Co je to vlastně lid?

10. 11. 2010 / Ivo Šebestík

Jedna z vystupujících, Jana Hybášková, v té souvislosti kritizovala většinová média v ČR za to, že nedokážou zprostředkovat komunikaci mezi "elitami a obecným lidem". A tady u této formulace je dobré se na chvíli zastavit. Alternativou k mafiánskému kapitalismu byl totiž elitářský kastovní systém založený na "urozenosti" a příslušnosti k tradičním elitám. Tedy opět nic pro "obecný lid".

Jak mafiánský kapitalismus, tak i elitářská kastovní společnost nemají totiž za cíl demokracii a rovné šance pro všechny, ale oba systémy si jdou svými vlastními cestami tvrdě za svým, bez ohledu na blaho a názory občanů. Pokud stoupenci elitářství naříkají nad mravním úpadkem současné společnosti a hodnot, pak to není kvůli deficitu demokracie a rovných šancí, ale prostě proto, že se nepodařilo jednou provždy jasně a přehledně oddělit zámek (elity) od podzámčí (obecný lid), ale vzniklo chaotické prostředí tvrdé soutěživosti všech se všemi, ve kterém nemusí "urození" vítězit vždy a na základě pouhých rodových vazeb a přátelských vztahů, ale často mohou i neuspět v konkurenci s tvrdými a bezohlednými mafiány, z nichž mnozí mají nejenom neurozený původ, ale třeba i komunistickou minulost.

Důležité je uvědomit si, že tyto souboje, beroucí na sebe často principiální podobu a vyhlížející zásadově, nejsou v žádném případě vedeny v zájmu bezejmenných. "Obecný lid" je totiž veličina, na kterou adepti jakéhokoliv politického vlivu -- stávající mocní i budoucí mocní -- pohlížejí veskrze pragmaticky, bez nejmenšího obdivu, zato s nemalými obavami.

Lid je totiž v podstatě přírodní živel. Proto je cílem adeptů moci jej neutralizovat nebo přímo zneškodnit. V podstatě všechny politické systémy starších časů i moderní doby řešily úkol, jak učinit lid bezmocným, jak jej zbavit politického vlivu, omámit, vystrašit nebo zabavit, a jak zabránit tomu, aby měl čas přemýšlet a chuť se skutečně vzdělávat v souvislostech, které by v masovějším měřítku rozšířily ve společnosti kritického a revoltujícího ducha.

Dá se říci, že všechny systémy minulosti i současnosti byly a jsou v tomto ohledu úspěšné. Metody se liší, někdy značně, ale cíl je společný a výsledky, bohužel, podobné. Brutální a vysoce nehumánní mafiánský kapitalismus je stejně odpudivý jako společnost založená na dědičných privilegiích, která navenek vyhlíží spořádaně a poklidně, ale uvnitř ukrývá hluboké pohrdání vůči vůli, intelektu i schopnostem "neurozených". Její struktura je v podstatě archaická a pyramidová. Základnu tvoří "obecný lid", který je sice odborně velmi dobře a vysokoškolsky kvalifikovaný, aby mohl obsluhovat složitá soukolí společenských mechanismů, výroby, trhu a podobně. Není mu ale dopřáno skutečné elitní vzdělání, které by mu dovolovalo vnímat mechanismus společnosti vcelku. Odborně kvalifikovanému člověku stačí, když porozumí svému svěřenému kolečku a možná několika kolečkům a řemenům v nejbližším okolí.

Vrcholem pyramidy je od "obecného lidu" nepropustně oddělená kasta osvícených a vzdělaných příslušníků internacionální nobility -- elity. Ta ví nejlépe, co je třeba, a média jsou od toho -- jak soudí Hybášková -- aby zprostředkovávala mínění elity těmto sice odborně kvalifikovaným, ale v podstatě nevzdělaným a nemoudrým lidem dole. Elita ví, s kým je třeba se spojit, a s kým nikoliv, která válka je prospěšná, a které se můžeme vyhnout. Elita určí, kdo stojí na straně Dobra, a kdo je Zlem. Elita soudí, "obecný lid" poslouchá.

A tento "přirozený řád" je opět završen církví a Bohem, aby bylo znát, že je věčný a moudrý. Možná skutečně je, neboť mnoho politických systémů v minulosti směřovalo a ústilo v podobné zkamenělé struktury. Je hodně pravdy na tom, že osvícená aristokracie představuje pořádek světa, jaký si v dějinách hodně lidí rádo idealizovalo. Obrázek laskavého knížete, který pohladí po hlavě selské dítě, je součástí mnohých literárních děl osmnáctého a raného devatenáctého století. Pojem "aristokracie" přitom netřeba chápat doslovně, jako výraz pro šlechtu. Pro moderní dobu stačí mírnější forma "urozenosti", daná příslušností k těm kruhům, které svými vazbami uvnitř některého státu a v rámci (alespoň) Evropy mohou zajistit pro své členy a děti privilegia usnadňující přístup ke vzdělání, ke kariéře, k moci a penězům. Tento předpoklad stačí.

Tedy, vskutku nic pro "obecný lid". Ten, kdo se narodil, jak se říká, "pod lavicí", nechť pod ní i zůstane a jen ať doufá, že jeho elity s ním budou nakládat humánně a budou ho vést správným směrem. Je však nezbytně nutné volit pouze mezi mafiánským kapitalismem a kastovním elitářstvím? Jistěže ne. Přece ještě stále zbývá šance pokusit se nastolit demokratickou společnost respektující zákony a rovné příležitosti pro všechny její členy. Problém je, že ve veřejném prostoru se stále odvíjí pouze souboj oněch dvou zmíněných koncepcí, jejichž zastánci se stále převtělují a jako pohádkové bytosti na sebe berou podobu těch, jimiž nejsou, takže to vypadá, jak by ve veřejném diskursu byla demokracie pro všechny občany opravdu zastoupena. Ale zatím tomu tak není. A jelikož demokracie pro všechny občany rychle ubývá i v celosvětovém měřítku a v koncepci globalizace už vůbec není místa pro svobodnou vůli nemajetných, vypadá to tak, že souboj mezi mafiánskou džunglí a etablovanou kastovní totalitou bude hlavním ideovým zápasem 21. století -- a na demokracii si ještě takových sto let počkáme.

Vytisknout