"Velmi omezená ozbrojená humanitární operace v Libyi"

27. 3. 2011 / Karel Dolejší

Jazyk, v němž probíhají pokusy akt agrese legitimizovat, a který popírá i samotný fakt, že jde o válku, už tímto jediným svým rysem nade vší pochybnost dokazuje, že je jazykem válečné propagandy, neboli jazykem skrznaskrz prolhaným. Pouze naivní hlupáci tedy mohou věřit tomu, že bleskově eskalující vojenská akce rozpoutaná hloupými bílými muži Sarkozym a Cameronem je výsledkem jakéhosi nezištného angažmá Západu ve prospěch bezbranných a nevinných obětí libyjského krutovládce, kterým konečně (pokolikáté už? Mussolini - náš vzor?) přineseme všechna dobrodiní západní pidlivizace. "Somoza may be a son of a bitch, but he's our son of a bitch" (Somoza je možná zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn), pravil kdysi jinak poměrně distingovaný Franklin Delano Roosevelt na adresu nikaragujského diktátora. Muammar al-Kaddáfí, podobně jako předtím Saddám Husajn, byl v jistém období svého života pro Západ také "naším zkurvysynem" a nikdo z příslušníků západních elit se vážně nezabýval tím, co provádí se svými poddanými; podobně jako Husajn ale v jistém okamžiku upadl v nemilost a jeho zájmy nadále přestaly být brány v úvahu. Toto jsou podstatná fakta. K nim pak zcela akcidentálně přistupuje dlouhý seznam Kaddáfího hříchů, který byl politiky vytažen na světlo teprve tehdy, když touha po jeho penězích přestala být dostatečně uspokojována formou privilegovaných obchodních a "charitativních" aktivit. Humanitární záležitosti jsou pouhou vítanou záminkou k intervenci. Jestliže kdysi Amnesty International veřejně odmítla pokusy administrativy G. W. Bushe využít její zprávy k legitimizaci přepadení Iráku, i dnes bychom měli použít naprosto stejné optiky: Skutečnost, že se vláda nějaké země chová zločinně, nezakládá důvod tuto zemi zničit.

Ke genocidě, jež by se beze sporu mohla stát oprávněným důvodem k intervenci, v Libyi nedocházelo. Pokud někdo napadal zahraniční pracovníky, nebyli to loajalisté. Ti se snažili krutým způsobem potlačit ozbrojené povstání, jaké nepropuklo ani v jedné ze sousedních zemí zmítaných probíhající regionální vlnou nepokojů. Není to nic pěkného a patrně došlo k aktům, které lze právem označovat za válečné zločiny; ale jde každopádně o ten typ zločinů vyplývajících z nerozlišujícího nasazení zbraní proti kombatantům i civilistům, jakých se třeba NATO v Afghánistánu dopouští s železnou pravidelností, a jaké - kdyby se odehrávaly v řadě jiných lokací spravovaných spřátelenými vládami - by na americkém State Departmentu nevytáhly ani psa z boudy. Viz například Honduras.

Někteří už otevřeně přiznávají, že jde i tentokrát především o ropu. Jiní se ovšem budou do krve hádat o to, že Západ prostě "musel" zasáhnout, ačkoliv je nad slunce jasnější, že proti ozbrojeným represáliím v Bahrajnu se zasahovat "nemusí", protože strategické zájmy vyžadují naprostý opak. Spojené státy jsou mocností nacházející se v procesu historického úpadku svého mezinárodního vlivu, mocností, která až na výjimky všude uplatňuje obranu statu quo - snaží se pokud možno zabránit jakýmkoliv změnám, neboť změny zpravidla nahrávají konkurentům. To je ovšem situace značně prekérní, protože USA, a potažmo celý Západ, mají sice k dispozici sadu sofistikovaných nástrojů použitelných k destabilizaci nepohodlných cizích režimů, od konce 2. světové války však nedokázaly ani jedinou zemi solidně stabilizovat. "Nationbuilding" v Afghánistánu a Iráku jsou zoufalé podniky, od nichž je nejrozumnější prostě utéct, což se v zásadě pod rouškou propagandistického dýmu také děje. V Libyi můžeme očekávat to samé, ať už by se do podobného úkolu pustila kterákoliv z intervenujících mocností. Lepší je nepřítelem dobrého; tím spíše je lepší nepřítelem špatného; a to i v situaci, kdy po špatném ve skutečnosti následuje ještě horší.

Je šílené, pokud mocnosti vynuceně konzervativní provádějí acherontickou politiku založenou na rozkladu státních a sociálních struktur a podpoře sociálních sil neschopných vytvořit funkční struktury alternativní. K takové politice se dříve státy uchylovaly pouze v sebeobraně a z naprostého zoufalství, jak o tom svědčí např. španělské Reglamento de Partidas y Cuadrillas z roku 1808 či pruský Landsturm-Edikt z roku 1813. Přesto jsme dnes svědky toho, jak západní země intervenují ve prospěch neschopných libyjských povstalců, kteří se ani nepokusili svou akci koncipovat tak, aby měla nějakou naději na samostatný úspěch. Tyto povstalce tvoří na poslední chvíli přeběhlí nečetní bývalí Kaddáfího spolupracovníci, kteří víceméně představují mezinárodně přijatelnou fasádu celého konglomerátu, zástupci několika kyrenaických kmenů, které v minulosti stály např. za kauzou bulharských sester nebo zběsilým pronásledováním i těch nejmírumilovnějších islamistů, a konečně samotné militantní islamistické skupiny. Jakmile bude Kaddáfího režim zničen, s velkou pravděpodobností vypukne mezi těmito skupinami (v lepším případě pouze) mocenský boj, ale dost možná i otevřené násilí podobné zuřivým sektářským sporům v Iráku. Už nyní jsou vlastně navzájem znepřátelené, jak uznávají ti otevřenější ze západních politiků. Vyhlídky na poválečnou stabilizaci jsou tedy mizivé.

Jestliže někdo na veřejnosti vzletně pohovoří o ochraně libyjských civilistů a nastolení demokratického režimu zprostředkujícího domorodcům západní vymoženosti, je namístě jediná kardinální otázka: Je blbej, nebo navedenej? Hlupákům bychom měli projevovat útrpnost, ale s těmi, kdo se vědomě podílejí na ideologické obhajobě neoimperiálního dobrodružství na severu Afriky, je třeba se otevřeně utkat...

Vytisknout