ANALÝZA

Kořeny arabské revolty a předčasné oslavy

25. 3. 2011 / James Petras

Chybí tu jakákoli snaha poskytnout rámec pro revoltu, jaký by poskytl vysvětlení rozsahu, dlouho- a střednědobé společensko-ekonomické struktury a stejně tak i okamžité „rozbušky“ politických akcí. Rozsah a hloubka lidových povstání i různorodost politických a společenských sil, jež do konfliktu vstoupily, vylučují jakákoli vysvětlení, jež vidí jen jeden rozměr bojů.

Nejlepší přístup vyžaduje 'trychtýřovitý rámec', ve kterém na širokém konci (dlouhodobé, rozsáhlé struktury), stojí vztahy hospodářské, třídní a politický systém; střed je definován dynamickými kumulativními účinky těchto struktur na změny politických, sociálních a ekonomických vztahů; krátkodobé vzahy, které urychlují sociopolitické - psychologické reakce, nebo sociální vědomí, vedou pak k politické akci.

Podstata arabských ekonomik

S výjimkou Jordánska je většina arabských ekonomik, kde se revolty odehrávají, založena na „rentách“ z ropy, plynu, nerostů a turistiky, z nichž pochází většina výnosů z exportu a státních příjmů. (Financial Times, 22.2. 2011, str. 14) Tato ekonomická odvětví jsou ve skutečnosti exportní enklávy, zaměstnávající nepatrný zlomek pracovních sil a vymezují vysoce specializovanou ekonomiku. (World Bank Annual Report 2009) Také nemají návaznost na různorodou výrobu domácí ekonomiky: ropa se vyváží a veškeré dokončované vyráběné zboží, stejně jako finanční služby a služby s vyspělou technologií, jsou dováženy a kontrolovány zahraničními nadnárodními společnostmi a emigranty spjatými s vládnoucí třídou. (Economic and Political Weekly, 12. 2. 2011, str. 11). Cestovní ruch posiluje „nájemní“ příjem coby odvětví, jež poskytuje zahraniční měnu a daňové příjmy třídně-klanovému státu. Stát v příjmu z daní spoléhá v investování na státem subvencovaný zahraniční kapitál, na místní politicky propojené investory v realitním businessu a stavební dělníky, dovezené ze zahraničí.

Na pronájmech založený příjem může vytvářet velké bohatství, zvláště jakmile stoupají ceny energií, ale prostředky přibývají třídě „rentiérů“, kteří nemají žádné povolání nebo sklon k prohlubování procesu hospodářského rozvoje a inovací. Rentiéři se "specializují" na finanční spekulace, zámořské investice prostřednictvím firem zhodnocujících privátní majetky, na extravagantní spotřebu luxusního zboží a na ukrývání miliard a miliard dolarů či eur na tajných soukromých účtech v zahraničích bankách.

Rentiérská ekonomika poskytuje v moderní výrobní činnosti jen málo pracovních míst; horní konec trychtýře kontrolují rozšiřující se rodinné klany a zahraniční finanční společnosti přes námezdní zahraniční odborníky; technické a nízkopříjmové zaměstnání z dolního konce trychtýře přebírají smluvní zahraniční pracovní síly, s příjmovou hladinou a pracovními podmínkami horšími, než je kvalifikovaná místní pracovní síla ochotná přijmout.

Uzavřená rentiérská ekonomika vyúsťuje ve vládnoucí třídu založenou na klanech, jež uvádí ve zmatek veřejné a soukromé vlastnictví; vlastně stát jsou absolutističtí monarchové a jejich rozsáhlé rodiny na vrcholu, jejich zákazníci, kmenoví náčelníci, politická suita a technokraté uprostřed.

To jsou uzavřené vládnoucí třídy. Vstup je omezen na vybrané členy klanových nebo rodinných dynastií a malé množství jednotlivců-podnikatelů, kteří mohou soustřeďovat bohatství službou vládnoucí třídě. Tenhle úzký kruh žije z výnosů z nájemného, zajišťuje si výnosy z partnerství v držení pozemků, kde není vyžadována odbornost, ale jen oficiální povolení, postupování pozemků, vývozní licence a daňové prázdniny.

Kromě drancování státní kasy prosazuje vládnoucí třída –volný obchod-, tj. dovážení levných finálních výrobků, a tím podkopává jakéhokoli původně domácí startovní produkci ve výrobě , v zemědělském či technickém sektoru.

Výsledkem je, že neexistuje národní kapitalista-podnikatel nebo střední třída. Za střední třídu jsou pokládáni většinou zaměstnanci veřejného sektoru (učitelé, zdravotnické profese, funkcionáři, hasiči, policejní úředníci, vojenští důstojníci), kteří jsou závislí na svých platech, které na oplátku závisejí na jejich podřízenosti absolutní moci. Nemají nejmenší šanci se dostat do vyšších vrstev či na to, že se jejich vzdělaným potomkům otevřou ekonomické příležitosti.

Soustředění ekonomické, společenské a politické moci v uzavřené klanové třídě, jež kontroluje systém, vede k enormnímu soustředění bohatství. Dáno společenským rozdílem mezi vládci a ovládanými, bohatství vzniklé vysokými cenami komodit vytváří silně zkreslený obraz „bohatství“ na hlavu; připočtení miliardářů a milionářů na vrcholku masy s nízkými příjmy a chabě zaměstnané mládeže dává klamně vysoký průměrný příjem. (Washington Blog, 24. 2. 2011).

Vláda rentiérů: zbraněmi a almužnami

K vyrovnávání těchto velkých nerovností ve společnosti a k ochraně svého postavení parazitující rentiérské vládnoucí třídy si tato vyhledává spojenectví s multimiliardami dolarů zbrojních společností a vojenskou ochranou u dominující imperiální mocnosti (USA). Vládci se zavazují k „neokolonizaci na pozvání“ nabízejí pozemky na vojenské základny a letiště a přístavy k vojenským operacím, tajné dohody k financování žoldáků proti antiimperiálním protivníkům a podřizování se sionistické nadvládě v oblasti (nehledě na občasnou bezvýznamnou kritiku).

Střednědobě je vláda silou doplňována paternalistickými otcovsky autoritářskými almužnami venkovské chudině a kmenovým skupinám; dotacemi na jídlo pro městskou chudinu ; slepou uličkou nouzové práce pro vzdělané nezaměstnané. (Financial Times, 25.2. 2011, str. 1). Nákladné nákupy zbraní a paternalistické příděly odrážejí nedostatek kapacity pro produktivní investice. Miliardy jsou vydávány raději na zbrojení než na diverzifikaci ekonomiky. Stamilióny jsou vydávány raději na jednorázové paternalistické příděly než na dlouhodobé investice, jež by vytvořily produktivní zaměstnanost.

„Lepidlem“, jež drží tento systém pohromadě, je kombinace novodobého drancování veřejného bohatství a přírodních energetických zdrojů a použití neokoloniálních rekrutů a žoldáků ke kontrole a potlačování obyvatelstva. Moderní americké zbrojní systémy tvoří servis anachronických absolutistických monarchií a diktatur, založených na principech dynastického vládnutí 18. století.

Nástup a šíření nejnovějších komunikačních systémů a architektonicky ultramoderních nákupních center, uspokojujících luxus elitních spotřebitelských vrstev a zajišťujících ostrý kontrast vůči drtivé většině nezaměstnané vzdělané mládeže, vyloučené z vrcholku a vytlačované odspodu málo placenými zámořskými smluvními dělníky.

Neoliberální destabilizace

Rentiérské třídní klany jsou mezinárodními finančními institucemi i místními bankéři tlačeny k „reformování“ svých ekonomik: „otevření“ domácího trhu a veřejných podniků zahraničním investorům a snižování deficitů, vyplývajících z globálních krizí a zavádění neoliberálních reforem. (Economic and Political Weekly, 12. 2. 2011, str. 11).

Výsledkem „ekonomických reforem“ bylo snížení nebo zastavení dotací potravin chudině a snížení zaměstnanosti ve státním sektoru, což zablokovalo jednu z mála příležitostí vzdělané mládeži. Jsou zvyšovány daně spotřebitelům a pevně placeným i námezdním dělníkům, zatímco obchodníci s nemovitostmi, finanční spekulanti a dovozci jsou od daní osvobozováni. Deregulace obnovila masivní korupci, a to nejen mezi rentiérskou vládnoucí třídou, ale i v jejich bezprostředním obchodním doprovodu.

Otcovsky autoritářská, paternalistická „pouta“, svazující nižší střední třídu k vládnoucí, byla narušena ze zahraničí vyvolanými neoliberálními reformami, jež kombinují moderní zahraniční vykořisťování s již existujícími tradičními formami domácího soukromého plenění. Třídně klanové režimy už nemohou spoléhat na to, že rodoví, kmenoví, klerikální a klientelističtí věrní udrží hnutí odborová, studentská, drobných podnikatelů a špatně placeného státního sektoru od sebe navzájem izolovaná.

Ulice proti paláci

Bezprostřední příčiny arabských revolt jsou soustředěny v obrovských demograficko-třídních rozporech klanově-třídně ovládané rentiérské ekonomiky. Vládnoucí oligarchie vládne nad masou nezaměstnaných lidí a málo zaměstnaných mladých dělníků; ti čítají 50-60 procent populace ve věku pod 25 let (Washington Blog, 24. 2. 2011). Dynamická „moderní“ rentiérská ekonomika do současného zaměstnání čerstvě vzdělanou mládež nepřijímá; vykazuje ji do málo placené nechráněné každodenní ekonomiky ulice coby pouliční prodavače, dopravní a smluvní dělníky a do osobních služeb.

Ultramoderní sektory jako ropa, nemovitosti, turistika, nákupní střediska jsou závislé na politické a vojenské podpoře zaostalých tradičních klerikálních, kmenových a klanových vůdců, kteří jsou vydržovaní, ale nikdy ne začlenění do sféry moderní produkce. Moderní městská průmyslová dělnická třída s malými, nezávislými odborovými svazy je zakázaná. Občanská sdružení střední třídy jsou buď pod kontrolou státu nebo se omezují na stěžování si absolutistickému státu.

Nedostatečný rozvoj společenských organizací, spjatých se společenskými třídami, zapojenými do moderní produkční činnosti, znamená, že osou společenské i politické akce je ulice. Nezaměstnaná a částečně zaměstnaná mládež zapojená do každodenního sektoru se nalézá na náměstích, v kioscích, kavárnách, ve spolcích na nároží a na trzích, pohybuje se kolem a stranou center absolutistické správní moci.

Městské masy nezaujímají strategické pozice v ekonomickém systému; jsou ale po ruce k masovým nástupům, schopným paralyzovat ulice a náměstí, kterými je přepravováno zboží a služby a jimiž je dosahováno zisků. Stejně důležité je, že masová hnutí, uváděná do pohybu nezaměstnanou mládeží, poskytují příležitost utiskovaným odborníkům, zaměstnancům veřejného sektoru, drobným podnikatelům a samostatně výdělečně činným, aby se zapojili do protestů, aniž by se stali terčem odvety v místě svého zaměstnání - a rozptylují tak „faktor strachu“ ze ztráty zaměstnání.

Politická a společenská konfrontace se točí kolem opačných pólů: klientelistické oligarchie a vyřazených mas (arabská ulice). Ti první závisejí přímo na státu (vojenském a policejním aparátu) a ti druzí na neuspořádaných místních, neoficiálních, otevřených, improvizujících organizacích. Výjimkou je univerzitní studentská menšina, která se pohybuje pomocí internetu. Organizované průmyslové odbory vstoupily do boje nedávno a většinou se zaměřují na ekonomické požadavky v odvětví, s několika výjimkami - především ve veřejných podnicích, kontrolovaných přítelíčky oligarchy, kde dělníci požadují změny ve vedení.

Výsledkem společenských zvláštností rentiérských států je, že povstání nenabývají formy třídních bojů mezi námezdní pracovní silou a kapitalisty - průmyslníky. Vynořují se coby masové politické revolty proti oligarchickému státu. Na ulici založená společenská hnutí demonstrují svoji schopnost prohlásit státní autoritu za nezákonnou, paralyzovat ekonomiku, a mohou směřovat k vyhnání vládnoucích autokratů.

Ale přirozenou vlastností masových pouličních hnutí je naplňovat relativně snadno náměstí, ale také se rozptýlit, když jsou vytlačeny symboly útlaku. Na ulici založená hnutí postrádají organizaci a vedení, jež by navrhlo, natož pak zavedlo nový politický či společenský řád. Jejich síla je založená na jejich schopnosti vyvíjet nátlak na stávající elity a instituce, ne nahradit stát a ekonomiku. Odtud překvapující lehkost, s jakou byla egyptská armáda schopna za pomoci USA, Izraele a EU uchvátit moc a ochránit veškerý rentiérský stát a ekonomickou strukturu a zároveň si udržela vazby na své imperiální rádce.

Sbližující podmínky a „demonstrační efekt“

Šíření arabských revolt napříč severní Afrikou, Středním východem a státy Zálivu je v první řadě produktem podobných historických a společenských podmínek: rentiérské státy ovládané rodinnými klany oligarchů, závislé na „rentách“ z kapitálově silném exportu ropy a energií, což omezuje drtivou většinu mladých na běžné, pouliční ekonomické aktivity.

„Síla příkladu“ a „demonstrační efekt“ lze chápat jen uznáním stejných společensko-politických podmínek v každé zemi. Síla ulice - masová městská hnutí - předpokládá ulici coby ekonomické místo činu hlavních aktérů a převzetí náměstí coby místa k uplatnění politické moci a navržení společenských požadavků.

Dílčí úspěchy v Egyptě a Tunisku nepochybně přivedly k výbuchu hnutí jinde. Ale dokázaly to jen v zemích se stejným historickým odkazem, stejnými společenskými polaritami mezi klanem vládců-rentiérů a marginální pouliční pracovní silou, a zvlášť tam, kde byli vládci silně zapleteni a podřízeni imperiálním ekonomickým a vojenským zájmovým skupinám.

Závěr

Vládci-rentiéři panují přes své vazby k vojenským a finančním institucím USA a EU. Modernizují své blahobytné enklávy a marginalizují mládež, která nedávno ukončila vzdělání, je upoutána k nízko placeným pracím, především v nejistém běžném sektoru, soustředěném na ulicích hlavních měst. Neoliberální privatizace, snižování veřejných příplatků (na potraviny, dávky v nezaměstnanosti, jedlý olej, plyn, dopravu, zdravotnictví a vzdělání) rozbily paternalistické vazby, jimiž vládci potlačili nespokojenost mládeže a chudiny i klerikálních elit a kmenových náčelníků. Shluk tříd a mas, moderních i tradičních, byl přímým výsledkem procesu neoliberalizace shora a vyloučení zdola.

Slib neoliberálních „reformátorů“, že trh přinese dobře placená zaměstnání místo paternalistických subvencí, byl falešný. Neoliberální politika utužila koncentraci bohatství, ale oslabila státní kontrolu nad masami.

Světové kapitalistické ekonomické krize vedly Evropu a USA k utužení imigračních kontrol, a vyřadily tak jeden z únikových ventilů režimů - masivní úlety nezaměstnané vzdělané mládeže, hledající práci v cizině. Vystěhování už nebylo možností na vybranou; volby se zúžily na bojuj nebo trp. Studie ukazují, že ti, kteří emigrovali, mají tendenci být nejctižádostivější, lépe vzdělaní (v rámci své třídy) a nejvíce riskující. Teď, upoutáni ke své mateřské zemi, jen s málo iluzemi o příležitostech v zámoří, jsou nuceni bojovat za individuální mobilitu doma kolektivní společenskou a politickou akcí.

Stejně významný je mezi politickou mládeží fakt, že USA coby garant rentiérských režimů, jsou viděny jako upadající imperiální mocnost: ekonomicky jsou na světových trzích ohrožovány Čínou; čelí porážce coby koloniální vládce v Iráku a Afghánistánu; poníženy jakožto patolízalský a prolhaný služebník stále více zdiskreditovaného Izraele přes jeho sionistické agenty v Obamově režimu a Kongresu. Všechny tyto prvky imperiálního úpadku a ostudy dodávají odvahu hnutím za demokracii, aby vykročily kupředu proti americkým satelitům a utlumily svůj strach, že vojenská moc USA zasáhne a postaví třetí vojenskou frontu.

Masová hnutí pohlíží na své oligarchy jako na režimy „třetího řádu“: rentiérské státy pod nadvládou USA, jež naopak jsou pod izraelsko-sionistickým dozorem. 131 zemí ve Valném shromáždění OSN a celá Rada Bezpečnosti vyjma USA odsuzují izraelskou koloniální rozpínavost. S Libanonem, Egyptem, Tuniskem a nastávajícími novými režimy v Jemenu a Bahrajnu, slibujícími demokratickou zahraniční politiku, masová hnutí zjišťují, že všech 680 tisíc izraelských vojáků s moderními zbraněmi nejsou k žádnému užitku vzhledem k jeho totální diplomatické izolaci, ztrátě místních rentiérských klientů a naprosté diskreditaci jeho bombasticky militaristických vládců a jejich sionistických agentů v diplomatických sborech USA.

Samotné společensko-ekonomické struktury a politické podmínky, jež spustily prodemokratická masová hnutí, nezaměstnaní a nedostatečně zaměstnaní mladí, organizovaní z ulice, teď představují největší problém: může se neuspořádaná a různorodá masa stát organizovanou společenskou a politickou silou, která převezme státní moc, zdemokratizuje režim a zároveň vytvoří novou, produktivní ekonomiku, jaká poskytne stabilní, dobře placenou zaměstnanost, kterou rentiérská ekonomika dosud postrádá? Současný politický závěr je nejasný: demokraté a socialisté soupeří s klerikálními, monarchistickými a neoliberálními silami, financovanými USA.

Je poněkud unáhlené oslavovat lidově demokratickou revoluci...

James Petras je emeritním profesorem sociologie na Binghamtonské universitě ve státě New York, USA, a mimořádným profesorem na Universitě svaté Marie v Halifaxu, Nové Skotsko, v Kanadě. Publikuje převážně články o politických problémech Latinské Ameriky a Středního východu. Je autorem více než 62 knih, publikovaných v 29 jazycích a více než 600 článků. V současné době píše měsíční sloupek pro mexické noviny La Jornada a je přispěvatelem amerického čtrnáctideníku CounterPunch. Petras má B.A. z Boston University a Ph.D. z University of California v Berkeley.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout