Egyptě vypalovány chrámy armádou, muslimští bratři vylučují ženy z politického života a bratra teroristy Al-Zawahrího, kterého „tyran“ Mubarak odsoudil na smrt, Nejvyšší rada vojenských sil propustila z kriminálu a on zakládá novou egyptskou politickou stranu. Vláda nyní v Egyptě zakázala demonstrace a stávky pod pohrůžkou vězení a půlmilionové pokuty. Příznivce Kaddáfího vraždí jeho odpůrci jen proto, že nechtějí na obsazených územích vyvěšovat na domy novou roajalistickou vlajku. Máme mít obavy a nebo máme daný stav uvítat jako zrod nové demokracie?

Nikdo dnes neví, kdo a proč by měl být v které zemi přítel nebo nepřítel. Členské strany Socialistické internacionály jsou dnes partajemi tyranů. Obchodní partneři vlád jsou dnes zločinci. Co vlastně říci, když západoevropští (pravicoví i levicoví) státníci prokazovali ještě nedávno Kaddáfímu úctu a do Tunisu k ben Alimu jezdili na dovolenou? Jaká je role Evropy? Nesvedlo nás francouzské fanfarónství do pasti, ve které Evropu potřebovaly míst Spojené státy americké? Jak jinak přesvědčit Evropu o nutnosti pokračování ve válce proti terorismu, než když se teroristé a fanatici propustí z kriminálů a dostanou moc – 150 kilometrů od hranic Evropské unie?

Ještě budeme rádi za americké základny, letadlové lodě a zbrojní dodávky. Ještě rádi se podvolíme bipolární či dokonce unipolární geopolitické logice. Nedosáhne-li generál vítězství silou zbraní, uchýlí se ke lsti. To věděl už Sun'c. Africké oddělení Carnegieho nadace to ví také.

Půl století staré události jsme během budování rozvinutého kapitalismu spolu s mírem jako samozřejmostí vytěsnili z paměti stejně, jako to, co jim předcházelo. Ostražitost jsme nahradili bezstarostným přesvědčením, že kapitalismus bez přívlastků, migrace bez regulace, multikulturalismus a formální mašinérie parlamentních voleb dodá společnosti chybějící toleranci, etiku a vytvoří demokracii. Zatímco ovšem muslimy celého světa spojuje víra ve správnost slov Mohammeda, Evropany rozdělují lokální politické a ekonomické zájmy. Společná bezpečnostní a obranná politika Evropské unie je mrtva. Společná zahraniční politika Evropské unie umírá.

Ztratili jsme logiku a historicko-kulturní kontext historickými symboly nabitých dějů, které dnes defilují na televizních obrazovkách. Nerozumíme písmenkům a obrázkům, které se na nás valí z novin. Nerozumíme kontextu a významu symbolů. Nevíme, jakou historii, jakou současnost a jakou budoucnost má ta která vlajka, ten který politik či jeho strana. A tak si pomáháme slovy „civilizace“, „tyran“, „prodemokratický“ či „revoluce“ v nevědomé snaze dát jim jiný obsah, než ve skutečnosti mají.

Vytisknout