VÁNOČNÍ ANALÝZA

Efektivita vysokého školství v ČR

23. 12. 2010 / Josef Ludvík

Některé ohrané či dokonce nesmyslné argumenty mě zvedají ze židle, a proto v textu rozebírám čtyři témata související s vysokoškolským vzděláváním. Zabývají se:

• vzděláváním cizinců na našich VŠ,
• demograficky nevyhnutelnému poklesu českých studentů na našich VŠ,
• nízkou finanční návratností vzdělávání českých studentů na našich VŠ,
• zpoplatňováním výuky na našich VŠ.

Vzdělávání cizinců na našich VŠ

České vysoké školství ze státního rozpočtu odkrojí a spolyká necelých 24 miliard korun českých. Musí se jimi zabezpečit vzdělávání celkově asi 385.000 (+- 5%) studentů. Na výuku a výcvik jednoho vysokoškolského studenta tedy stát za rok vydá v průměru asi 65.000 Kč.

Je možné se bavit o tom, jestli je to málo či moc. Zaměřím se ale na něco zcela jiného. Na našich vysokých školách totiž nestudují pouze občané s českou státní příslušností, ale i přes 30.000 cizinců.

Z hlediska státního rozpočtu je důležité, zda je vzdělávání cizinců pro náš stát přínosem nebo zda je ztrátové. Na jedné straně je výše uvedených 65.000 Kč vydávaných státem na studenta a rok. Co je ale na straně druhé? Ministr školství by mohl říci, že nic, protože tito cizinci za své vzdělávání neplatí. Je to ale pravda z hlediska celého státního rozpočtu a tedy i z hlediska celé České republiky?

Tito cizinci u nás nejen studují, ale i žijí. A na to jim musí peníze z jejich domoviny dát rodiče. Kolik by to mohlo dělat za měsíc? Podle mého odhadu asi tři tisíce za ubytování, čtyři tisíce za stravování a další tři tisíce za vše ostatní (učebnice a jiné školou nehrazené školní pomůcky, cestování, kulturu, sport, ošacení,...). Během školního roku takový zprůměrovaný vysokoškolák pobývá v blízkosti své alma mater celkově asi osm až devět měsíců a v České republice tedy celkově utratí kolem 85.000 Kč. Pokud by hodně šetřil, tak možná vystačí se 60.000. Méně to asi nebude, protože to už by hladověl nebo bydlel pod mostem.

Z rozboru mi tedy vychází, že pro Českou republiku studium cizinců ztrátové není. Státem vynakládané prostředky na jejich výuku nejsou vyšší, než peníze, které pocházejí z ciziny a u nás jsou utraceny.

Zapomíná se i na to, že tito studenti si u nás přivydělávají na brigádách a mnozí z nich zde po ukončení studia také zůstávají a pracují. Vidět to je například v nemocnicích. Zisk, který z nich stát má, je proto v souhrnu mnohem větší.

Bez cizinců by se u nás uživilo mnohem méně ubytovacích, stravovacích a kulturních zařízení. Praha a Brno by nejspíš musely omezit městskou dopravu a provoz sportovišť a divadel. A stát by měl na krku místo prosperujících živnostníků a obchodníků stovky a možná i tisíce nezaměstnaných.... Právě v Brně je to vidět na každém kroku. Během školního roku kvetou kšefty zaměřené na mladé spotřebitele, ale o prázdninách třou bídu s nouzí. Pokud by byly prázdniny delší, tak jim hrozí krach.

Za úvahu tedy stojí, jestli by nebylo užitečné pokusit se do České republiky přetáhnout zájemce o studium z Velké Británie, Irska či z jiných států, kde se rozhodli terciální vzdělávání utlumit.

Jsem přesvědčený, že studium cizinců je pro naši státní kasu přínosem, a že čím více jich zde bude, tím lépe pro nás. Všichni chápou, že je užitečné zaměřit se na lákání cizích turistů, avšak z hlediska dlouhodobého považuji za možná ještě efektivnější soustředit se na péči o cizí studenty.

Pozn.: Podle materiálu MŠMT z května 2010 nazvaného Analýza současného systému financování školství:

- 31.10.2009 studovalo na veřejných VŠ 342.938 studentů a na soukromých VŠ 56 228 studentů,

- na VVŠ studuje 22,5 tisíce cizinců. Celkový počet cizích studentů je cca 40 tisíc. Z toho na veřejných VŠ je cca 31 tisíc (část z nich studuje déle než standardní dobu studia plus jeden rok a nejsou zahrnováni do výpočtu financování ze státního rozpočtu). Na soukromých VŠ je jich cca 9 tisíc.

Podle jiných zdrojů se počet vysokoškoláků liší o desítky tisíc podle toho, zda se počítají studenti denního studia či také jiných způsobů studia, samoplátci, studenti doktorandi, cizinci, ...

Demograficky nevyhnutelný pokles českých studentů na našich VŠ

Během příštích pěti let se očekává pokles počtu devatenáctiletých ze 130.000 na 98.000. Následně musí dojít samozřejmě také ke snížení počtu tuzemských studentů vysokých škol.

Nebudu rozebírat, jestli novátorský přístup k maturitám některé z nich od studia odradí dopředu a rozšíří se tak počet těch, kteří o maturitu ani neusilují. Nebudu rozebírat ani to, kolika z nich ministr školství dovolí maturitu složit (na jeho rozhodnutí totiž závisí, jak přísná zkouška dospělosti bude a jaké procento maturantů tedy naopak bude neúspěšných).

Chci se zamyslet nad tím, že českých studentů místo současných cca 80.000 bude na vysoké školy v roce 2015 mířit jen asi 60.000. Spíše méně.

Dalším faktorem, který může počty studentů snížit, je zpoplatnění studia, špatná ekonomická situace v chudých rodinách, snížení zájmu o studium v tuzemsku i u cizinců. Svůj význam může mít také tlak na zkrácení studia - v současnosti většina studentů po získání titulu bakalář přestupuje na studium magisterské a to se každému nelíbí.

Za deset roků může poklesnout počet českých studentů na vysokých školách ze současných asi 360.000 možná i o sto tisíc. V České republice v tom případě půjde každoročně do ekonomické praxe o čtvrtinu či dokonce o třetinu vysoce kvalifikovaných pracujících. Chybět zde brzo budou technici, lékaři a specialisté na všechno možné. Odborně náročné provozy bez dostatku mladé krve se odstěhují. Příjmy státu postupně klesnou na zlomek současných a naše ekonomika i životní úroveň se začne propadat na úroveň současné Ukrajiny. Veřejné zdravotnictví i sociální a důchodové zabezpečení se v takovém případě nevyhnou kolapsu.

Z této slepé uličky vidím pouze jediné perspektivní východisko. Každý rok nahradit ubývající tuzemské vysokoškoláky studenty z ciziny. Na základě sjednané dohody by po ukončení studia v ČR museli deset roků pracovat. Věřím, že značná část z nich by zde ale zůstala i déle a zapustila kořeny natrvalo. Pracovala by u nás a založila si rodinu.

Z finančního hlediska by takový ofenzivní přístup vyžadoval úhradu nákladů na nábor a cestu do ČR, což by se mohlo vejít do 10.000 Kč na osobu. Roční internátní intenzivní výuka češtiny a příprava cizích adeptů na studium by mohla stát přijít na zhruba 120.000 Kč. V následujících letech by se studentům během studia každý další rok příspěvek státu krátil o 20.000 korun oproti roku předešlému. Potřebné další finance by si museli vydělat na brigádách nebo získat ze stipendií. Navíc by měl stát hradit zdravotní pojištění, což by za šest roků přípravy na práci dohromady dělalo cca 50.000 Kč. Počítat by se mělo i s rezervou ve výši cca 20.000 Kč.

Na vysokoškolské vzdělávání každoročně přijímaných 20.000 cizích studentů by tedy stát musel za rok vynaložit asi 10 miliard ((10+120+100+80+60+40+20+50+20 tisíc Kč) x 20.000). Není to pakatel, ale z hlediska státního rozpočtu to není ani žádná tragédie. Důležité také je, že z pohledu ekonomického by se jednalo o dlouhodobě návratnou půjčku od státu a ne o nevratnou dotaci. Po ukončení studia by takový absolvent dlužil půl milionu a tento dluh by státu po nástupu do zaměstnání postupně splácel.

Osobně bych preferoval zájemce o studium z kulturně nám blízkých států křesťanských a z budhistické popřípadě i z hinduistické jihovýchodní Asie (např. Vietnamu, Barmy, Filipín nebo Indie).

Pro naši ekonomiku by takový přístup byl perspektivní ještě z toho důvodu, že čeští emisaři by si zájemce o studium mohli vybírat i s ohledem na jejich inteligenční, zdravotní a osobnostní předpoklady. Dokonce by si mohli dopředu určit obor, na který by se tito studenti později specializovali a mohli bychom tak podstatně zvýšit počet studentů na školách technického zaměření. Rozporuplný je předpoklad, že cizí studenti by podstatně zvýšili kvalitu vzdělávání na našich českých vysokých školách a ztížili tak přístup k terciálnímu vzdělání pro méně nadané zájemce o studium z tuzemska. Z pohledu neúspěšných Čechů by to bylo nemilé, ale z hlediska efektivity českého ekonomiky a tedy i státu by to bylo pozitivní.

Je potřebné vzít v úvahu i to, že česká společnost do českého dítěte do jeho maturity investuje stovky a stovky tisíc (od mateřské jejich matek a rodičovských dávek přes hrazení zdravotnických, sociálních a školských nákladů, dotací na kulturu a sport dětí až po ušlý zisk a ztrátu kvalifikace matek pečujících o děti). A to jsou naše děcka často marodná a z pohledu statistiky jich má polovina IQ nižší než 100! Náboráři by však vybírali ke studiu zdravou a inteligentní mládež, do které by do maturity investovali prostředky jejich rodiny a domovský stát. Náklady na základní a středoškolskou výuku, zdravotní péči, výchovu v rodině a vůbec na veškerou péči by tedy český stát ušetřil.

I kdyby tedy tato importovaná mládež nesplácela našemu státu žádný úvěr a jen zde měla povinnost deset roků pracovat, tak je to pro stát bylo ziskové. Na každém studentovi by ušetřil statisíce. Z toho důvodu by se mohlo přistoupit i na kompromis a cizím studentům a absolventům by se mohl odpouštět jejich dluh při zrychleném zvládání učiva, obzvlášť dobrých výsledcích při studiu apod.

Navrhovaný postup by navíc měl pozitivní efekt i s ohledem na očekávaný negativní demografický vývoj.

Jakési řešení problémů, které se na Českou republiku valí, tedy existuje. Není zdaleka ideální, ale existuje. Otázkou je, jestli zde máme politiky, kteří mají odvahu přistoupit k nestandardnímu řešení. A jestli jim záleží nejen na počtu voličských hlasů, ale i na dlouhodobé prosperitě našeho státu.

Spojené státy kvůli zajištění energetických zdrojů pro svoji ekonomiku vedou agresivní války, Čína se stejnou vervou nakupuje ve velkém půdu v Africe i jinde. Česká republika by kvůli zabezpečení budoucnosti své ekonomiky mohla vsadit na vzdělávání. Má někdo nějaký jiný nápad jak řešit očekávané problémy s nízkým počtem dětí, studentů a pracujících?

Nízká finanční návratnost vzdělávání českých studentů na našich VŠ

Snahy o efektivitu vysokých škol jsou přirozené a obecně k tomu nemám výhrady. Pokud ale někdo požaduje, aby byl u našich občanů ziskový už i samotný proces výuky, tak to nechápu a souhlasit s tím nemohu. To můžeme klidně pokutovat také výuku na středních nebo dokonce i na základních školách. Nevidím v tom žádný rozdíl.

Rád bych teď rozebral obecně oblíbené tvrzení, že naši současní čeští vysokoškoláci jsou pro náš stát ekonomickou přítěží. Kořen tohoto postoje vidím v sektorománii. Ve zdravotnictví se to projevuje tak, že pacient je rozporcován na orgány a nemoci a každý specialista léčí pouze to svoje (očař oči, ušař uši, kožař kůži, kardiolog srdce, onkolog rakovinu, alergolog astma,... ), ostatnímu moc nerozumí a ani se o to moc nestará. Od toho je ministerstvo zdravotnictví, léková komise, lékařská komora, právníci, nebo Bůh, pokud i přes úspěšné léčení pacient zemře.

Ministerstva dělají při hodnocení jednotlivých resortů to samé. Není potom žádný div, když ministr školství chce rejžovat na vzdělávání. Nezapočítá při tom ale, že valná část studentů už během své výuky pracuje a jejich práce přináší státu daňové příjmy zdaněním mezd, zdaněním výsledku jejich práce (DPH) a potom i zdaněním zisků firem, kde jsou zaměstnáni. A je v tomto případě druhořadé, zda študáci doplňují regály v hypermarketu, montují o víkendech součástky v montovně nebo obsluhují pány v nočním klubu.

Další okruh finančních příjmů státu souvisí s tím, že se studenti v rámci své výuky účastní vědecké práce na své škole. Bez jejich přispění by páni profesoři nemohli realizovat své vědecké práce a školy by neměli granty ani tržby za prodej patentů.

Třetím okruhem tržeb státu z práce studentů a znalostmi čerstvě nabytých absolventů je práce ve firmách s vysoce sofistikovanou činností. Ať už je to výzkum, výroba nebo služby. Pokud by počet studentů poklesl, tak musí zcela zákonitě následovat i propouštění pedagogů, ukončení práce vysoce ziskových podniků spolupracujících s vysokými školami a další odliv kapitálu z našich končin. A pokles kvality a tím i konkurenceschopnosti a odbytu výrobků vyráběných v České republice....

Posledním ekonomickým stimulem, který ovlivňuje ekonomickou bilanci vzdělávání vysokoškolských studentů je tlak na vysokou efektivitu práce rodičů a dokonce i prarodičů. Ti jsou totiž zaangažováni na tom, aby umožnili svým ratolestem studium. Babičky a dědečkové by jinak raději odešli do důchodu, maminka by raději marodila nebo utrácela při cestování v cizině a tatínek by raději než na přesčasy mířil na fotbal či do hospody. Chtít mohou, ale jejich robátko je na nich finančně závislé, tak se snaží dát na rok jeho studia dohromady kolem 100.000 korun.

Jsem přesvědčen, že kdyby byl někdo schopen započítat tyto a možná i jiné příjmy státu související se studiem našich vysokoškoláků, tak se zjistí, že pro stát je výhodné mít stávající množství studentů. A dokonce i v tom případě, že se za studium neplatí ani dopředu ani dozadu.

Zpoplatňování výuky na našich VŠ

V současnosti zvažované pokuty za studium na vysokých školách jsou pro stát ekonomicky prodělečné, protože mohou snížit počty studentů. Zahraničních i českých. Špičkových (kteří raději půjdou studovat někam jinam) i chudých (kteří raději nepůjdou studovat vůbec, protože jinak budou mít celý život za krkem nehorázné dluhy, které jim budou bránit v pořízení si střechy nad hlavou a v založení rodiny).

Při zdůvodňování pokut za vysokoškolské studium často slyším argument, že když studenti budou za výuku na své škole platit, tak budou mít jakousi větší pravomoc. Možná se tím kulantně naznačuje, že školství má přejít na plzeňský vzdělávací systém. Rychlost studia a hodnota titulu by potom byly přímo úměrné výši přijatého příspěvku. Tím se jistě dá dosáhnout velkých ekonomických efektů, ale nemyslím si, že to pozvedne kvalitu absolventů a následně i jejich schopnosti v ekonomické praxi.

Dalším oblíbeným argumentem, kterým se obhajuje nutnost plateb za studium, je údajná zaangažovanost studentů. Čím více škole zaplatí, tím víc si svého vzdělávání budou cenit a tím více se budou i snažit. Vypadá to sice logicky, ale i toto je blud. Nesmyslnost takového tvrzení je možné lehce prokázat v praxi. Například při porovnávání znalostí dopadají nejlépe nic neplatící středoškoláci ze státních škol, o trochu horší jsou maturanti ze škol církevních a podstatně horší výsledky mají studenti ze škol soukromých, kteří musí za vzdělávání platit. Myslím si, že to mluví za vše.

Tvrzení, že platby mají zvýšit kvalitu vzdělávání a pomohou tak školám, také neuspěje. Vybrané peníze by pokrývaly jen pár procent nákladů, ale zato by mohly zkomplikovat a prodražit provoz. Někdo by ty vybírané peníze totiž musel evidovat. Velmi náročná by byla také dlouhodobá evidence pohledávek vůči statisícům dlužících studentů a absolventů. Něco by musely provádět školy, něco státní úředníci evidující mzdy a něco jistě i banky. A všechny tyto kontrolory a vymahače by musel stát přímo či nepřímo krýt právě z těchto vybraných peněz.

Snaha o zpoplatňování studia a tedy i o snížení počtu studujících na našich školách mi připomíná pomalou sebevraždu v zájmu jakéhosi ideologicko-ekonomického harakiri. V duchu mně nepochopitelného fundamentalismu se má tímto způsobem zabránit tomu, aby vzdělanostní ekonomické základy našeho státu zůstaly zachovány.

Když se snažím dopátrat ke skutečným příčinám snah o zavedení plateb za vzdělávání, tak se dostávám k podobnému vzorci, jaký je nám předkládán k věření u zdůvodňování nutnosti zavedení povinného důchodového spoření. Stát potřebuje, aby od něj někdo odkupoval dluhy vznikající schodkem státního rozpočtu. Vymyslí tedy daň (kterou z taktických důvodů nazývá pojistka, spoření, půjčka, poplatek či jinak). Potom přijdou na řadu parlamentní politici a domluví se s bankami, které tyto obrovské sumy budou vybírat a spravovat. A tyto super-banky potom na oplátku odkoupí od státu obligace a podporují přátelské politické strany... . Jedná se tedy o přímo ukázkovou symbiózu bank, státu a politických stran při parazitování na pracujících poplatnících, kteří se chca nechca z rozhodnutí svých zastupitelů stávají do smrti zadluženými nevolníky. Systém je to perfektní, ale demokracií i svobodou se při něm pouze tluče po hlavách a kvalitu vzdělávání nezvýší.

Vytisknout