Nepotřebujeme svobodu náboženství

23. 12. 2010 / Miloš Kaláb

Je zajímavé sledovat, proč profesor Mercer tento článek uveřejnil. Je-li dnešní Kanada takovou kulturou o jaké napsal, zřejmě opravdu není zapotřebí zdůrazňovat svobodu náboženství a vymýšlet pro její ochranu nějaké nové zákony. Jenže věci se mají jinak. Zatímco se svoboda projevu a jiné "základní" občanské svobody nemohou odvozovat od jiných svobod a proto se jim říká "základní", někteří občané se dovolávají svobody náboženství, aby pro sebe získali výjimky ze zákonů - a soudy jim bohužel vyhovují.

Tak například soudy rozhodly, že ortodoxní židé bydlící ve velkých činžácích si mohou vztyčovat na společných balkonech malé chatičky nazývané sukkah, jichž používají při slavení svátku Sukkot. Jiní nájemníci ale musí dodržovat nájemní smlouvy a ty jim zakazují postavit cokoliv ve společném prostoru.

Soudy rozhodly, že hoši síkské víry smějí nosit každý den do školy malé dýky nazývané kirpany. Žádné jiné děti nesmějí nosit do školy nic, co by se podobalo třeba i malému noži.

Muslimské ženy smějí mít zahalený obličej i když třeba svědčí u soudu, tedy pokud je prý jejich víra upřímná - jenže nikdo jiný si u soudu nesmí zahalovat obličej, rozhodně ne muslimští muži ani nemuslimské ženy. Soudy ale neudělují výjimky ve prospěch víry ve všech případech - ne například katolickým organizacím, když se jedná o pracovní právo.

Největší naděje na udělení výjimky je v situacích, kdy o ni žádá menšinové náboženství. Nejvyšší kanadský soud rozhodl, že Hutterité žijící v provincii Alberta, kteří chtějí řídit na silnicích motorová vozidla, musí mít podobně jako všichni ostatní občané ve svých řidičských průkazech svoji fotografii. Co je na tom zvláštního? To, že Hutterité považují tento požadavek za pošlapávání svého náboženského přesvědčení. Prezident jedné z hlavních kanadských organizací hájících lidská práva kritizoval toto soudní rozhodnutí jako nedůsledné, že se prý liší od dřívějšího rozhodnutí a je v rozporu se zárukou svobody náboženství, jak je uvedena v Chartě lidských práv a svobod. Profesor Mercer se nad tímto protestem pozastavuje a odsuzuje jej.

Člověk by očekával, že svoboda platí pro všechny stejně a nikoliv jen pro ty, kteří požadují speciální status. Správným požadavkem aktivistů za dodržování lidských práv je trvat na tom, aby zákon platil pro všechny stejně. Není úlohou zákonů, aby nám přikazovaly, co máme dělat pokud naše jednání nehrozí napáchat velké škody. Z hlediska ochrany občanských práv a svobod by bylo správné ptát se, zdali děti, které mají dýku v obalu pod svým oblečením mohou představovat hrozbu svým spolužákům a jiným dětem. Jestliže žádnou hrozbu nepředstavují, potom je zákaz nošení dýky nezákonný a každý žák, který si přeje mít u sebe dýku, by na to měl mít právo bez ohledu na svou náboženskou víru.

Jestliže je domovní řád nezákonný, když zakazuje ve společných prostorech na balkonech stavět sukky, je nezákonný i když se týká jiných struktur, které by si lidé v těch prostorách chtěli postavit.

Není-li to odůvodněný požadavek, aby na každém řidičském průkazu byla podobenka řidiče, potom by nemusel mít nikdo svoji fotografii na svém řidičském průkazu. Nezabraňuje-li zahalení obličeje soudu ve výkonu rozhodnutí o spravedlnosti, měl by mít právo nosit roušku a zahalovat si svůj obličej u soudu každý občan.

Čili každý z nás má nějaký důvod, proč si něco přeje. Odvolávat se ale při tom na náboženství, aby ten požadavek byl "zvláštní" čili aby měl větší váhu než jiné požadavky, odporuje rovnosti občanů. Proč se oficiálně i neoficiálně podrobujeme náboženství a jeho citlivým bodům? To, že se podrobujeme náboženství souvisí s našimi kanadskými závazky vyhovovat multikulturalismu, zejména když se jedná o menšinové nebo exotické náboženství.

Soudkyně Louise Charronová napsala, že "argument proti chlapcům síkského vyznání, kteří nosí dýky, neprojevuje úctu k lidem, kteří vyznávají síkskou víru a tedy nebere do úvahy "kanadské hodnoty" co se multikulturalismu týká. Jestliže někteří studenti považují za nespravedlivé, že Gurbaj Sinh smí nosit do školy svůj kirpan, zatímco oni nesmějí mít u sebe vůbec žádný nůž, potom dělá chybu jejich škola, protože se nezhostila své povinnosti, aby studentům vštěpovala tuto hodnotu jakožto základ naší demokracie".

Profesor Mercer ale poukazuje na to, jak nesprávný ba přímo škodlivý je takový názor v očích lidí, kteří usilují o rovnost občanů a rovnost jejich svobod. "Odložme stranou skutečnost, že není na vládě, aby zjišťovala zdali máme dostatek úcty k náboženství svých spoluobčanů a že soudkyně Charronová volá po tom, aby školy indoktrinovaly své žáky", píše a pokračuje: "Za prvé zjistíme, že máme celou škálu vládních agentů, kteří se nás vyptávají nač věříme, aby nás mohli rozškatulkovat. Za druhé mají náboženští vedoucí málokdy jakýkoliv druh demokratické legitimity a přece se jich vláda dotazuje, jakoby byli nejvyššími autoritami, které definují naši společnost".

"Za třetí je jako nejdůležitější tento problém: zatímco hledí aktivisté angažující se za lidské svobody na občany jako jednotlivce a požadují, aby tito občané měli dosti místa pro své vlastní osobní názory (pochopitelně také názory své skupiny), ti, kteří se podrobují náboženství, hledí na občany především jako na příslušníky skupin a neberou ohled na politickou a sociální rovnost mezi jednotlivci. Stanovisko skupin za občanské svobody se stává zradou na tradici občanské rovnosti a občanské svobody. Aktivista, od kterého by občané očekávali, že se postaví proti neliberálním formám multikulturalismu, se ve skutečnosti stává dobrovolnýjm agentem neliberálních forem".

Nadpis, který zpočátku vypadal nepřátelsky, jakoby bagatelizoval svobodu náboženství, ve skutečnosti znamená, že odmítáme situaci, kdy někteří lidé zneužívají svého náboženství aby získali výhody, které jiní občané získat nemohou. Ve svém krátkém článku se profesor Mercer nedotknul podobných problémů třeba v armádě, která má svou první muslimskou důstojnici, nosící pod svou vojenskou čapkou hijab a pětkrát denně odcházející do místnosti, kterou pro ni armáda zařídila, aby se v ní mohla modlit. U některých členů státní policie a hasičských sborů je na první pohled patrné, že získali výsadu nosit turban místo předepsané pokrývky hlavy. Ostatně o to jde v mnoha případech multikulturalismu - ukázat, že v určitém zaměstnání je stejný poměr nejrůznějších složek obyvatelstva jako na ulici. Koho budou volit menšiny dosud využívající určitých privilégií, která jim poskytuje pokřivený multikulturalismus? Pochopitelně tu politickou stranu, která jim tato privilégia nabízí a potom je hájí. V tom je ta obhajoba "našich lidských hodnot" - v touze po moci, kdy je dobrý každý způsob, který ji umožňuje získat.

V r. 1966 mě zastavil a vyplísnil kanadský dopravní policista za to, že jsem neudělal po příjezdu na křižovatku zřetelně "vlevo hleď" a potom "vpravo hleď", čímž bych prokázal, že jsem se řádně rozhlédl na obě strany (jako bych měl oči napevno upřené před sebe jako vycpaný medvídek). Dnes by se neodvážil podobně poučovat ženu v niqabu. Jak říkali staří Římané, časy se mění a my se měníme s nimi. Občas to je k horšímu.

Vytisknout