Komu zvoní hrana

23. 12. 2010 / Ilona Švihlíková

Západ dlouhá léta přesouval své problémy na periferii, kde pak vybuchovaly v podobě různých krizí, na které následovala "přísná léčba" dle Mezinárodního měnového fondu. Západ měl hlavně starost, aby byli uspokojeni věřitelé a byla to jen Argentina, která se drtivému tlaku a hrozbám dokázala postavit.

Nic se nedbalo na stále rostoucí nerovnost a nerovnováhu ve společnosti, i mezi státy. Rostoucí nerovnost byla dokonce prezentována jako "zdravá" a prospěšná pro motivaci těch chudších (čti línějších a neschopných). Jako narkoman nechce vidět realitu, tak i Západ odmítal vidět globální problémy, které způsobuje současný systém. Místo sebereflexe, která měla následovat minimálně po Asijské krizi, se argumentovalo, že "neoliberální politika byla nedůsledná a bylo jí málo."

Drogami zkreslujícími realitu se postupně stával nárůst zadlužení od státu po domácnosti, které tak "kryly" pokles své kupní síly, zhoršování postavení "faktoru" práce, militarizací a také financializací ekonomiky, která byla svého času prezentována jako vyspělost sama -- ať již v USA, nebo v Irsku. Stejně jako u narkomana se dávky musely stupňovat, neboť jejich účinnost stále klesala -- stále větší rozšíření finančního sektoru, i na trh ropy či zemědělských plodin, aby bylo pořád možné vykazovat stále virtuálnější zisky, stále více ničit sociální práva, která si vybojovali naši předci, žádné snížení daní pro firmy nemohlo být dost razantní, dokud by ovšem daně neklesly k nule.... Jaké překvapení, že žádná z těchto drog nemohla vyřešit hlavní problém, ale jen oddalovala skutečné řešení?

Utíkání před fundamentálními problémy a zavírání očí před realitou se ale týká i "běžných" občanů. Vždyť většinová populace dávno rezignovala na to, že by se něco mohlo zásadně změnit. Následuje jen útěk a jiné formy drog -- nechceme vidět bezdomovce, sociálně slabé, seniory, nemohoucí... a necháváme své špatné svědomí utišit tím, že to oni sami a jedině oni si mohou za svůj vlastní osud a že určitě udělali nějakou velkou chybu. To se nás přeci netýká! Nás nic takového potkat nemůže! Nebudeme ani na okamžik přemýšlet, čím to je, že lidí ve velmi těžké, ba přímo nesnesitelné sociální situaci je stále více. Hlavně je nemít na očích, zapomenout na to, že jsou produktem systému, ne vadou, ale integrální vedlejší součástí (jako je collateral damage), odsuňme je někam na okraj. Systém je milosrdný a tak nám nabídne řadu možností jak zapomenout -- vytváření pseudoproblémů, bulvár s celou svou mašinérií a nekonečné seriály, které nás tak pěkně vybízejí, abychom žili cizí životy a jen proboha se nezamýšleli nad tím naším...

Hlavně nevědět, nepřemýšlet nad tím, že jsme součástí přediva vztahů, kterým se říká společnost. Jen doufat, že přeci MĚ se nic z těch hrozných věcí kolem nedotkne. Co je mi do toho, že soused nemá práci? A že kolegyni hrozí exekuce, která její rodinu pošle na ulici a dítě do dětského domova? Co je mi do všech těch seniorů, plačících v lékárnách? Co je mi do CIZÍ bídy a utrpení?

Západ se učí -- tvrdě, ale jinak to zřejmě nepůjde -- lekci, že vše co vyšle, se mu nakonec vrátí. U finančního sektoru se to projevilo nejdříve, nyní je otázka další "medicíny" dluhů. Na řadě je "faktor práce". Elita ale doufá, že se jí podaří drtivý tlak přetransformovat a poštvat jednotlivé skupiny proti sobě. Stačí málo, abychom tomu zabránili: přestat utíkat před realitou a uvědomit si...

A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."