UKÁZKA Z KNIHY

"Naděje se vzdát neumím": Rozčarování aneb jak to bylo v Listopadu

12. 11. 2010 / Miloš Pick

Do nově vytvořené vlády odešel z Prognostického ústavu také Valtr Komárek a s ním skupina názorově spojená spíše s Václavem Klausem --- Vláďa Dlouhý, Karel Dyba a Tomáš Ježek. Ta se po krátké době "udělala pro sebe".

Václav Klaus potom vystoupil se svým scénářem šokového přechodu k tržní ekonomice --- k "čistému" trhu, jak to nazýval, když ještě otevřeně nemluvil o kapitalismu. Tento přechod byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu a na masivní privatizaci podniků, hlavně bezplatnou kuponovou metodou. Takto vyvolané ekonomické nerovnováhy mělo tlumit makroekonomické stlačení poptávky. Ne zbytným, logicky srozumitelným předpokladem této kapitalistické alternativy bylo "nepustit k tomu osmašedesátníky", kteří pro ni byli překážkou.

Na základě svých dlouholetých poznatků z mezinárodních srovnávání produktivity jsem i v publikacích (Pick, M.: "Cesta ke směnitelnosti", Hospodářské noviny 15. 6. 1990; "Produktivita, parita kupní síly, kurs měny", Prognostický ústav ČSAV, srpen 1990.) varoval, že země za ostávající za přední světovou úrovní, k nimž jsme patřili, nejvíce zaostávají ve složitějších, sofistikovanějších výrobách a při šokovém otevření svého trhu přední světové konkurenci nedostanou dostatečný čas na jejich přizpůsobení. Povede to k hlubokému propadu ekonomiky při jejím strukturálním sestupu k jednodušším výrobám i při zlevnění práce hlubokou devalvací měny. To také potvrzovaly již tehdy známé zkušenosti Latinské Ameriky a Polska.

Byl jsem zděšen, že vedoucí týmu expertů Mezinárodního měnového fondu na mé námitky od pověděl strejcovsky, jako vesnický agitátor: "Když se má říznout do chleba, tak do něj nůž musí vjet rychle." Oč moudřeji mi odpověděl Bedřich Levčík, ředitel Vídeňského ústavu pro mezinárodní ekonomické komparace, když jsem ho upozorňoval, že "naši hoši" chystají šokovou terapii: "Nevztekej se na naše hochy, jsou z kateder a Západ znají jen z učebnic. Nevědí, jak je protekcionistický. Ale od západních expertů i vlád je to darebáctví, že si z vás dělají pokusného králíka na to, co by jim doma neprošlo."

Odmítal jsem i pohádky, že kuponová privatizace povede k lépe motivovaným vlastníkům podniků, než je stát, a přitom k lidovému kapitalismu, kdy všichni jsou vlastníky podniků. Varoval jsem, že rozptýlení vlastníci nebudou mít na podnik žádný vliv a potom jejich akcie vykoupí spekulanti a dojde naopak ke koncentraci vlastnictví v rukou hrstky. Znali jsme výsledky bezplatné privatizace v Britské Kolumbii, kde je vlastníci takto získaných akcií brzy vyprodali, přestože šlo o akcie ropných společností.

Burcoval jsem na bohumínském sjezdu sociální demokracie, že to povede k obohacení jen pěti set rodin. Varoval jsem v Právu lidu, že je to "bleší trh století". (Pick, M.: "Kuponová privatizace, nebo bleší trh století?", Právo lidu 3. 6. 1992.)

Měl jsem příležitost rozvztekat Viktora Koženého na besedě v Hospodářských novinách, že jeho výkup kuponových akcií za deset tisíc korun je klamavá, tedy trestná reklama. Proto jsem také sám nikdy nepřijal kuponovou knížku. V Prognostickém ústavu jsme se na odmítání této strategie, zejména pokud jde o šokovou liberalizaci zahraničního obchodu a kuponovou privatizaci, nejvíce shodovali s Otou Turkem a Čestmírem Kožušníkem.

Brzo, již koncem prvého čtvrtletí 1990, vytvořil František Vlasák, místopředseda vlády České republiky, tým pro vypracování alternativní strategie ekonomických reforem. Na jeho činnosti se podíleli také Ota Šik a Václav Valeš, místopředseda federální vlády, a dalších 18 expertů, ně kteří přechodně. Podílel jsem se také a názorově nejbližší mi tam byli zejména Ota Turek, Zdislav Šulc, Čestmír Kožušník a Václav Klusoň. Ale bylo i lidsky povznášející moci v dobách rychlokvašených spasitelů zblízka spolupracovat s lidmi, kteří byli oddáni především společenskému dobru. Jejich symbolem pro mě --- spolu s ostatními --- byl nejvíc, vedle Franty Vlasáka, Jirka Hanzelka, kterého jsem předtím znal jen z knih.

Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Byli tam mnozí účastníci reforem Pražského jara, ale nekopírovali je, obohaceni především poznatky dalšího světového vývoje, v tom především i sociálně tržních reforem --- nejen v teorii, ale i v realitě. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s "Léčbou Klausem" byl veden zejména v uvedených dvou otázkách, v liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci, kde Vlasákův tým odmítal šokový hazard. V liberalizaci zahraničního obchodu jsme navrhovali přechodné řešení při soužití dvou složek tohoto obchodu, regulované a li beralizované, s využitím tomu odpovídajících dvou kursů koruny, regulovaného a volného, jak to bylo v některých zemích ve světě vyzkoušeno, například i v Německu za Erhardtovy reformy.

Rychlá privatizace se předpokládala především u malých podniků a vedla potom k dohodě o takzvané malé privatizaci. U velkých podniků šlo však v první etapě především o jejich komercionalizaci formou obchodních společností, tedy jejich oddělení od bezbřehého přerozdělování zdrojů státním rozpočtem. A současně o kapitalizaci uskutečněnou jejich vybavením základním jměním. Oba kroky by je nutily, aby musely podnikat na vlastní účet. Teprve potom měla být uskutečněna postupná privatizace s využitím široké škály privatizačních metod.

Soupeření těchto alternativ vyústilo projednáním ve Federálním shromáždění --- parlamentu --- v září 1990. Federální vláda již tehdy předkládala jen Klausovu alternativu, ale z iniciativy Miloše Zemana, předsedy rozpočtového výboru, byly Vysokou školou ekonomickou v Praze a čtyřmi výzkumnými institucemi předloženy také oponentní alternativy. Jednu z nich předložil Prognostický ústav, kde jsme ji vypracovali Čestmír Kožušník, Ota Turek, Růženka Vintrová a já, a byla blízká Vlasákově alternativě. (Prognostický ústav ČSAV: "Alternativní přístupy ke scénáři přechodu k tržní ekonomice", srpen 1990.) V parlamentu jsem ji přednášel já a odmítl jsem především šokovou liberalizaci zahraničního obchodu a kuponovou privatizaci. Přijata však byla Klausova alternativa. Je slabou útěchou, že určitá obdoba naší alternativy regulovaného přechodu k tržní ekonomice ve Slovinsku patří k nejúspěšnějším ze všech postkomunistických zemí.

Vzpomínám na dohru ve Vlasákově týmu po volbách do parlamentu. Všichni jsme řekli, že respektujeme rozhodnutí zvolených demokratických orgánů, ale nemůžeme dál loajálně spolupracovat na realizaci Klausovy alternativy, a proto chceme ukončit svou účast v týmu. Já jsem s tím začal na začátku stolu, tvarovaného do podkovy, pak všichni ostatní až po Jirku Hanzelku na konci podkovy. Franta Vlasák nás všechny nechal vymluvit, pak vstal ve své dvoumetrové výšce a řekl: "Bílý prapor chcete vyvěsit? Budeme bojovat dál, a když to nepůjde, půjdu i já." A do tří měsíců odešel. Jediný, na rozdíl od dalších ministrů Pithartovy vlády, kteří se holedbali, že také odejdou.

To byla také labutí píseň nejen za alternativními scénáři reforem, ale i za úsilím velkého člověka, "rytíře bez bázně a hany", jak by ho nazvaly francouzské rytířské písně.

Mnohokrát jsme spekulovali, proč jsme tento zápas prohráli. Vedli jsme jej především jako odborný a nikoli politický spor široké veřejnosti, protože silné politické levicové zázemí jsme tenkrát neměli. Ale i Václav Klaus se stal předsedou Občanského fóra až po volbách 1990. Až potom ovládl hřiště, na kterém neměl rovnocenného soupeře, a získal na svou stranu veřejné mínění. O obnovení kapitalismu nedostali tedy možnost rozhodnout voliči.

Ale hlavní příčina je asi jinde. Byla to naše iluze, že jde jen o vnitrostátní politický zápas, hlavní vliv byl možná vnější. Klaus svou šokovou strategii převzal od amerických expertů, k nimž patřil tehdy nejznámější Jeffrey Sachs. Možná stejně jako my tehdy ještě netušil, že za tím stojí washingtonská doktrína šokového obnovení kapitalismu, dohodnutá Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. Jejím jádrem byl právě "trojúhelník" --- šoková liberalizace včetně zahraničního obchodu, totální privatizace a makroekonomické stlačení poptávky k potlačení takto vyvolaných nerovnováh. Od sedmdesátých let byla uplatňována v Latinské Americe a od devadesátých let v postkomunistických zemích. V Evropě z ní "vyvázlo" jen Slovinsko, možná proto, že je tak strategicky bezvýznamné, jak položertem naznačili i její představitelé na mezinárodním semináři --- k desátému výročí reforem --- v Ženevě: "Byli jsme tak maličcí, že na nás všichni s tou jejich liberalizací a privatizací zapomněli."

Důsledky byly u nás obdobné jako v ostatních zemích, které šly k tržní ekonomice touto šokovou cestou. Nejprve rychlý a hluboký propad ekonomiky --- o 20 až 30 procent v Latinské Americe a až na polovinu v Rusku, víc než v nejhorším období druhé světové války. Některé postsovětské země dopadly ještě hůř. U nás byl vykázán pokles o 13 až 21 procent, ale podle nezveřejněných údajů statistického úřadu až o 30 procent.

Mnohem vážnější jsou dlouhodobé následky. Byli jsme tímto šokem vrženi na cestu konkurence levnou prací místo znalostmi a kvalitou. Vyděláváme si tím jen na skromné vzdělávací, sociální a zdravotní systémy. Čeká nás dlouhá cesta od "čistě" tržní, kapitalistické ekonomiky k sociálněznalostnímu státu, který je tak úspěšný zejména ve Skandinávii.

Průvodním důsledkem je i rozbití Československa. Všude v národnostně složitých oblastech, od Balkánu přes Kavkaz po Indonésii, vyústily ekonomické a sociální krize, vyvolané tímto šokem, v krize etnické, ve spory, kdo na koho doplácí, a v rozpad vícenárodních států. Čeští šokovětržní radikálové považovali Slovensko za brzdu svého tržního rozletu. A za přítěž, jejíž ekonomické zaostávání bylo překonáváno i pomocí z veřejných rozpočtů českých zemí. Miroslav Macek to Slovensku vyčítal v tisku: "Nejsme pojišťovna." Odpověděl jsem mu: "Je v našem zájmu být pojišťovnou."

Dokazoval jsem, že i když míra této naší pomoci patří i v mezinárodním měřítku k nejvyšším, obdobně jako pomoc Západního Německa Východnímu, je taková solidarita samozřejmá i v rámci Evropské unie. (Pick, M.: "Je v našem zájmu být pojišťovnou", Rudé Právo 6. 11. 1992.) Někdy přemýšlím i o tom, zda nad těmito vášněmi našich zdivočelých šedých myší nebyly i vyšší mocenské zájmy jako na Balkáně. Můžeme být rádi, že u nás tento rozvod proběhl "sametově", bez občanské války.

Nad spletí těchto souvislostí se vynořuje neodbytná otázka --- došlo by k rozdělení Československa, kdyby byl jeho prezidentem Alexander Dubček?

Mám ale dodnes hezkou vzpomínku na první den po rozdělení Československa, pro které jsem celý život žil. Mezi Vánocemi a Novým rokem 1993 jsme byli s kamarády Helenkou Petruskovou a Víťou Kazdou na rozloučenou se Slovenskem na lyžích, v Žiaru, v Belanských Tatrách. Týden pohody i s paní ředitelkou školy, která nás v ní ubytovala a svěřila nám svou dceru na společné lyžování. Pak tvrdé probuzení do skutečnosti, když jsme se prvního ledna 1993 vraceli již z "ciziny". Nastupuji do přeplněného autobusu, vrávorám v nástupních dveřích s báglem na zádech a lyžemi pod paží a ze zvyku druhou rukou mávnu řidiči před nosem svou průkazkou Českého svazu protifašistických bojovníků, která tehdy opravňovala k bezplatné jízdě. Vtom se mi ruka zastaví ve vzduchu a vyhrknu: "To už u vás asi neplatí?" Řidič si ji ale vzal, pozorně prohlédl a řekl rezolutně: "U mňa to platí."

Vytisknout