VÁNOČNÍ ANALÝZA

Válka jako atavismus

23. 12. 2010 / Oskar Krejčí

Odvozovat z faktů zbrojení či z historie, že lidé jsou sobečtí, agresivní a krutí, je stejný nesmysl, jako tvrdit, že lidé jsou altruističtí, obětaví a laskaví. Někteří lidé jsou krutí i válkychtiví, jiní laskaví či pacifističtí. Definice člověka zahrnuje velice široce odstupňovanou úroveň inteligence, emoční výbavy, temperamentu i estetického cítění, ale také kombinací těchto dispozic. Platí-li Frommova teze, že člověk je primát, jehož chování je nejméně řízeno pudy a nejvíce rozumem (tedy stále hodně řízen pudy a pořád nedostatečně řízen rozumem), pak lze předpokládat, že se jeho schopnost jednat racionálně a mravně vyvíjí, ovšem pomalu. Tato evoluční a zároveň pluralistická definice člověka předpokládá, že biologické a psychické dispozice jsou ovlivňovány sociální strukturou a výchovou, přičemž individuální odchylky nejrůznějšími směry od aktuální „civilizační normálnosti“ jsou zákonité.

Snad nejdůležitějším důvodem toho, že se vědci nedokáží shodnout na tom, jaká je příčna válek, je prostý fakt, že těchto příčin je více a mohou vystupovat i v různých variantách propojení.V takovéto situaci nejdůležitějším úkolem teorie není nalezení jedné příčiny války, ale určení podmínek, za nichž se stává válka možnou.

Nelze popřít skutečnost, že etnologové, archeologové i antropologové ve své většině tvrdí, že lidé mezi sebou bojovali již v dobách, kdy se formoval kulturní člověk. Právě tak je ale zřejmé, že skutečné dějiny lidstva nezačínají vražděním bližních, ale domestikací zvířete a zemědělstvím – a mají podobu vývoje díky hospodářskému, technickému a vědeckému pokroku. A to i přesto, že historici častěji zaznamenávají do letopisů zbořená města a vyvražděné národy, než práci rolníka, řemeslníka či učitele. Dělba práce, která patří k základům státu, však nevytvořila pouze profesionální vojáky, ale i filosofy, lékaře, umělce. Otevřela cestu ke skutečné humanizaci člověka. Lidské dějiny nejsou jen válka, ale i tvůrčí spolupráce na individuální a mezistátní úrovni.

Dá se říci, že vnitrodruhové zabíjení bylo vlastní člověku jako přírodnímu živočichu ještě před vznikem homo sapiens sapiens – a mír by mohl být výsledkem rozvoje lidské civilizace, kultury, humanismu. Biologický, psychický a sociální determinismus pouze informuje, že válka je atavismus, tedy jev, který by mohl být překonán civilizačním vývojem...

Příčiny válek

Původ válek bývá často skryt, neboť války doprovázejí nejen mnohá tajemství, ale často i klamavá propaganda. Už Polybios proto varoval před matením pojmů. Na příkladu makedonského tažení do Persie ukazoval, že existuje zásadní rozdíl mezi příčinou války (Filipovi „před očima tanula velikost a nádhera budoucí válečné kořisti“), záminkou k válce („nezbytnost potrestat Peršany za křivdy, jichž se vůči Řekům dopustili“) a počátkem války („vstup Alexandra do Asie“). (POLYBIOLS: Dějiny II. Praha: Arista, Baset, Maitrea: 2009, s. 17-18 (III.7).)

Novověká diskuse o příčinách válek byla zahájena sporem kolem otázky, kdy lidé začali válčit. Nebyla to otázka, proč Kain zabil Abela, ale jaký byl přirozený stav lidstva. Thomas Hobbes odpověděl, že v přirozeném stavu byl člověk člověku vlkem, a proto si požadavek přežití vyžádal vytvoření státu. Jean Jacques Rousseau viděl v přirozeném stavu idylický zlatý věk lidstva, který zničil ten, kdo první postavil plot a řekl „to je moje“.

V současnosti filosofickou imaginaci doplnila a do značné míry i vystřídala empirie. Zoologové, antropologové, psychologové i archeologové pak povětšině tvrdí, že blíže pravdě byl Hobbes. V knize Mír a válka: vojenské konflikty a mezinárodní pořádek 1648–1989Kalevi Holsti provedl analýzu příčin 177 mezistátních válek a velkých vojenských intervencí. Tabulka číslo 1 ukazuje, jaká byla podle tohoto autora četnost jednotlivých příčin války. (HOLSTI, Kalevi J.: Peace and War: Armed Conflicts and International Order 1648–1989. Cambridge: Cambridge University Press 1992, s. 307.)

Tabulka č. 1: Frekvence sporných témat ústících do války

sporné téma	1648 až 1714	1715 až 1814	1815 až 1914	1918 až 1941	1945 až 1989
území	24	26	14	14	8
strategické území	10	7	4	9	7
pohraniční území	-	1	-	-	3
národní osvobození /vytvoření státu	2	3	10	4	9
národní sjednocení /konsolidace	-	1	9	-	6
odštěpení/vytvoření státu	-	-	-	-	2
vytváření impéia	0	4	3	6	-
obchod/svoboda moří	16	14	4	-	1
obchod/zdroje	2	-	-	6	3
koloniální konkurence	4	4	1	-	-
obrana národních /obchodních zájmů	-	-	1	5	3
náboženská solidarita	6	4	3	-	-
etnická solidarita	-	-	5	2	3
etnické/ náboženské/ sjednocení/oddělení	-	-	2	5	4
obrana/podpora spo-jence	2	4	-	3	5
ideologické osvobození	-	1	3	3	4
povaha vlády	-	5	4	5	9
udržení integrity státu/impéria	-	3	18	9	9
prosazení smlouvy	6	3	1	9	2
udržení regionální nadřazenosti	-	-	3	2	2
dynastické/nástupnické	14	9	3	-	-
udržení státu/režimu	10	7	2	11	7
autonomie	-	1	2	2	2
mocenská rovnováha	4	1	1	1	1

Přestože lze polemizovat s kategorizací vybraných příčin, poskytuje tato tabulka základní orientaci o některých proměnách. Ukazuje, kdy se vytratily dynastické války, sleduje pokles významu teritoria v mocenských vztazích, byť vytváření nových států z koloniálních říší frekvenci tohoto tématu v období 1945 až 1989 poněkud zvýšilo. Zachycuje průnik národnostního tématu mezi válečné příčiny po napoleonských válkách, spojení frekvence válek z obchodních a surovinových příčin, z důvodu kolonialismu atd. To, že zmizely války z důvodů „náboženské solidarity“, jak to naznačuje tabulka, se však jeví jako problém definice.

Spor o nejhlubší příčiny válek ale trvá dál. Teoretici, politici, ale i jiní laici, vedou vášnivé spory, zda příčiny násilí a válek jsou zakořeněny (1) v lidské přirozenosti, nebo (2) v uspořádání společnosti nebo státu, či jsou důvodem válek (3) zvláštní zákonitosti vztahů mezi státy...

Vnitrostátní režim

Klasické pacifistické vize vycházejí z představy teokratického uspořádání společnosti s jedním náboženstvím. To však předpokládá sjednocení světa pod jedním bohem, a to obvykle svatou válkou. Vzniku království božího zpravidla předchází nějaká bitva Armagedon. Navíc představu o monolitní ideologii jako zdroji míru nepotvrzují ani křesťanský středověk, ani současné frakční boje mezi muslimy či nedávná praxe byrokratického socialismu. Některé empirické studie ovšem ukazují, že v dobách, kdy v Číně dominovalo konfuciánství, se v této zemi válčilo méně než v jiných obdobích či na Západě.

Podle některých teoretiků je příčinou války aristokratické či vykořisťovatelské (osvícenci, někteří liberálové, marxisté) nebo totalitní uspořádání vnitrostátních poměrů (někteří liberálové a neokonzervativci).

Podle marxistů je zdrojem válek třídní uspořádání společnosti. Státní zájmy jsou zprivatizovány politickou elitou, kterou ovládají majetné třídy. Pouze jejich odstranění je cestou k míru. Jak psal Karel Marx, je nutné, aby dělnická třída „usilovala o to, aby se prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, staly nejvyššími zákony, platnými i ve styku mezi národy. Boj za takovouto zahraniční politiku je částí všeobecného boje za osvobození dělnické třídy.“ (MARX, Karel: První adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce. In: MARX, Karel, ENGELS, Bedřich: Vybrané spisy, s. 2. Praha: Svoboda, 1977, s. 314. )

Teorie militarismu poukazují na zvláštní zájmy vojáků a vojenskoprůmyslového komplexu – nepřímo tak upozorňují, že ne všichni kapitalisté mají zájem na válce. Například rakouský ekonom a politolog Joseph Schumpeter byl toho názoru, že moderní vojenské elity jsou atavistické a státy válčí, protože tak chtějí vojenské elity; ty používají války a hrozby válkou k udržení se u moci. U zrodu marxistické koncepce militarismu byla Rosa Luxemburgová.

Lze nalézt mnoho příkladů v dějinách, kdy vojáci chtěli válku – ale také doklady toho, kdy před válkou varovali. Přestože vojenská byrokracie ke svému zachování a růstu potřebuje hrozbu válek, militantní postoje zaujímají hlavně ideologičtí radikálové, ne vojenští analytici. Ovšem „vojenské instituce nemusejí podporovat válku, ale jsou často advokáti politiky, která přispívá k procesům plodícím konfliktní spirálu, která může vést k válce.“ (LEVY, Jack S., THOMPSON, William R.: Causes of War.Chichester; Malden: Wiley-Blackwell, 2010, s. 171.)

Pojem vojenskoprůmyslový komplex uvedl do politiky a odborných analýz americký prezident Dwight Eisenhower. Ten ve svém projevu na rozloučenou při odchodu z prezidentské funkce (1961) varoval před nadměrným růstem vlivu právě vojensko-průmyslového komplexu: jeho „celkový ekonomický, politický, dokonce duchovní vliv je pociťován v každém městě, státě, v každém vládním úřadu. Uznáváme naléhavou potřebu pro tento vývoj. Nesmíme nicméně podcenit jeho vážné důsledky... Možnost zničujícího růstu této nežádoucí moci existuje a bude trvat.“ Z moderních autorů to byl především C. WrightMills s knihou Mocenská elita (1956), který zahájil sociologické studium vojenskoprůmyslového komplexu.

Významnou roli dnes hraje i teorie vojenského keynesiánství, která upozorňuje na roli vojenských výdajů při plánování kapitalistické ekonomiky, redistribuci zisků, ale také při zálohování výzkumu a udržování zaměstnanosti. Podle některých autorů byl například izraelský útok na Libanon (2006) vyvolán tím, že Izrael nečerpal americkou vojenskou pomoc, neboť ji nepotřeboval. Vyprázdnění vojenských skladů válkou pak vedlo k růstu výroby i zisků vojenskoprůmyslového komplexu v USA, neboť uvedená pomoc Izraeli nemá podobu peněz, ale dodávek zbraní.

Kritiku imperialismu jako zdroje válekrozpracovávali jak marxisté Rudolf Hilferding či Vladimír Iljič Lenin, tak také liberál John Hobson. Podle Lenina „za kapitalismu není myslitelné, aby se sféry vlivu, zájmy, kolonie apod.rozdělovaly jinak než podle síly účastníků dělení... Síla účastníků dělení se však mění nestejnoměrně...“ Koalice se stávají oddechem mezi válkami. A tak „mírové spolky připravují války a samy opět vznikají z válek, přičemž se navzájem podmiňují a plodí z jedné a téže základny imperialistických souvislostí a vzájemných vztahů světového hospodářství a světové politiky střídání pokojného a násilného způsobu boje.“ (LENIN, Vladimír I.: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. In: Vybrané spisy, sv. 2. Praha: Svoboda, 1976, s. 551-552.)

Marxistické představy o míru prostřednictvím socialistické správy společnosti byly vážně zpochybněny ozbrojeným pohraničním konfliktem mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou (1969) a čínsko-vietnamskou válkou (1979). Ovšem i dnes mnoho nemarxistických autorů pokládá touhu po zisku a moci vládnoucích skupin za příčinu válek. Mnoho uvedených „argumentů bylo začleněno do hlavního proudu liberální kritiky zahraniční politiky USA – bez přijetí širšího filosofického systému, tvořícího základ marxismu.“ LEVY, Jack S., THOMPSON, William R.: Causes of War.Citované vydání, s. 89.)

Demokratický mír

Velkou propagandistickou podporu mají dnes představy, že demokracie je zdrojem míru. Existuje (a) kantovská vize, která předpokládá, že svěření vlády do rukou těch, kdo nejvíce doplácejí na válku, je cestou k věčnému míru; (b) kulturní vize, podle níž má demokracie zaběhané, rozvinuté a navyklé metody řešení konfliktů; (c) představa, že strukturální uspořádání demokratického státu, a to včetně vlivu veřejnosti na politiku, je prospěšné míru.

Liberální institucionalisté vidí v demokratickém pluralismu jeden ze zdrojů růstu vzájemné závislosti. Statistiky také ukazují, že demokracie mezi sebou málo válčí. Jenže podle řady výzkumů demokratické státy sice nerady bojují proti sobě, ale bojují stejně často jako jiné režimy.

Již starověké demokratické Athény se vyznačovaly bojovností a válečným cynismem. Konzervativec Alexander Hamilton ve stati Federalista č. 6 psal, že „válek lidových bylo v dějinách téměř stejné množství jako královských“. Připomněl, že Perikles – vůdce demokratických Athén v době jejich války s aristokratickou Spartou – „dobyl a zničil město na ostrově Samu za cenu velkých ztrát na životě a majetku svých krajanů jen proto, aby uspokojil uraženou prostitutku“. (HAMILTON, Alexander, JAY, John, MADISON, James: Listy federalistů. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, s. 54 a 51.) Byl to Epameinónás – ve 4. století př. n. l. vůdce demokratických Théb ve válce proti demokratickým Athénám, které tehdy byly spojencem aristokratické Sparty –, kdo prohlásil: „Mír se získává válkou, a tak ti, kteří se chtějí těšit z trvalého míru, musí být vycvičeni ve válce.“ (NEPOS, Cornelius: Životopisy slavných vojevůdců cizích národů. In: Antické válečné umění. Praha, Svoboda, 1977, s. 100.)

Ani současné liberální demokracie neomezují své násilí, když jdou do války.Jejich masová kultura je výchovou k agresi, velmi často také oslavou militarismu a sobectví. Spojené státy sice vznikaly ve znamení antimilitarismu, ale po celé své dějiny se rozpínají s použitím síly. Ve své studii pro Kongres uvádí Richard Grimmett, že od roku 1798 do roku 2007 došlo k 329 případům užití ozbrojených sil USA v zahraničí. (Viz GRIMMETT,Richard F.: Instances of Use of United States Armed Forces Abroad, 1798-2007. Updated January 14, 2008. CRS Report for Congress ) Žádná země se od skončení 2. světové války neangažovala v tolika intervencích jako Spojené státy – což nesouvisí s jejich liberálně-demokratickým režimem, ale s rolí supervelmoci a postavením vojenského hegemona ve světovém politickém systému.

Podle Michaela Desche „neliberální politika Spojených států – včetně snah být globálním hegemonem, vést preventivní války, omezovat občanské svobody ve jménu národní bezpečnosti a podpora mučení v určitých podmínkách – se objevila před útoky 11. září a byla obhajována celým politickým spektrem”. Tato neliberální politika je dítětem amerického liberalismu, představy, že liberální hodnoty lze prosadit jen pomocí neliberálních prostředků.Podle Desche slouží v USA kantovský liberalismus jako ospravedlnění intervence a hegemonie. „Není překvapením, že »věčné války pro věčný mír« jsou neustále se vracejícím tématem v dějinách liberálních států“. (DESCH, Michael C.: America's Liberal Illiberalism: The Ideological Origins of Overreaction in U.S. Foreign Policy. In: International Security, Winter 2007/08, s. 8 až 14.)

A je tu ještě jeden velký problém: zbraně vyvážejí převážně liberálně-kapitalistické státy a dovážejí státy s různými režimy. Vývoz konvenčních zbraní z pěti států, uvedených v tabulce číslo 2, tvořil v letech 2005 až 2009 přibližně 76 % hodnoty celosvětového vývozu zbraní. (SIPRI Yearbook 2010.Armaments, Disarmament and International Security.Summary, s. 14)

Tabulka č. 2: Největší vývozci zbraní (2005–2009)

stát	podíl na globálním exportu zbraní v %	hlavní odběratelé (podíl vývozce na dovozu)
USA	30	Jižní Korea (14 %) Izrael (11 %) Sjednocené arabské emiráty (11 %)
Rusko	23	Čína (35 %) Indie (24 %) Alžírsko (11 %)
Německo	10	Turecko (14 %) Řecko (13 %) JAR (12 %)
Francie	8	Sjednocené arabské emiráty (25 %) Singapur (21 %) Řecko (12 %)
Velká Británie	4	USA (23 %) Indie (15 %) Saúdská Arábie (10 %)

Nelze též zapomínat, že liberální demokracie zrodila takové dokumenty, jako je Rezoluce o Tonkinském zálivu, přijatá Kongresem USA (1964), která dala vládě možnost zahájit přímo vojenské akce ve Vietnamu. Nebo kongresovou rezoluci z roku 2002, která umožnila Bushovi ml. zahájit válku s Irákem. Ty byly přijaty na závěr demokratické diskuse hlasováním, avšak na základě falešných informací. Ukazuje se, že v liberálně-demokratických státech si exekutiva zachovává možnost manipulovat zákonodárný sbor. Stačí, když jej vystraší. Jak napsal Alexis Tocqueville v knize Demorkacie v Americe (první vydání 1. dílu je z roku 1835), demokracie, „se v politice řídí spíše city než rozumem a opouští dlouho trvající záměr pro uspokojení chvilkové vášně“. (TOCQUEVILLE, Alexis: Demokracie v Americe. I. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 174.)

Je ale zřejmé, že státníci v liberálních demokraciích mají větší strach z výsledku války než autokratičtí vůdcové. Důvod je prostý: hrozí jim totiž, že příliš vysoké lidské a materiální ztráty mohou mít za následek, že nebudou opětovně zvoleni. Tim se ale opět otevírá otázka přijatelného stupně rizika a schopnosti vůdců správně analyzovat či odhadnout situaci. I státníci v demokraciích totiž mohou mít zisk z vítězné války, a to nejen volební. Proto se také „nerozpakují zahajovat imperiální války a války proti slabým autokraciím“ (LEVY, Jack S., THOMPSON, William R.: Causes of war. Citované vydání, s. 112.) ...

Svět bez válek

Plútarchos vypráví, že se moudrý Kineas zeptal krále Pyrrha, co budě dělat, až porazí Římany. Pyrrhos odpověděl, že se stane pánem celé Itálie. Kineas se dále optal, co bude král dělat potom. Pyrrhos řekl, že zamíří na Sicílii. Kineas se zeptal, zda je Sicílie konečným cílem snažení. Pyrrhos odvětil, že zamíří na Libyi a Kartágo. Co budeme dělat potom, vyzvídal dále Kineas. „Pak si pořádně odpočineme, můj drahý, každý den bude džbán v ruce a družně se spolu povyrazíme,“ odpověděl Pyrrhos. A Kineas králi řekl: „Co nám tedy nyní stojí v cestě, chceme-li sedět u džbánu a společně si pohovět, jestliže už máme vše, k čemu nám má dopomoci krev, velká námaha a nebezpečí, přičemž bychom nejdřív musili druhým lidem způsobit mnoho utrpení a také sami mnoho zkusit?“

Plútarchos ovšem dobře věděl, že existuje „vrozená nemoc vládců, touha po zvětšování moci“. (PLÚTARCHOS: ŽivotopisyslavnýchŘeků a Římanů.Díl I.Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2006, s. 566-567 (Pyrrhos a Marius. 14) a 560 (Pyrrhos a Marius. 7). ) Je zřejmé, že válku propagují sociální skupiny a politici, kteří s konkrétním konfliktem spojují své sobecké zájmy. Popírat existenci takových lidí a skupin je pouze ideologickou zaslepeností. Humanistická politika je taková politika, která nepopírá negativní vlastnosti člověka, ale podporuje to dobré v něm.Režim je tehdy humanistický, když zjednodušuje cestu k moci těm lidem, kteří vnímají lidská práva jako zajištění spravedlnosti, ne jako propagandistické heslo.

Takovýmto režimem liberální demokracie není. Ta se pouze snaží stanovit pravidla nekrvavé konkurence politických skupin, přičemž nemá zabudovány mechanismy obrany před úspěchem sobeckých či hloupých jedinců a skupin. Naopak, rostoucí potřeba peněz a masových sdělovacích prostředků pro provoz tohoto režimu posiluje oligarchizaci liberální demokracie. Rozhodně neznamená vyloučení války.

Ze všech poznatků o válečných hrůzách lidstvo zatím neodvodilo závěr, že je válku třeba ze sociálního chování odstranit. Řada údajů přitom naznačuje, že se zvyšuje nebezpečí z důsledků válek a jejich příprav. Zbraně se stávají stále ničivější, a přestože jsou ty nejzhoubnější využívány zatím jen k odstrašení, nelze zaručit, že nebudou použity iracionálně, se sebevražednými důsledky pro celé lidstvo. Také materiální náklady na přípravu válek rostou, přičemž se nepodlamuje pouze státní ekonomika, ale vyčerpávají se i omezené přírodní zdroje.

Aktuální situace v Afghánistánu a Iráku ukazuje, že budovat mír je mnohem obtížnější než válčit. Zabránit dalším zničujícím válkám vyžaduje respektovat všechny roviny jejich zdrojů – ať již na úrovni světové politiky, státního režimu či povahy člověka.

• Povaha mocenské rovnováhy ve světové politice vyžaduje, aby iniciativy v oblasti odzbrojení předkládal nejsilnější stát či koalice.

Návrhy slabších nejen nebývají respektovány, ale snadno mohou vést k tomu, že je silnější zneužije ke svým mocenským cílům. Zároveň odzbrojování vyžaduje respektovat rovnováhu sil. Jakákoliv snaha zneužít odzbrojování, a to i jaderné, k získání převahy, nejen celý proces omezování arzenálů diskredituje, ale vyvolává též zpětnou reakci ať již v podobě nového kola závodů ve zbrojení, nebo přímo v ozbrojeném konfliktu.

Odzbrojování musí být postupné. Důvěra mezi mocnostmi se vytváří pomalu na základě praktických zkušeností, ne prohlášení. Jen postupně se může vyvářet nová, nižší a transparentnější hladina rovnováhy sil. Také technická stránka likvidace zbraní vyžaduje postupnost. Rovnováha sil mocností jako zdroj relativní stability světového systému musí pak být nahrazována stále dokonalejším a respektovaným mezinárodním právem.

• Vnitrostátní režim musí být uspořádán tak, aby omezoval vliv na vládu těch skupin, které vydělávají na šíření nenávisti, strachu, zbrojení a na válkách.

To lze dosáhnout v kapitalistických podmínkách jen omezeně. Ale i v něm jsou vedle široké veřejnosti i části mocenských elit – a to i mezi kapitalisty –, které na militarismu či válčení nejen nevydělávají, ale přímo prodělávají. Oslabování pozic vojensko-průmyslového komplexu – jeho lobbistů a politických, ale také kulturních představitelů – je nutnou podmínkou odstranění válek. V duchu odkazu Feuda a Jamese by lidé, kteří nedokáží potlačit svoji touhu po dobrodružném životě či potřebují nebo vyžadují k výchově a vzdělávání disciplínu, měli být využíváni na prospěšné aktivity typu amerických mírových sborů.

Zároveň nelze zapomínat, že jedinou obranou proti občanské válce je sociálně spravedlivý režim. Dlouhodobé potlačování lidských práv, vykořisťování a útlak, nutně vedou k vyostřování rozporů do podoby konfliktů, které mohou být i ozbrojené. Z druhé strany pak spravedlivé sociální uspořádání musí být schopné sebeobrany proti jedincům a skupinám, které chtějí získat neoprávněné výhody a privilegia.

• Bezpodmínečně nutná je cílevědomá výchova k míru.

Je potřebné neustále ukazovat krutost války a válečné zločiny. Neetický charakter oslav válečných hrůz, kult zbraní, kultura, činící ze zabíjení lidí zábavu, cynická propaganda – to vše by mělo být předmětem neustálé nekompromisní kritiky.

Potřebná je také občanská iniciativa k mobilizaci parlamentních i mimoparlamentních sil, které by nepřetržitě kritizovaly agresivní války a demaskovaly politiky i sociální skupiny, profitující z válek. Neméně významné je vyvíjet trvalý tlak na ty masové sdělovací prostředky, zvláště pak televizi, které šíří právní nihilismus či propagují militarismus a válku.

Vytisknout