Vánoční zamyšlení

25. 12. 2010 / Boris Cvek

I když dnes dobře víme, jak obrovského vesmíru jsme to součástí, jsou to zase naše vědomosti, naše věda, kdo nám to ukázal, a tak vesměs (až na vzácné výjimky, které se nad tím opravdu dokáží zamyslet, jako např. J. Monod nebo J. Patočka) necítíme nějakou úzkost nebo odcizenost, ztracenost v kosmu.

Kdysi si lidé byli mnohem více vědomi své vydanosti osudu (i když jejich svět byl daleko menší), protože jejich životy byly vydány napospas mnoha válkám, hrozným nemocem, chudobě, brzké smrti a tvrdému boji o život s lidmi i s přírodou.

V posledním století se "vpád pravdy" často ukazoval jako nečekané, protiintuitivní vědecké objevy, že příroda funguje zcela jinak, než jsme si mysleli, a že i přesto toho dokážeme využít, naučit se její "logice" a vyrábět nové technologie na tomto základě.

Jenže ta překvapivost, nečekanost pravdy je přebita tím více technologickým optimismem, jakousi narkózou, v níž tupě sníme o tom, jak máme všechno v rukou.

V takové situaci je i náboženství pouze něco, co dává návod k životu, co nás "povznáší", spojuje, na čem lze trvat nebo co lze rozmělňovat, chybí však prožitek toho vlamování se pravdy, která je bytostně jiná (a na kterou když si zvykneme, v tu chvíli jsme ji ztratili), pro niž musí být člověk otevřen a mít odvahu stát se sám sebou, vyjít z mělčiny samozřejmých pravd. Jde o psychologický efekt, kdy z přístavu samozřejmostí vyplouvá duše na otevřené moře, jehož hlubiny, šíři, vznik a zánik, jehož zákonitosti ani obyvatele nikdy plně nepozná. Zůstane-li však v přístavu, je přece stále vydána napospas rozmarům moře, jen si to nikdy pořádně neuvědomí.

A to je to, co nám chce říci vánoční příběh. Není to zdaleka příběh pohody, rodinná idylka a zklidnění. Zde se národ míjí s Mesiášem, jehož očekává. Jenže očekává ho podle svých představ, podle vyprávění kněží, podle obřadů a konformních interpretací Písma.

A Mesiáš? Ba ještě mnohem více než Mesiáš, jak si ho ten národ představoval, nýbrž dokonce vtělený Bůh, ten přichází na svět jako chudé dítě v chlévě, protože nikdo ho nechtěl přijmout k sobě domů a dát mu lidské přístřeší.

Na koho se pak obracejí andělé s tou úžasnou zvěstí? Na chudé, nevzdělané, laické pastýře! A když i exotičtí králové z dálných říší pochopí, že se stalo něco nekonečně podstatného a vyjdou přivítat narozeného Mesiáše, místní vladař Herodes myslí jen na to, jak ho zabít - a nechá kvůli tomu vyvraždit nevinná novorozeňata všude po své zemi.

Ale Mesiášův pozemský příběh, byť unikne Herodovi, nedopadá dobře. V Betlémě se totiž narodil Mesiáš, který nakonec měl být nepoznán, odsouzen a ukřižován těmi, kdo na něj stovky let čekali, totiž kněžími a jejich věřícími. Proč?

Protože chtěli, aby pravda vypadala podle jejich představ. Zapomeňte na stromečky, dárky, obžerství a televizi, zapomeňte na zimní radovánky a přemýšlejte aspoň na Boží Hod právě o tomhle. A zítra máme příběh prvomučedníka sv. Štěpána...

Vytisknout