STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Literární ceny, Klaus a Občanský průkaz

10. 11. 2010 / Josef Brož

Ceny / Houellebecq, Jacobson a další. Dokonce i specialisté na Blízký východ si toho všimli: Goncourtovu cenu získal spisovatel Michel Houellebecq. Konečně? Stalo se tak v kavárně Drouant, což je dobrá zpráva, neboť kavárny mám rád. Potvrzujete to jeden dávný jev, o který se neopomněl otřít svého času ani Hitler. Tento zvrhlý malíř a charismatický vůdce, muž talentovaný, ovšem propadlý zlu a svým démonům, to věděl dobře: v kavárnách se připravují dějiny.

Ano, byly doby, kdy se v kavárnách psávaly dějiny: zde vznikaly revoluce i kontrarevoluce, v těch místech docházelo k setkáním i rozlukám, v kavárnách se dělo a dosud místy i děje prostě vše podstatné. Kavárna je totiž metaforou světa. Letos kavárenská společnost udělila cenu spisovateli, který tu cenu měl dostat dávno, zde kavárenští prostě zaspali. Nakonec tu Goncourtovu cenu, protože právě o ní je řeč, v pondělí získal, ZDE

Cenu získal francouzský spisovatel za román La Carte et le Territoire (Mapa a území), který mluví tentokrát o sexu méně explicitně, méně únavně a snad i jakýmsi způsobem rezignovaně. Číst Houellebecqua není žádná zábava, natož relaxace. Není to čtení do autobusu, ani na dovolenou. Nepatřím ovšem k těm, kteří ho obdivují -- snad že se mu i trochu intuitivně vyhýbám.

V Česku vydává autora v posledních letech nakladatelství Garamond, a Petr Himmel si může gratulovat: zda tím ale zvýší prodeje tohoto autora, který se dokonce v Brně hraje v divadle, je ale otázkou: možná času, možná i nového území, které tím může získat. Houellebecq je totiž jinak velmi truchlivým evropským autorem...

To udílení britské Man Booker Prize probíhalo v jiných kontextech a jiném sále (v londýnské Guildhall). Ačkoliv kdysi tato cena vznikla právě v reakci na cenu Goncourtovu, její význam je mnohem větší: dáno i tím, že se jí oceňují anglicky píšící autoři, kteří mají nejen širší území pro šíření svého literárního vzkazu ale i větší trh, který je lačný dobrodružství mnohem více, než toho věčného francouzského sebezpytuj a rozkladu.

Letos cenu získal Howard Jacobson za román Finkler Question (Finklerova otázka), o němž český zpravodaj Ivan Kytka neopomněl zdůraznit, že má "českou stopu" (jedním z hrdinů je český učitel). Jinak je ale hlavním tématem židovství, a to způsobem přiměřeně veselým i smutným. Jak napsal britský konzervativní deník The Daily Telegraph, i přes proklamovaný zánik literatury, "duch byl vysoko", ZDE

Možná ale největším překvapením je udělení Německé knižní ceny srbské Švýcarce Melindě Nadj Abonjiové za román Holubi vzlétají (Tauben fliegen auf).

O Nobelově ceně Mario Vargas Llosovi je trochu nošením dříví do lesa. Vyplatí se ale sledovat i autory, kteří ceny nedostali nebo se umístili těsně před závěrečnou páskou. Za Man Booker Prize například výjimečný Peter Carey. O cenách ale často rozhodují důvody mimoliterární, politické velmi často, a o samotných literárních kvalitách se dozvídáme jaksi až ve druhém sledu.

Kniha / Klaus - Portrét politika v dvaceti obrazech. Když píše knihu politolog a je to o politikovi, zachraň se, kdo můžeš. Je-li to navíc o Klausovi, člověk se musí hodně držet. Politolog Jiří Pehe naložil ale s objektem svého zájmu značně laskavě, skoro by se dalo říci: laskal ho přímo v rukavičkách. Oněch dvacet obrazů, které před čtenáři Pehe snová, nemají příliš tmavých tónů, je to trochu hra s lékárnickými váhami, aby se snad neřeklo, že je náš autor nějak předsudečně zaujatý. Víme, že je, a víme, že se snaží.

Přesvědčené nepřesvědčí, nezaujaté nezaujme. A mohou se jmenovat různě: aktivistické hnutí D.O.S.T., novinář Petr Zídek v Lidových novinách nebo novinář Tomáš Zahradníček v Mladé frontě Dnes ...

Není to ale příliš podstatné. Podstatné je, že se o člověku a politiku Václavu Klausovi, který tu vládne skoro stejně dlouho jako Gustáv Husák, prezident zapomnění, se v knize dozvídáme setsakra málo. Asi nemáme ještě dostatečný odstup, asi ani dostatečnou odvahu, ale tu nemáme ani k sepsání hodnověrné monografie Husáka. Takže...

Prostor pro Peheho reflexi poskytlo nakladatelství Prostor. Každý člověk potřebuje prostor, ale také trochu více úsilí pro reflexi, která neulpí jen na společenské pěně oněch uplynulých "dvaceti let". Třeba někdy příště, že?

Film / Občanský průkaz. Co mají všichni s těmi nekonečnými návraty do dětství? Snad jen proměna jejich mužné síly je důvodem, že se v nejnovějším snímku s názvem Občanský průkaz se snaží režisér Ondřej Trojan přesvědčit, že po Janu Hřebejkovi také on umí natočit (opět podle Petra Jarchovského) vulgárního Petra Šabacha. Za víc to nestojí. Snad ani za tu reflexi. Z tohoto kolotoče černobílého snění se ještě dlouho budeme babrat...

Vytisknout