Tak to dopadá, když úředníci podnikají a podnikatelé se cpou do státní správy

23. 12. 2010 / Michael Kroh

Ukazuje se, jak liché byly naděje, že příchodem podnikatelů do veřejné správy dojde ke zvýšení úrovně jejího řízení. Voliči se bohužel dostatečně nepoučili z Topolánkovy éry, která invazi podnikatelů do řízení státu odstartovala, a podpořili podnikatelskou stranu Věci veřejné. I jejich zásluhou tak vznikla vláda, v jejímž složení podnikatelé zcela dominují. Nepopírám, že existují výjimky (například dosavadní působení Víta Bárty na ministerstvu dopravy), nicméně řízení státu je něco jiného než řízení firmy. Řízení státu je z podstaty byrokratické (v nepejorativním weberovském smyslu), je v něm nutno daleko více zachovávat předepsané postupy a formy. Méně se uplatňuje kreativita, která je naopak typická pro manažerské přístupy ve firmách.

Podnikatelé, kteří přicházejí do státních úřadů, si přinášejí z řízení firem nejen pevně ukotvené návyky, ale i způsob myšlení. Pochopitelně, i když prodají předtím své podíly (příbuzným, společníkům atd.), jen těžko se mohou zbavit dosavadních osobních vazeb a bývalí kolegové očekávají od novopečeného vysokého státního úředníka i nadále pomoc při získávání zakázek. Pro manažerské přístupy v podnikání je charakteristická snaha hledat "díry" v zákonech, "ohýbat je" ve vlastní prospěch či je obcházet. Jen stěží můžeme od podnikatele -- úředníka očekávat, že přes noc obrátí o 180 stupňů a bude vyžadovat doslovné dodržování předpisů, které dříve přijímal jako šikanu a překážku vlastního úspěchu. Takový úředník v nových podmínkách také nepřestává "podnikat", tj. hledat příležitosti pro zvýšení vlastního výdělku.

Ještě horší je, když si bývalý podnikatel přivede s sebou bývalé spolupracovníky z firmy, zvyklé stejně jako on na odlišný způsob myšlení a práce. To se málem nevyplatilo ministrovi školství Josefu Dobešovi, který svého náměstka Hajna musel propustit po pár týdnech, protože jeho způsoby jednání se s funkcí vysokého státního úředníka neslučovaly.

To Pavel Drobil dopadl hůře. Jeho pravá ruka Martin Knetig se v novém působišti pokoušel chovat jako předtím v Lesech České republiky a připadalo mu to naprosto přirozené. Jak cynicky sám přiznává, kradlo se tam, a proč by se tedy nemělo krást i na Státním fondu životního prostředí. Jeho dodatečnému odvolání odposlouchaných výroků asi málokdo uvěří. Pravděpodobně jen díky neochotě ředitele Michálka se mu nepodařilo prezentované záměry uskutečnit. Zda o tom jeho šéf věděl, ukáže další vyšetřování. V každém případě by se policisté neměli omezit jen na resort životního prostředí, ale daleko větší "žně" čekají podle mne vyšetřovatele v Lesích ČR. Ve zmiňovaném fondu totiž nebyly pokusy o korupci a zpronevěru dokonány, zatímco ve státním lesnickém gigantu je to podle odposlechů docela pravděpodobné.

Drobil se pokouší hájit tím, že z fondů Evropské unie, které Státní fond životního prostředí mimo jiné spravuje, nelze nic ukrást a že tudíž úmysl nadhodnotit či jinak vytěžit zakázku na stavbu čističky odpadních vod v Praze je fantazírováním "šíleného" poradce. Má pravdu v tom, že ať nastavíme rozpočet jakkoli, musíme jej utratit a když něco ušetříme, dotace na tuto část nebude vyplacena. Jenže každý projekt má svého realizátora a když vybereme tu "správnou" firmu, je to právě ona, kdo vygeneruje korupční peníze tím, že vysoutěženou zakázku rozprodá subdodavatelům za nižší částku a z vzniklého rozdílu "podělí" všechny zainteresované. Dosavadní znění zákona o veřejných zakázkách tyto nekalé praktiky bohužel umožňuje. Někam tam asi směřovaly úmysly protřelého Knetiga a jeho patronů z temného okolí ODS. Těch zmiňovaných 500 milionů představuje cca 10 % rozpočtu pražské čističky a lze je výše popsaným způsobem vygenerovat. Dokázat to bude ovšem velmi obtížné, protože operace ještě neproběhla.

Ať už jsou motivy podnikatelů přicházejících do státní správy jakékoli (ve veřejném mínění nyní určitě převládne přesvědčení, že jde o "výsadek", který má za úkol vytěžit ze státních úřadů co nejvíce zakázek), pro chod státu by bylo lepší, kdyby místo toho plnili svoji základní společenskou funkci a tou je tvorba hodnot a pracovních míst. Osobně znám například dalšího účastníka nešťastné kauzy Dušana Fibingra, dva roky (2007 a 2008) jsem s ním seděl v představenstvu Komory evropských poradců. Proč vyměnil roli spoluvlastníka a ředitele úspěšné poradenské firmy za funkci zástupce ředitele státního úřadu, navíc spojené s pravidelným nepohodlným dojížděním (dotyčný je z Brna), mi není známo a o tomto přesunu jsem v důsledku přerušení kontaktů ani nevěděl. V každém případě se Fibingr okamžikem nástupu do funkce ocitl v silném střetu zájmů, protože jeho dnes již bývalá firma zpracovávala řadu projektů právě v rámci programu Životní prostředí. Dovedu si představit, že mnohé z nich byly v té době ve stádiu hodnocení a on o nich jako člen řídícího výboru operačního programu měl spolurozhodovat. Osobně se domnívám, že při své inteligenci a zkušenostech musel velmi dobře vědět, kde jsou nepřekročitelné meze vlastního působení a pokud se něčeho dopustil, byla to přílišná tolerance a kompromisnictví vůči rejdům Martina Knetiga. Na jeho příkladu je však možné názorně demonstrovat nevhodnost prorůstání podnikatelské sféry a státní správy.

Obávám se však, že protikorupční strategie Věcí veřejných a ODS tímto směrem nepůjde. To by totiž musely tyto dvě vládní strany především vyřadit ze státní správy samy sebe. Dobře ale je, že se ve společnosti vytvořila atmosféra nepřijatelnosti korupce a příští vláda bude z ní moci čerpat podporu pro daleko ostřejší prostředky boje proti ní. Jsem přesvědčen, že omezení vlivu podnikatelů na politiku by mohlo míru korupce výrazně snížit.

Vytisknout