Pozoruhodná Charlotta G. Masaryková

11. 11. 2010 / Jan Kolařík

Z Brooklynu do Prahy. Pokusme se za použití literatury běžně dostupné laikům [1-11] zodpovědět otázku, proč tato velmi vzdělaná noblesní žena aristokratického vzezření, manželka známého profesora a význačného politika, se přimkla k sociální demokracii v době, kdy označení "socdémák" či "socan" bylo asi stejně hanlivé jako dnes. Oč jednodušší by býval byl život manželů Masarykových, kdyby nešli celý život proti "mainstreamu", podřídili se dobovým názorům a konvencím a spřátelili se s mocnými tehdejšího světa. Vymezíme-li si pro naše uvažování třírozměrný prostor termíny "vzdělanost, charakter (mravnost), politická orientace", poslouží nám Charlotta G. Masaryková jako vzor člověka "žijícího v pravdě", jehož názor na politiku byl především dán vzděláním, nekompromisním hájením pravdy a spravedlnosti a mimořádným sociálním cítěním. V korespondenci s Karlem Čapkem [2;30] nalezneme tato slova prezidenta Masaryka: "Každý mravní příkaz, domyšlen do důsledků, je i příkazem sociálním a politickým; a naopak naše přesvědčení sociální a politické se má vyjádřit v našem osobním konání mravním". Neméně pravdivá jsou jeho známá slova, že "bez vzdělanosti nebude demokracie". Neměli bychom se zamyslet nad tím, kam z tohoto pohledu spěje naše "moderní" česká společnost?

Charlotta se narodila před 160 lety (20.11.1850) v Brooklynu jako třetí z jedenácti dětí. Jejími rodiči byli Rudolph Garrigue a Charlotte Lydia Whitting. Otec pocházel z rodiny francouzských hugenotů, která odešla z náboženských důvodů do Dánska a posléze do USA. Byl spoluzakladatelem prosperující pojišťovny, což rodině zajišťovalo dobré materiální podmínky. Charlotta se pilně vzdělávala, zajímala se o literaturu, výtvarné umění a hudbu. Za účelem pokročilého studia klavíru odjela v r. 1867 do Lipska, kde s přestávkami pobyla téměř tři roky. Usilovným cvičením si však přivodila chronické svalové problémy, což vedlo k tomu, že se nakonec musela vzdát snu o kariéře klavírní virtuosky. Po návratu do USA se mj. věnovala výuce klavíru a studiu matematiky. Do Lipska se i pak ráda vracela a vždy bydlela v penzionu u paní Goeringové. Tak tomu bylo i v r. 1876, kdy byl v penzionu ubytován Tomáš Masaryk, který byl na studijním pobytu v Lipsku za účelem vědeckého zdokonalování [1;14]. Charlotta a Tomáš se sblížili při společných vycházkách, návštěvě divadel a četbě soudobé literatury. Nemálo na ni zapůsobila Tomášova odvaha, když skokem do vody se mu podařilo zachránit majitelku penzionu, která při projížďce spadla z lodičky do řeky a topila se. Před odchodem z Lipska se Charlotta a Tomáš zasnoubili. Jejich svatba se konala na newyorkské radnici 15.3.1878, po níž následoval unitářský obřad v domě rodiny Garrigue. Charlotta po sňatku přijala Tomášovo příjmení, ale ponechala si i své dívčí jméno, takže se podepisovala Charlotta Garrigue Masaryková (ChGM -- vzhledem k anglické abecedě používala v soukromé korespondenci zkratku CGM). Její manžel z úcty k ní přijal jméno Garrigue a začal se psát Tomáš Garrigue Masaryk (TGM).

Při odjezdu do Evropy věnoval otec nevěsty novomanželům částku 3000 říšských marek. Když se po Vídni rozneslo, že Dr. Masaryk se vrátil z USA, kde se oženil s Američankou, neprodleně jej navštívili ředitelé dvou vídeňských bankovních domů a nabídli mu své služby [1;14]. Netušili, jak skromné byly majetkové poměry novomanželů. Když pak poprvé přijel s chotí na návštěvu rodného kraje, byla to pro starousedlíky velká událost, protože většina z nich viděla Američanku poprvé v životě. O novomanželích měli podobné představy jako vídeňští bankéři, a proto přišli s žádostí, aby pan doktor Masaryk nechal vystavět železnici z Klobouků do Hustopečí [5;293].

V době vídeňského pobytu často zajížděli na Moravu; Charlotta si velmi dobře rozuměla se svojí tchyní díky tomu, že obě mluvily plynně německy. Ve Vídni se manželům Masarykovým narodily dvě děti, Alice (1879) a Herbert (1880). V r. 1881 TGM obhájil habilitační práci a stal se docentem na vídeňské univerzitě. Charlotta se však ve Vídni necítila dobře, vadila jí jak frivolní atmosféra tohoto velkoměsta, tak rigidní stavovské dělení společnosti. Těšila se proto do Prahy, kde TGM získal od r. 1882 místo mimořádného profesora v české části Karlo-Ferdinandovy univerzity.

Náboženství. V Praze se manželům Masarykovým narodily další děti: Jan (1886), Eleanor (1890 -- zemřela v kojeneckém věku) a Olga (1891). Aby manželství nebylo při výchově dětí z hlediska náboženského vyznání smíšené, TGM přestoupil [9;23] 31.8.1880 z církve římskokatolické do reformované církve evangelické (unitářská církev byla považována za protestantskou, evangelíci byli proto unitářům bezesporu mnohem bližší než římští katolíci). Tohoto obřadu se ChGM nezúčastnila, takže je zřejmě mylné občas uváděné tvrzení, že manželé přestoupili k evangelíkům společně. Mnohem důvěryhodnější je svědectví rodinných přátel [1;16], že Charlotta, která vyrostla v unitářské církvi, po příchodu do Prahy zůstala jako hluboce věřící "bez vyznání", poněvadž v Čechách tuto církev nenašla. ChGM byla ve většině záležitostí radikálnější než TGM. O tom, že zůstala mimo zdejší církve svědčí i její pozdější nespokojenost s tím, že TGM setrvával v reformované církvi [3;132, 8;265], zatímco dospělé děti šly ve stopách matky.

Třebaže vůči katolické církvi zůstal TGM loajální až do krajní možnosti, katoličtí hodnostáři mu v dalším životě způsobili řadu velkých nepříjemností, což samozřejmě poznamenalo i život ChGM. Začalo se naplňovat varování Charlottina otce před jejím odjezdem do Rakousko - Uherska: "V USA je demokracie a naprostá náboženská svoboda, v Rakousku nadvláda aristokracie a římskokatolické církve". (Poznamenejme, že z hlediska ústavy jsou USA "republika", nikoliv "demokracie", tj. vláda lidu.) ChGM vyrostla v unitářské církvi [1;16, 4;64-67], která uznává jediného boha a nemá dogmata o boží trojici, božství Ježíšově, o vykoupení, atd. (lze soudit, že ze všech evangelií je pro unitáře asi nejpřijatelnější to nejstarší, tj. evangelium podle Marka). Nikdy se netajila tím, že je zbožná a že se modlí: "Hlavní je víra v osobního boha a nesmrtelnost duše, ostatní je méně podstatné". K církvi římsko-katolické měla značné výhrady: "Já myslím, že si člověk velice oddechne, když nemusí věřit v Panenku Marii a neomylnost svatého otce. Ježíšovo učení, jak je podáno v evangeliích, přijímám... Že bylo potřebí Ježíšovy smrti na kříži, aby byl odčiněn dědičný hřích a lidstvo spaseno, v to nemohu věřit". TGM doplnil tento názor slovy [4;67]: "Konečně na tom nesejde, zda Ježíš opravdu žil, hlavní je, že zůstalo učení, které je krásné a správné i pro nás; nic lepšího nemáme, a proto nezbývá než je přijmout a snažit se podle něho žít. Na původci tolik nezáleží".

Není divu, že reakce klerikálního prostředí na názory a chování manželů Masarykových nenechala na sebe dlouho čekat. TGM byl označován za neznaboha přesto, že ve vídeňském parlamentu v r. 1907 prohlásil [1;57, 8;263]: "Nebyl jsem ve svém životě ani na vteřinu ateistou". Uveďme příklady tří střetů TGM s římskokatolickou církví [1;86,99,110], které se nutně dotkly ChGM a formovaly její názory na české prostředí.

TGM měl být jmenován řádným profesorem české univerzity již v r. 1886, řízení se však zásluhou nepřátel -- především z řad kolegů, kteří mu nebyli schopni odpustit jeho roli při odhalování nepravosti "rukopisů" - táhlo až do r 1896, což pro TGM znamenalo mj. značné finanční ztráty. Když bylo jmenování konečně připraveno, pražský arcibiskup Schoenborn neváhal zajet do Vídně a vyžádat si audienci u císaře, aby jej varoval, že TGM je neznaboh, nihilista, kazí mládež a horuje pro sebevraždu. Naštěstí císař na něj nedal a jmenování podepsal.

Roku 1906 si prostějovský farář a básník Dostál-Lutinov stěžoval úřadům na profesora matematiky zdejší reálky K. Judu, že učí protikatolicky. Když se pak TGM na studentském shromáždění v Praze "U Helmů" dne 24.1.1906 vyjádřil o denunciační aféře jako příznaku doby, užil tvrdých slov: "Takový katecheta není strážce náboženství, to je státem placený denunciant." Následovalo vzbouření katechetů, kteří v počtu 308 podali na TGM žalobu pro urážku na cti. Právní zástupce katechetů se snažil hrubým způsobem skandalizovat TGM, avšak díky svědkům z řad studentstva byl TGM zproštěn žaloby. Vzápětí však státní zástupce zažaloval TGM pro zločin rušení náboženství a následně pro opovrhování katolickým náboženstvím. Soud však po konfrontaci TGM a jeho právního zástupce se svědky obžaloby obžalovaného osvobodil.

V květnu 1907 se konaly volby do říšské rady, v nichž TGM kandidoval za skupinu valašských měst. Z počátku vypadala jeho situace téměř beznadějně, ale díky řadě veřejných vystoupení získal voliče na svoji stranu. Odpor místních klerikálů dosáhl té míry, že se neštítili TGM pomlouvat (neznaboh, rouhač, zaprodanec Židů) a dokonce složili litanii "Nevolte Masaryka". Ve druhém kole voleb byl TGM zvolen do říšské rady jasnou většinou. Olomoucký arcibiskup se za to velmi zlobil na své neposlušné ovečky a nechal se slyšet, že ti, kdo volili Masaryka, od něj nemohou nic čekat.

Vlastenka. Po příchodu do Prahy se ChGM ihned zapojila do společenského života jako emancipovaná manželka univerzitního profesora. Pražskou veřejnost upoutala svým skromným, leč sebevědomým vystupováním. Trvala na oslovení "paní Masaryková", odmítala být "milostpaní". Češtinu začala studovat již ve Vídni, v Praze se začala zdokonalovat v jejím praktickém uplatňování. Příležitost k tomu měla jako členka řady ženských spolků, které usilovaly o emancipaci žen. Mezi ně patřil i "Americký klub dam" pomáhající šířit americkou kulturu a umění v českých zemích [10;127]. Obzvláště malý Herbert prý býval nešťastný z toho, že maminka často chodí večer na schůze a on si s ní nemůže povídat.

ChGM se dokonale seznámila s českým písemnictvím a soudobou literaturou, aby co nejúplněji pochopila ducha národa. Obzvláštní pozornost věnovala Karlu Havlíčkovi, Boženě Němcové, Janu Nerudovi, J.S. Macharovi a Petru Bezručovi. Jako absolventka konzervatoře byla výborná pianistka. Hrávala skladby klasiků, včetně Liszta, Schumanna a Chopina. Nejvýše si cenila Beethovena, Wagnera neměla ráda [4;58]. Z českých skladatelů kladla na první místo Bedřicha Smetanu, v němž viděla pravého genia českého národa. Spolu s B. Smetanou a M. Alešem se domnívala, že pravou hymnou českého národa je husitská píseň "Kdož jsou boží bojovníci" ("Ktož sú boží bojovníci") [4;87]. Její studie o hudbě B. Smetany vyšly souborně v r. 1930 pod názvem Charlie Masaryková: O Bedřichu Smetanovi [1;344].

Její čeština byla údajně velmi dobrá, občas prý chybovala v rodech, což je obvyklý problém většiny cizinců. Nicméně v situacích, kdy ji manžel nedoprovázel, se vinou své nedokonalé češtiny cítila v české společnosti jako cizinka [6;278]. S pomocí své učitelky češtiny Marie Blažkové v r. 1890 přeložila z angličtiny knihu J.S. Milla "Subjection of women" pod názvem "Poddanství žen" [6;108]. (K této knize měla výjimečný vztah, poněvadž ji s budoucím snoubencem četla a diskutovala za společného pobytu v Lipsku v r. 1876.) O své nové vlasti napsala řadu článků pro newyorkský tisk [6;312, 10;127], např. o moravských dožínkách, židovské otázce v habsburské říši, hudbě Bedřicha Smetany, kterou nadšeně propagovala celý život.

ChGM se vždy chovala jako zanícená vlastenka. Dokonale poznala dějiny národa a splynula i s jeho minulostí. Na Čechy však pohlížela dosti kriticky [3;124], vadila jí jejich nepřímost, potměšilost a lhaní. Připouštěla, že je to do jisté míry reakce na dlouhodobý náboženský útlak a působení jezuitů. Mnohem později však měla pocítit českou malost a přízemnost na vlastní kůži.

Dosažené vzdělání dovolovalo ChGM zabývat se abstraktními vědeckými a náboženskými spisy. Je pozoruhodné, že vedle umění, především hudby, milovala matematiku. TGM to ocenil slovy [1;344, 3;127]: "Já sám nejvíc jsem povinen své ženě. Není věci teoretické a praktické, aby nebyla mojí spolupracovnicí." O své manželce později prohlásil: " Měl jsem zvláštní výhodu a štěstí, že se moje životní pouť křížila s životní drahou Charlotty Garriguové. Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol.... Měla výbornou hlavu, lepší než já; charakteristické je, že milovala matematiku...Celý život toužila po přesném poznání....Byla nekompromisní a nikdy nelhala."

Pokud jde "kvalitu" hlavy, jen pro zajímavost uveďme, že TGM četl knihy v češtině, slovenštině, polštině, ruštině, srbštině, němčině, angličtině a francouzštině; italština mu dělala trochu potíže, stěžoval si však, že španělskou literaturu "musí" číst v překladech [4;54]. Nikde není blíže uvedeno, jak při jejich spolupráci Charlotta uplatnila své znalosti matematiky. Podíváme-li se na seznam spisů TGM, zdá se být dosti pravděpodobné, že k tomu např. mohlo dojít při přípravě úvahy "Počet pravděpodobnosti a Humova skepse". TGM proslovil tuto přednášku 16.10.1882 na univerzitě v Praze; tiskem pak vyšla v r. 1883 [Google]. Pro tuto domněnku svědčí i zmínka [6;25], že kolem roku 1880 ChGM překládala do češtiny některé Humovy spisy.

Neohrožená manželka. Málokdo z nás si dnes uvědomuje, že ChGM svými zásadovými a nekompromisními postoji v letech 1886 a 1899 nepřímo ovlivnila chod dalších historicky významných událostí ve své nové vlasti. V těchto letech se odehrály dvě známé kauzy, spory o rukopisy a "hilsneriáda", které tragikomickým způsobem v celé nahotě ukázaly, jak je pro české lidi nesmírně obtížné akceptovat prokázaná nepříjemná fakta a pokorně přiznat pravdu oponentovi. Už v kauze rukopisů Královédvorského a Zelenohorského byl TGM znechucen českou malostí a tvrdošíjnou snahou Čechů hájit "slavnou českou minulost" na základě padělků. Důkazy o falzifikaci obou rukopisů shromážděné především filologem Janem Gebauerem, historikem Jaroslavem Gollem a sociologem TGM vzbudily nenávistnou reakci českých maloměšťáků. Znechucený TGM v té době uvažoval o návratu do Vídně, ale Charlotta mu to rozmluvila [1;27, 6;140-145].

Podstatně závažnější situace vyvstala v r. 1899, kdy se TGM veřejně zastal Žida Leopolda Hilsnera neprávem obviněného z rituální vraždy křesťanky Anežky Hrůzové u městečka Polná. V polovině září 1899 v závěrečné řeči při Hilsnerově procesu v Kutné Hoře Dr. Karel Baxa (1862-1938), advokát rodiny Anežky Hrůzové (které se sám nabídl), používal slova jako: " Lidé jiné, odporné rasy... zavraždili křesťanskou dívku, aby z ní dostali krev... Musíme se bránit proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek" [10;137]. 30. září 1899 Herbenův "Čas" přinesl zprávu o divoké antisemitské agitaci pronikající českou žurnalistikou od pokoutních plátků až po Národní listy, kterou do značné míry inicioval krvelačný projev advokáta a mladočeského poslance dr. Baxy [7;229]. Nicméně se díky spojenému úsilí TGM a obhájce obžalovaného podařilo zachránit život nevinného Hilsnera původně odsouzeného k trestu smrti (mnohem později se k vraždě přiznal bratr zavražděné). Je ironií dějin, že Dr. Karel Baxa se po vzniku Československé republiky stal pražským primátorem, který z titulu své funkce prezidenta "Osvoboditele" nejednou doprovázel při oficiálních příležitostech.

Období "hilsneriády" bývá hodnoceno jako jedno z nejtemnějších údobí v historii české žurnalistiky. V důsledku tiskem rozněcovaných antisemitských nálad došlo na několika místech k výtržnostem a pogromům [7;234]. Dne 22.10.1899 vtrhl rozvášněný dav do židovské čtvrti v Holešově, rozbíjel okna a raboval židovské obchody; přivolaní četníci zastřelili čtyři lidi a jedenáct těžce zranili. O dva dny později došlo k podobné události ve Vsetíně, při níž byli tři lidé zabiti a čtrnáct zraněno.

Štvanice na TGM a jeho rodinu nabyly mimořádných rozměrů v tisku, na veřejnosti i na půdě univerzity [7;226-260, 1;75-83]. Jako člen redakce TGM chodíval z univerzity do redakce "Času" průchodem domu v Platýzu. Jednou se stalo, že se za ním strhl pokřik: "Támhle jde obhájce Židů." Ve chvíli byl obklopen davem, který jej inzultoval. Náhodou právě před domem stál jeho známý číšník z Platýzu, který přiběhl, odhodil několik útočníků a TGM odvedl do restaurace. Zuřící dav nějaký čas obléhal hotel a rozbíjel okna. "Jen je nechte, oni se za chvíli uklidní," opakoval TGM, zatím co mu dva náhodně přítomní lékaři vymývali a ošetřovali krvavé rány na hlavě.

Reakce TGM na předchozí události uveřejněná v "Času" 16.11.1899 nás vybízí k vážnému zamyšlení i po 111 letech: "Zmocnilo se mě rozhořčení nad vší tou nestoudností a brutálností, která byla spáchána při vedení procesu a při jeho zneužívání naší vůdčí žurnalistikou.... Jedno dobré poučení vzejde z těchto demonstrací: myslivější lidé se budou tázat, co je to veřejné mínění, jací lidé teď to veřejné mínění fabrikují a konečně zaručuje-li pravdu souhlas třeba celého národa. "

Demonstrace zfanatizovaných studentů proti TGM na univerzitě nabyly takových rozměrů, že 28.11.1899 požádal o mimořádnou dovolenou. Obhájci L. Hilsnera v soudním procesu [8;83] nezbylo než odejít do Vídně, aby zachránil svoji existenci. Následně před návštěvou Polné a Vídně TGM dne 1.12.1899 požádal policejní ředitelství o urychlené vydání zbrojního pasu na revolver. Ledví tehdejší morálky nechtěně odhalil hrabě Aehrenthal (ministr zahraničí v době anexe Bosny a Hercegoviny) výrokem o TGM [8;325]: "Svým fanatickým hledáním pravdy způsobuje monarchii samé obtíže".

Po těchto událostech TGM už vážně uvažoval o odchodu z Prahy. Celá rodina včetně dětí měla punc černých ovcí českého národa. Mnohem více než Vídeň jej tentokrát lákala Amerika, z níž přicházela četná pozvání k přednáškám a nadějně se rýsovala možnost získání trvalého místa na univerzitě v Chicagu nebo Bostonu. Návrat do domoviny by jistě býval byl lákavý i pro jeho manželku. Nicméně i tentokrát se Charlotta jeho rozhodnutí vzepřela, poněvadž byla hluboce přesvědčena o Masarykově poslání v národě. Trvala na tom, že nesmí odejít od nedokončeného díla, že musí setrvat a hájit pravdu až do vítězného konce. Můžeme jen spekulovat, jak odlišné by byly české dějiny na počátku dvacátého století, kdyby byl TGM odešel s rodinou do USA a nevychoval řadu vynikajících studentů a spolupracovníků, mezi nimiž byli i E. Beneš a M.R. Štefánik, a neorganizoval zahraniční odboj v době první světové války.

Členka sociální demokracie. ChGM zdědila po své matce hluboké sociální cítění, které se projevovalo trvalou snahou pomáhat chudým a ponižovaným. V lidském společenství se ujímala sociálně slabých a strádajících, takže chudina z okolí jejího bytu ji dobře znala. Stále měla po ruce seznam chudých lidí, navštěvovala je v jejich bytech a pravidelně jim přinášela nějaké přilepšení [7;191]. Zúčastňovala se také schůzí, které pořádal "Politický klub dělnický". Bylo zaznamenáno, že když se po schůzi 16.4.1893 vybíraly dobrovolné příspěvky na pokrytí nákladů činnosti spolku, objevilo se mezi drobnými mincemi 10 zlatých od ChGM [6;289].

Dveře bytu Masarykovy rodiny v Praze byly otevřeny studentům, bývalým žákům, dělníkům a všem, kteří potřebovali radu a pomoc. ChGM se těchto setkání -- zpravidla v neděli odpoledne - aktivně zúčastňovala. Přítomné upozorňovala na realitu doby slovy [4;38]: "Číst "Čas", to je zábava, ale čtěte také "Právo lidu", to není lehká četba, to dá trochu námahy, ale musí se číst, aby se porozumělo snahám dělnictva." Přítomné nabádala, aby nezapomínali věnovat pozornost myšlenkám socialismu. Aktivně pracovala v ženských spolcích, které usilovaly o emancipaci žen [8;161]. Za kritiku aktivit "Ženského klubu" jí bylo v r. 1905 vyčítáno, že není vlastenka, ale cizinka; padly dokonce návrhy na její vyloučení. TGM přiznával, že jeho názory na ženy a jejich právo na vzdělání formovala jeho manželka. Mezi pražskými měšťáky se dokonce objevil názor, že "celé Masarykovo neštěstí je jeho žena" [6;303].

Přítelkyní a častou návštěvnicí domácnosti ChGM bývala Karla Máchová, původně učitelka, zbavená místa pro své přesvědčení, později vůdkyně dělnických žen, odedávna hlasatelka materialistického světového názoru spojeného s etickým idealismem [7;173]. I když po celý život jednali manželé Masarykovi v dojemné shodě, Charlotta se stala v r. 1905 členkou strany sociálně demokratické, nikoliv strany lidové (realistické), jejímž předsedou byl TGM od r. 1900. Na rozdíl od svého muže tedy nebyla "realistka", nýbrž "socialistka" [1;85, 3;16]. Sdílela sice manželovy námitky vůči marxismu, k němuž se hlásila sociální demokracie jakožto nejlevicovější politická strana v Čechách, ale důležitější pro ni byly ideje sociální spravedlnosti a solidarity. Její vztah k socialismu nepochybně vycházel z jejího náboženského přesvědčení [3;132, 11; 273].

Svoji příslušnost k sociální demokracii dávala demonstrativně najevo tím, že na Malé Straně pomáhala s kolportováním "Ženského listu". V řadách sociálních demokratů se v letech 1905-6 aktivně angažovala v boji za všeobecné volební právo a účastnila se prvomájových průvodů. Soucítila s lidmi trpícími nouzí a odvracela se od tehdejšího panstva. Je známo, že prodala rodinné šperky a výtěžek z prodeje rozdala chudým lidem. Pravidelně četla "Právo lidu" a předvídala (v době, kdy TGM už byl dávno v exilu a s manželkou nemohl komunikovat), že po válce bude svět zmítán sociální revolucí [3;133].

Válka. Válečná léta 1914-18 byla pro ChGM nesmírně obtížná, poněvadž zůstala v Praze úplně sama. Její situace byla o to těžší, že její duševní stav byl již od mládí ovlivňován vrozeným sklonem k afektivním výkyvům mezi exaltací a depresí [7;192], které po celý život překonávala silou svého ducha a neúnavnou prací. Manžel s dcerou Olgou odešli v prosinci 1914 do zahraničí, syn Herbert zemřel 15. března 1915 na tyfus (nakazil se při práci v táboře poblíž Borové u Poličky, v němž byli shromážděni uprchlíci z Haliče [9;264]), dcera Alice byla od roku 1916 ve vídeňském žaláři (obavy o její život nebyly plané) a syn Jan sloužil v rakouské armádě. TGM byl v té době vyděšen (naštěstí falešnou) zprávou newyorkských novin, že jeho mladší syn má být kvůli otcově odbojové činnosti popraven.

Rakouská policie týrala paní Charlottu opakovanými výslechy. Trestnímu řízení proti velezrádci TGM musela čelit zcela osamocená. Aby při svém odchodu do exilu alespoň trochu ulehčil manželce očekávaný krutý osud, napsal TGM dopis, v němž policii oznamoval, že nejdůležitější věci byly odstraněny a bezpečně ukryty, takže je zbytečné, aby policie ztrácela čas prohlídkou. V r. 1916 podle vojenského trestního zákoníku měl být zabaven veškerý movitý a nemovitý majetek patřící obviněnému. Různými triky se rodinným přátelům, kteří ChGM podporovali i materiálně, dařilo oddalovat nařízenou exekuci. Poslední a neúspěšný pokus o exekuci se odehrál v červnu 1918 [10;173]. Z té doby se traduje, že ji rodinní přátelé nabádali, aby při výsleších neříkala všechno, co ví. ChGM na to odpověděla:"Nikdy jsem nikomu nelhala. Nebudu lhát ani rakouské policii". Své přátele proto žádala, aby jí raději nesdělovali důvěrné informace. Teprve rok 1918 ji zlomil: zhoršila se její srdeční vada a dolehla na ni hluboká deprese a melancholie.

Po vzniku Československé republiky a návratu manžela prožila v období 1918 -- 1922 nemálo času v sanatoriu v Praze - Veleslavíně. TGM ji často navštěvoval a dokonce si tam pořídil pracovní stůl, aby mohli spolu trávit co nejvíce času. Roli první dámy si užila velmi málo, posléze se této role ujala dcera Alice. Na veřejnosti se naposledy objevila na Všesokolském sletu v červenci 1920, kde byla přivítána velkými ovacemi. Její zdravotní stav se nadále zhoršoval, střídavě pobývala v sanatoriu a na zámku v Lánech. Zemřela 23. května 1923 a byla pochována na hřbitově v Lánech, kde dnes odpočívá spolu s manželem, synem Janem a dcerou Alicí.

V dopise britskému premiérovi R. MacDonaldovi TGM vyjádřil v r. 1924 svůj názor na podobné osudy jejich zesnulých manželek [11;273]: "S potěšením vidím společný a paralelní vývoj u obou žen: jak obě došly k socialismu z křesťanství."

P.S. Časy se ovšem mění. V období 1991-4 jsem měl možnost poslouchat ranní přehled italského tisku vysílaný stanicí RAI3. Komentátor měl k dispozici asi 30 minut, dalších 15 minut měli posluchači na dotazy. Komentátory byli redaktoři italských deníků, střídali se vždy po týdnu. Tak také došla řada na redaktora (kněze) vatikánského deníku "Osservatore romano" (je možný dvojí překlad: Římský pozorovatel nebo Římskokatolický pozorovatel). Jednoho dne po skončení přehledu se jako první posluchač ozval muž přibližně s tímto dotazem: "Padre, komunisté chtějí, aby ve společnosti nebyli páni a poddaní, aby existovala sociální spravedlnost, aby všichni mohli žít důstojným způsobem, atd. Katolická církev chce přece totéž. Proč nespolupracuje s komunisty na uskutečnění těchto cílů?" Padre byl evidentně zaskočen. Po chvíli mlčení uvedl -- pokud si vzpomínám -- dva důvody: (i) Církev nemůže s komunisty jednat, poněvadž komunisté nevěří v boha. (ii) Zatímco komunisté prosazují své cíle násilím, církev chce dosáhnout svých ideálů životem podle desatera božích přikázání.

Věřím tomu, že padre byl o své pravdě upřímně přesvědčen. Bylo by pro něj jistě zajímavé pozorovat vývoj v ČR ve dvacetiletí po pádu komunismu, kdy církev měla mnohem více příležitosti k ovlivňování občanské morálky než komunisté. Copak by asi řekl uplatňování božích přikázání v naší současné společnosti? Mezi ně patří "nepokradeš", "nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému" nebo "cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi".

Seznam literatury

[1] Jan Herben: T.G. Masaryk, Sfinx -- B. Janda - Praha 1938

[2] V hluboké úctě a oddanosti Karel Čapek. Masarykův ústav AV ČR, Praha 1999

[3] Jan Herben: Masarykův rodinný život. Z knihy "Člověk Masaryk", Riopress, Praha 2002

[4] Josef J. Filipi: Jak bylo u Masaryků. Rozhovory a zábavy. Drobné historky. Z knihy "Člověk Masaryk", Riopress, Praha 2002

[5] Stanislav Polák: T.G. Masaryk, díl 1. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000

[6] Stanislav Polák: T.G. Masaryk, díl 2. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2001

[7] Stanislav Polák: T.G. Masaryk, díl 3. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2004

[8] Stanislav Polák: T.G. Masaryk, díl 4. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005

[9] Jaroslav Opat: Průvodce životem a dílem T.G. Masaryka. Ústav T.G. Masaryka, Praha 2003

[10] Alain Soubigou: Tomáš Garrigue Masaryk. Paseka, Praha - Litomyšl, 2004

[11] Jiří Kovtun: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-1935. Torst 2005

Vytisknout