Čeští historikové:

Senátní návrh zákona o protikomunistickém odboji je problematický

1. 12. 2010

Stanovisko historiků nejnovějších dějin k senátnímu návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu

Přestože oceňujeme snahu politické reprezentace "vyzdvihnout a trvale připomínat význam a odkaz účastníků protikomunistického odboje a odporu", senátní návrh zákona, jenž si klade za cíl tuto problematiku řešit, je podle našeho mínění krajně nedomyšlený, a to vzhledem ke zmatečnému způsobu vymezení účastníků protikomunistického odboje, těžko přijatelné klasifikaci jejich aktivit a především nedostatečné formě navržené satisfakce. Protože předloha zákona neprošla širší odbornou diskusí, chceme tímto stanoviskem upozornit na řadu potíží, které by jeho přijetí s vysokou pravděpodobností způsobilo. 

Osobnostem, které se v minulosti neváhaly postavit komunistickému režimu svými samostatnými názory a individuálními či kolektivními vystoupeními, se v posledních dvaceti letech ve většině případů nedostalo dostatečného společenského ocenění za jejich postoje a činy, kterými přispěly ke znovunastolení svobodných poměrů. Lze proto přivítat, že se Senát v navrhovaném zákonu snaží znovu otevřít pouze částečně provedené soudní rehabilitace z let 1990/93, které zejména zachováním tzv. zbytkových trestů poškodily celou řadu účastníků protikomunistického odboje. Ve všech ostatních aspektech však nemůže přijetí zákona v jeho stávající podobě dosáhnout vytčeného cíle, a to z následujících důvodů:

1) Pojmová neujasněnost a rozkolísanost

Návrh zákona pracuje s příliš velkou řadou sporných pojmů i vágních a diskutabilních kritérií. Mezi nejvíce neujasněné patří v návrhu zákona klíčové termíny "odpor" a "odboj" proti komunismu, což je nezodpovědné již proto, že státem uznaní účastníci odboje mají právo na jisté sociální výhody (mají získat postavení válečných veteránů -- viz § 6), zatímco účastníci odporu nikoli. Návrh neuvádí, proč zavádí takovou terminologickou dichotomii, a pro odlišení těchto pojmů přináší jen nejasně formulovaná kritéria (viz § 4, odst. 2). Oba pojmy jsou tu tak nakonec odlišeny jen nepřijatelně byrokratickým mechanismem: dvanáct měsíců protikomunistické činnosti je považováno již za odboj, zatímco jedenáct ještě za pouhý "odpor", a to bez ohledu na dynamiku vývoje komunistického režimu.

Mezi další důvody k přiznání statusu účastníka protikomunistického odboje je podle § 3, odst. 1 zařazeno vedle smrti či vážné újmy na zdraví v souvislosti s touto činností také alespoň tříleté věznění (v případě mladistvých roční) či vykonání mimořádně záslužného činu. Považujeme za zjevně absurdní a nespravedlivé, má-li být kupříkladu dvanáctiměsíční protikomunistická činnost bez následné kriminalizace nadřazena činnosti trvající pouhých deset měsíců, po nichž pro dotyčnou osobu následovalo dva a půl roku věznění.

Návrh zákona rovněž nedostatečně vymezuje rozdíl mezi "odporem" či odbojem" proti komunistickému režimu a represí, kterou naopak tento režim postihoval československé občany. Některým skupinám osob je totiž ochoten přiznat status účastníka odporu jen na základě jejich někdejší kriminalizace (např. osobám, které žádnou protikomunistickou činnost neprováděly, ale byly potrestány, protože o takové činnosti věděly a neoznámily ji, jak dosvědčuje důvodová zpráva v komentáři k par. 3), ale většině někdejších politických vězňů, kteří byli souzeni na základě zcela vykonstruovaných procesů, jej upírá (viz bod III obecné části důvodové zprávy).

2) Nepřijatelné zúžení cílové skupiny zákonnými překážkami

Zákon nepřiznává status účastníků odporu či odboje proti komunistickému režimu všem osobám, které se na nich skutečně podílely, ale naopak některé z nich apriorně vylučuje. Na něco takového má stát samozřejmě právo, ale neměl by přitom falsifikovat minulost; pokud se má zákon vztahovat jen na některé vybrané protikomunistické odbojáře, a na jiné nikoli, měl by spíše zavádět status "státem uznaného", resp. "státem k ocenění vybraného účastníka odporu a odboje."

Ve vymezení osob, kterým nesmí být status účastníka odporu či odboje přiznán, vládne navíc řada nejasností a nedomyšlených pravidel:

V § 3, odst. 4 stanovuje návrh zákona poměrně široké množství kategorií občanů, které podle zákona ocenit nelze, vzhledem k jejich členství v klíčových organizacích komunistického režimu či spolupráci s nimi. Dochází však ke zjevným nerovnovážnostem, když mezi takové kategorie je zařazeno kupříkladu pouhé absolvování tříměsíčního kursu na politické vysoké škole v členských státech Varšavské smlouvy či krátké řadové členství v KSČ, na druhou stranu návrh zákona nikterak nepostihuje kupříkladu ani působení v nejvyšších orgánech Socialistického svazu mládeže.

Mezi zákonné překážky je podle § 3, odst. 4 c) zařazeno členství v KSČ a KSS -- s výjimkou období od 1. ledna 1968 do 1. května 1969. Odhlédneme-li od víceméně náhodného stanovení obou mezních dat, je určitě namístě pochybovat o tom, že v inkriminovaných 16 měsících byli všichni členové KSČ a KSS vedeni snahou o demokratizaci komunistického režimu. Především však konstatujeme, že tvůrci zákona tady zjevně vůbec nevzali v potaz skutečnost, že členství v Komunistické straně Československa předcházel roční status kandidáta v případě čekatelů "dělnického původu", a dokonce dvouletý v případě původu "nedělnického". Údiv budí i ustanovení, jež mezi zákonné překážky řadí spolupráci se zpravodajskými službami jen některých komunistických zemí (členských zemí Varšavské smlouvy). Špionážní spolupráce s jinými komunistickými zeměmi a spojenci Sovětského svazu byla tedy z pohledu navrhovatelů zákona v pořádku?

3) Nejasná procedura udílení statusu účastníka odporu / odboje

Za této situace hrozí, že o statusu účastníka odboje či odporu proti komunismu nebudou rozhodovat skutečné zásluhy dotyčných osobností, ale de facto libovůle zmocněných státních úředníků. Ty totiž návrh zákona staví fakticky do role soudců, a to soudců v oblasti morální, kteří jsou navíc povinni vyřknout ortel i tehdy, když pro své rozhodnutí nemají dostatek podkladů: Není jasné, jak budou zjišťovat či ověřovat délku provádění protikomunistické činnosti, která je kritériem pro odlišení "odporu" a "odboje", jenom na jejich výkladu bude záležet, co představuje konkrétní náplň pro "mimořádně záslužný čin", který může dotyčnou osobu povznést mezi účastníky odboje, a jak si vyloží další zákonem vágně formulované formy odbojové činnosti či účasti v odporu.

Právě tak značná volnost bude panovat při vyřazování žadatelů z řad oprávněných účastníků odporu a odboje proti komunistickému režimu na základě jejich členství v komunistické straně, spolupráce s tajnými službami atd. Pověření úředníci totiž mají podle návrhu zákona oprávnění takové vyřazení neprovést, pokud usoudí, že dotyčný byl "vyslán nebo se stal jejich členem za účelem boje proti komunistickému režimu" nebo že jeho zásluhy v boji s komunistickým režimem převyšují míru jeho kolaborace s ním. Těmito blíže nespecifikovanými formulacemi se otevírá cesta k naprosté libovůli pověřených úředníků a případně i k přímému zneužívání zákona.

Podle předloženého návrhu bude dále zákon pověřeným úředníkům nařizovat, aby u všech žadatelů prověřili některé skutečnosti, pro jejichž zjištění na území České republiky neexistují podklady: to se týká např. podle § 3, odst. 4 g) jejich možné činnosti pro zpravodajské služby států Varšavské smlouvy. To lze ovšem prověřit jen v nepřístupném Archivu KGB v Moskvě a dalších zahraničních archivech. Pokud budou chtít pověření úředníci skutečně dodržet tato ustanovení zákona, nebudou moci vydat ani jedno osvědčení.

Finální rozhodnutí úředníků Ministerstva obrany má navíc v každém jednotlivém případě záviset na odborném stanovisku Ústavu pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR). To je problematické již proto, že je tak odborná způsobilost tohoto ústavu vyjadřovat se k soudobým dějinám nadřazena analogické kompetenci veškerých ostatních výzkumných a pedagogických institucí v této oblasti. (Připomínáme, že právě s tímto zdůvodněním byl z původního návrhu zákona č. 181/2007 Sb., jímž byl ÚSTR zřízen, ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně dne 16. 3. 2007 vypuštěn paragraf č. 4, odst. f, podle něhož měl ÚSTR poskytovat "orgánu veřejné moci odborné posudky, stanoviska a doporučení v oboru své působnosti". Stalo se tak v dílčí shodě tehdejší koalice i opozice.) Lze se navíc oprávněně obávat, že se do procedury vydávání osvědčení promítnou dlouhodobé spory uvnitř této instituce a nedostatečně kritický přístup ÚSTR k materiálům bývalé Státní bezpečnosti -- a to tím spíše, že dostupné relevantní dokumentace jiné provenience bude v mnoha případech nedostatek. To vše může vést ke znevažování vydávaných osvědčení.

4) Sociální necitlivost a další negativní dopady zákona na českou společnost

Zdá se také, že se předkladatelé nedostatečně zamýšleli nad reálným dopadem zákona na českou společnost. Návrh sice formálně oceňuje veškeré projevy vzdoru vůči komunistickému režimu, ale fakticky preferuje jen jednu jejich formu -- "ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj". Přijetí zákona v navrhované podobě tak pravděpodobně povede ke snadno předvídatelným důsledkům: v rovině oficiální historické paměti budou občanské formy odporu marginalizovány, a to včetně činnosti disidentských skupin, které měly bezprostřední zásluhu na rozkladu a zhroucení komunistického režimu.

Na navrhovaném zákonu dále zaráží značná sociální necitlivost vůči osobnostem, které můžeme právem považovat za hrdiny naší nedávné minulosti. Pokoušíme-li se dát veřejně najevo, že si jejich činů vážíme, nemůžeme zároveň přehlédnout, že pro mnohé z nich právě tato činnost současně znamenala i to, že dnes žijí ve velmi skromných poměrech. Navrhovaný zákon však s výjimkou úzké skupiny, které se má dostat velmi skromných výhod válečných veteránů, s vylepšením jejich sociální situace nepočítá. Zato se však v důvodové zprávě navrhuje navýšení rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany na agendu vydávání osvědčení -- pouze s dodatkem "popř. poskytování příspěvků na rehabilitační péči o veterány" -- a rovněž navýšení rozpočtové kapitoly ÚSTR "v souvislosti s vydáváním stanovisek k jednotlivým žadatelům" (odst. VI.).

Má-li česká veřejnost vnímat navrhovaný zákon nejen jako moralistní hru, ale jako skutečný etický akt, není možné ani v dobách finanční a rozpočtové krize odtrhovat společenskou rehabilitaci protikomunistických hrdinů od otázek jejich ekonomického zabezpečení. K tomu však nedochází a před námi vyvstává otázka, zda má být přijetím tohoto zákona skutečně uveden v život vcelku zbytečný a relativně nákladný správní proces, jenž prostřednictvím složitých a nedomyšlených procedur nakonec dospěje nejvýše k závěrům, k nimž má vláda oprávnění i bez tohoto zákona -- totiž k navržení některých osobností, které vystupovaly proti komunistickému režimu, ke zvláštnímu, víceméně symbolickému ocenění.

Závěrem

Ze všech uvedených důvodů proto navrhujeme přijmout následující opatření, jež se odvíjejí od zkušeností zemí, v nichž je tato problematika řešena uspokojivěji:

I) Snaha ocenit význam odporu proti komunistickému režimu deklarovaná v preambuli navrhovaného zákona by se měla projevit snahou o spravedlivé ocenění všech osob, které se na tomto odporu podílely. Ty by neměly být řazeny do kategorií na základě velmi sporných kritérií, ale naopak by mezi ně měli být zahrnuti i další, kteří nesplňují podmínky, jak je definuje navrhovaný zákon. Jsme přesvědčeni, že za odpor je třeba považovat i statečné nesení podmínek nespravedlivého věznění (když alternativou byla např. žádost o milost či podpis závazku spolupráce se Státní bezpečností), neboť i tak byl vytvářen významný vklad pro budoucí návrat vlády práva. Touto cestou se ubírá i slovenský zákon o protikomunistickém odboji z 16. března 2006, který se vztahuje i na osoby, jež byly vězněny nebo internovány z politických důvodů.

II) Vedle deklaratorního uznání -- formou vydávání příslušných osvědčení a pamětních odznaků -- jsou důležité především konkrétní kroky, jež ulehčí dnešní tíživou sociální situaci účastníků protikomunistického odboje a případně i formou cílených projektů umožní zachovat v historické paměti jejich konkrétní památku. Politická reprezentace by pro to měla zřídit příslušné sociální fondy a zároveň nalézt zdroje pro široké bádání v této oblasti -- např. podporou grantových či jiných nadací, zaměřených na výzkumné, pedagogické a popularizační projekty (viz německý příklad Spolkové nadace pro zpracování dějin diktatury SED / Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). Je přitom samozřejmé, že tato podpora by neměla sloužit jenom státním či akademickým institucím, ale měla by být určena rovněž rozličným lokálním a jiným zájmovým aktivitám vzešlým z řad široké veřejnosti.

Věříme, že se podaří nalézt řešení, jež bude přínosnější pro účastníky protikomunistického odboje i pro českou společnost než to, které nabízí navrhovaný zákon.

V Praze dne 1. prosince 2010

Mgr. Jan Bečka, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze

zdroj ZDE