Středoevropský sobotní večer:

Showman Adam Michnik k běloruskému disidentu Dyńkovi: "Pozor na antikomunismus s bolševickou tváří!", úhybný manévr exministra Kocába + exkluzivní osobní minirozhovor s A. Michnikem pro BL

10. 11. 2010 / Tomáš Koloc

Panel "Náměstí nesouhlasu"

Už v předcházejících dnech seděl v publiku fóra malý sympatický pán, jehož fotografii znali účastníci z programu; ruský lingvista Viktor Fajnberg (77). Dnes k němu přibyla polonistka a básnířka Natalija Gorbaněvskaja (74). Dva z osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jejich čin se má stát předmětem první odpolední panelové diskuze.

Každého z nich představuje jeden z "průvodců" diskuzí; Natálii Gorbaněvskou švýcarsko-slovenská spisovatelka Irena Brežná (60) a Viktora Fajnberga všem známý český exministr pro lidská práva Michael Kocáb (56).

Panel otevírá Irena Brežná, která uvádí celý příběh osmi statečných, kteří protestovali v době, kdy československá delegace byla ještě v Sovětském svazu a nikdo z ní si nebyl jist svým bezpečným návratem domů. "Demonstrace" s transparentem "Za vaši i naši svobodu" trvala přesně pět minut, načež byla rozehnána tajnými policisty, tvářícími se jako rozhořčení dělníci. Jeden z nich vykopl Viktoru Fajnbergovi zuby. Nikdo ze zatčených neprojevil účinnou lítost a tresty byly drakonické; vězení, tábory, ale především speciální psychiatrická zařízení, kterými režim Leonida Brežněva kryl pod rouškou léčby duševních chorob politické pronásledování. Zde byli podrobeni spánkové deprivaci, šikaně a museli užívat silná hypnotika. Paní Gorbaněvská byla (přesto, že měla novorozené dítě) v "psychušce" tři roky, Viktor Fajnberg skoro pět let. Brzy po propuštění byli donuceni k emigraci a po nějaké době se sešli v Paříži. Viktor Fajnberg se sem dostal přes Izrael a Velkou Británii, kde založil organizaci CAPA, "Campaign against psychiatric abuse for political purposes", která se po léta snažila, aby sovětskými vědci vynalezená medicinská diagnóza "plíživá schizofrenie", popisovaná jako první fáze schizofrenie, v níž člověk neuznává svrchovanost státu byla vymazána ze světových učebnic psychiatrie. Trvalo to víc než deset let.

"Dodnes bojují proti politické nespravedlnosti a vulgaritě konzumu," uzavírá Irena Brežná.

Natalija Gorbaněvskaja přednáší svoji báseň Náměstí nesouhlasu o pěti minutách demonstrace 25. srpna 1968 (kterou do slovenštiny přeložil divadelní režisér Silvester Lavrám), po slokách deklamativně překládá slovenská herečka Zuzana Fialová, známá z filmů Babí léto a Obsluhoval jsem anglického krále. Báseň začíná slovy:

Vstávat takhle časně zrána,

nemít, kde si dát kávu,

a rozloučit se se sny -- to bolí...

Báseň, ač je psaná volným veršem má zvláštní pevný rytmus. Publikum je uneseno. Tleská Natálii Gorbaněvské, překladateli přítomnému v publiku i krásné interpretce Zuzaně Fialové, jejíž černou róbu vhodně doplňují rudě metalízové boty na vysokém podpatku. (Autor lituje, že se mu vybil fotoaparát, který musel dát nabít do šatny).

Elaborát Michaela Kocába o porušování lidských práv v současném Rusku je proti této produkci nárazem na tvrdou zem. Exministr sice mluví o palčivých otázkách, ale prezentuje je takovým způsobem, jako by u nás opět bylo před nějakými volbami. Nicméně se přiznává k tomu, že se jako poslanec stal zmocněncem pro odsun sovětských vojsk pouhou náhodou z rozhodnutí Alexandra Dubčeka. Mluví o čečenském prezidentovi Kadyrovovi a jeho genocidní vládě a jedna z návštěvnic sedící za autorem ostentativně odchází ze sálu. Irena Brežná projeví nahlas obavu, že se na přítomného Viktora Fajnberga už nedostane. Exministr tedy ukončuje svou řeč vyjádřením naděje, že k okupaci našich národů a států žádnou autoritativní velmocí už nikdy nedojde...

... a ke slovu se dostává Viktor Fajnberg. Mluví těžce anglicky, a když je mu řečeno, že jeho mateřštinu může přeložit Irena Brežná, a ostatně i simultánní tlumočník (většina sálu má k dispozici sluchátka a kromě slovenštiny a angličtiny je vždy tlumočeno i do řeči diskutujícího, který neovládá jednací řeč; angličtinu -- tlumočilo se tedy už i německy, maďarsky, nyní i rusky a bude se tlumočit polsky a francouzsky), Fajnberg prohlásí, že když už neumí ani jednu řeč národů, kterých se v roce 1968 zastal, bude alespoň mluvit předepsanou jednací řečí. Působí mu to patrnou námahu, stejně jako orientace ve zdejším cizím prostoru (dopoledne mu autor -- též cizinec -- pomáhal najít ztracený hotel). Je patrné, že "léčba z psychušky" narušila jeho zdraví, ale nikoli jeho ducha. Odkládá papír a jeho slova, vyhlížející zprvu zmateně se pomalu skládají do smělého oblouku spatra vyřčeného eseje. Mluví o svých prvních Vánocích v Británii, kdy seděl šťasten u krbu se skleničkou whisky u krbu svých přátel, když zazvonil telefon, v němž mu někdo sděloval, že v Sovětském svazu byli uvězněni další přátelé. "A dnes jdu šťastný po sluncem zalité Bratislavě, a z Ruska mi volají, že tam byl surově zbitý novinář Oleg Kašin," říká Viktor Fajnberg a děkuje Michaelovu Kocábovi za zmínku o režimu v Čečensku, neboť v tuto chvíli chce slovenská vláda deportovat dva čečenské uprchlíky, kterým ve vlasti hrozí smrt.

Michael Kocáb slibuje, že se obrátí na slovenské politiky, neboť ví o případech, kdy ruská vláda naoko omilostnila politického vězně, ten se vrátil zpět do Ruska a tam zmizel. Pak se poněkud nelogicky obrací k publiku s výzvou: "Vy co máte něco společného s politikou, zasaďte se o tento případ."

Následují dotazy z publika. Jedna paní z publika v autorově řadě dostává mikrofon a nabízí publikaci českého ÚSTR, v níž je zveřejněn rozhovor se všemi účastníky demonstrace na Rudém náměstí 25. listopadu 1968. Autor si poté od ní bere mikrofon, uvede svůj příspěvek poděkování osmi statečným neskromně za oba národy (potlesk) a zakončí: "Pane Kocábe, spolu s vámi doufám, ŽE ŽÁDNÉ DALŠÍ AUTORITATIVNÍ IMPÉRIUM NEBUDE MÍT VOJSKA NA ÚZEMÍ NAŠICH NÁRODŮ!"

(Následuje velice malý potlesk, během něhož autor zjišťuje, že tleskají především mladí lidé.)

Michael Kocáb v rozpacích odpoví: "JÁ S TÍM SAMOZŘEJMĚ SOUHLASÍM."

Cestou na přestávku se autor ptá svého hostitele, slovenského filologa, který je starší a zkušenější, zda si myslí, že Michael Kocáb nepochopil jeho bonmot.

"Pochopil ho velice dobře," říká filolog. "Ale tím, že ze sebe udělal blbého, se mu elegantně vyhnul. Kdyby se s vámi pohádal, už by nebyl tak hezký."

Během přestávky přichází noví hosté v čele s Magdou Vášáryovou. Všichni se zdraví se všemi, každý každého zná a autor má pocit, že v tomto je Bratislava ještě menší než Praha (když se něco děje, sejdou se všichni). Pak se autor loučí se Zygmuntem Baumanem nechává si podepsat jeho knihu Modernita a holocaust, kterou si koupil v českém překladu v improvizovaném stánku ve foyer, kde se prodávají publikace řečníků. Za ním stojí ve frontě muž, který má tutéž knihu ve slovenském překladu. Knihy mají stejný název, ale rozdílný design, a tak se profesor Bauman diví, že existují dva překlady do téhož jazyka. Když se dozví pointu, vyptává se na přesnou rozdílnost češtiny a slovenštiny...

Panel: "Bezradný Střed"

Když se všichni usadí, přicházejí na pódium hosté panelu "Bezradný Střed" o roli Střední Evropy v globálním světě a jejím využití zkušeností z totalitních režimů, které tudy prošly. Jedna ze studentských dobrovolnic-pořadatelek si na program nechává podepsat nejexkluzivnějšího účastníka, předsedu běloruského PEN klubu a šéfredaktora běloruského opozičního týdeníku Naša niva Andreje Dyńka (36). Dalšími účastníky jsou česko-rakouská novinářka a aktivistka Barbara Coudenhove-Kalergi (78), polský novinář a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik (64), maďarský architekt, bývalý disident a poslanec maďarského parlamentu László Rajk mladší (61, v den popravy jeho slavného otce mu bylo necelých 10 měsíců) a francouzský spisovatel Laurent Binet (38).

Debatu moderuje slovenský sociolog Martin Bútora (66).

Barbara Coudenhove-Kalergi se nejprve zvučnou češtinou omlouvá, že není původně zvaným Karlem Schwarzenbergem, kterého státnické záležitosti poutají v Praze (Martin Bútora čte jeho českou omluvenku, která je jako vždy vtipná v duchu "nejdřív povinnost, potom zábava". Autor musí s pochvalou zmínit, že všechny české texty se na Fóru čtou vždy v originále a co chvíli se zmiňují překlady různých knih v češtině). Jako austroslavistka mluví Coudenhove-Kalergi o tradici rakousko-uherské střední Evropy, která se pozná například na zdejší architektuře; divadlo v ukrajinských Černovicích je zmenšená kopie vídeňské opery. V Rakousku se vztah ke středoevropským sousedům mění ze dne na den; v roce 1989 byli východní sousedé Rakouska hrdinové, kteří se vypořádali s nenáviděným komunismem a už v roce 1990 se vyprávělo, že Poláci neumějí nic než krást rakouská auta (Rakouský vtip: "Jeďte do Polska, vaše auto už tam je.") V roce 2010 jsou slovenské ošetřovatelky ty jediné, které se starají o rakouské důchodce, ovšem za mizerný otrocký plat a polští zedníci se mnohdy projevují jako designéři, kteří se kouknou na vídeňský byt a míst pouhé opravy ho znovu navrhnou a zgruntu přestaví.

Mění se kulisy; v Rakousku je 500 000 muslimů a na místo antisemitismu nastoupil antiislamismus. Ačkoli jedna třetina Vídeňanů má rodiče narozené v cizině, všichni hlasují pro omezení imigrace. Je to touha po starých dobrých časech typu americké Tea party.

László Rajk říká, že jako správný Středoevropan začne anekdotami. První říká, že budapešťští intelektuálové dnes u vína rokují jen o tom, zda už je nebo ještě není stav ohrožení a druhá je aforismus "Historik nemá v (nebezpečné) historii žít, ale má o ní psát." Konstatuje, že současný maďarský stát se začíná podobat Výmarské republice; je schválen zákon o znárodnění soukromé firmy z důvodu ohrožení, bylo zrušeno právo soukromé osoby obrátit se na ústavní soud, generální prokurátor už není nezávislý, ale je podřízen vládě a nový prezident Pál Schmitt prohlásil, že nechce být protiváhou vlády, ale její silou.

Na to reaguje Andrej Dyńko s tím, že Bělorusové by takové problémy měli rádi. Řekne-li to zjednodušeně, u nich panuje čínský systém; nízké platy, rychlý ekonomický růst a žádná lidská práva. Když do Minsku přijel Putin, Lukašenko pozval na rokování předsedy kolchozů a později dal do novin fotografie, pod nimiž se psalo, že "Putin diskutuje s kolchozníky a inspiruje se běloruským modelem". Dyńko apeluje především na polské hosty, aby si uvědomili, že jsou s Běloruskem na jedné lodi. Když nedávno přijel do Varšavy Putinův poradce Korotkov, prohlásil, že Ukrajina a Bělorusko jsou společnou odpovědností Ruska a Polska. "Uvažujte o tom, co vám může mocensky a ekonomicky Bělorusko dát, a pomozte nám."

Laurent Binet, jehož spojení se střední Evropou vzniklo, když byl coby voják NATO na vojně v Košicích, kde se dozvěděl o příběhu atentátu na Reinharda Heydricha, o níž napsal knihu HHhH (Himmlers Hirn heisst Heydrich), za niž dostal Goncourtovu cenu, mluví o Střední Evropě jako o místě, jehož Duch je sebereflexe a inteligence. Hovoří o tom, že francouzští intelektuálové vůči nám neustále cítí trauma Mnichova. Když měl Chamberlain zasáhnout, řekl, že Československo je daleko, když bylo "humanitární bombardování" NATO v bývalé Jugoslávii, Francouzi už cítili větší ohrožení, neboť už to bylo "jen 2 hodiny letadlem". "V Západní Evropě bychom neměli zapomínat na Evropu Střední, jejíž historie vždy předjímá naši vlastní budoucnost."

Na řadu přichází Adam Michnik podle něhož "Střední Evropa" vznikla za dob komunismu, když chtěly porobené země odmítnout bezútěšný pojem "Východní Evropa". Poláci měli problém vysvětlit Západu, že mluvčím polského národa není ani vláda PLR, ani vláda SSSR, což bylo pro polský národ velice bezútěšné. Je však třeba poděkovat účastníkům předchozího panelu, demonstrantům z Rudého náměstí, neboť on se o jejich činu dozvěděl ve vězení a vlilo mu to do žil sílu k dalšímu odporu.

"Byl jsem 25 let disidentem a znám pokušení radit ostatním, co pro nás mají udělat," říká na adresu Andreje Dyńka, "ale ptá-li se nás krajan Bauman, kdo má něco udělat, je třeba říct MY." Sami Bělorusové to musí udělat -- a to znamená to nejdřív chtít. Na Ukrajině, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku jsou svobodné volby -- a kdo vyhrává -- Janukovyč, Mečiar, Orbán, Putin. V Bělorusku, kdyby byly možné svobodné volby, by určitě vyhrál Lukašenko.

Jak dnes říká bývalý východoněmecký disident Heiner Müller: 'CHTĚLI JSME SPRAVEDLNOST, ALE DOSTALI JSME PRÁVNÍ STÁT...' Jenže, kdo chce být spravedlivý navzdory právu, dostane se na bolševické pozice.

V Bělorusku nastala nová situace: Lukašenko stojí proti Putinovi.

Přelstí Lukašenko Putina, nebo Putin Lukašenka?

Kdo z nich je dobrý a kdo špatný?

VÍRA V DOBRO A ZLO JE VÍRA DISIDENTŮ -- MY VŠICHNI V BASE JSME VĚŘILI, ŽE S NÁMI JE DOBRO. A JACÍ DISIDENTI S NÁMI Z BASY VYLEZLI? I MASOVÝ VRAH GAMSACHURDIA A POLOFAŠISTA LECH KACZYŃSKI.

JE TŘEBA SE VYHNOUT SYNDROMU DISIDENTŮ VYŠLÝCH Z BASY, ŽE CO PROTIVNÍK, TO KAT Z KGB!

TO, CO RAZÍ TITO LIDÉ, NAZÝVÁM ANTIKOMUNISMUS S BOLŠEVICKOU TVÁŘÍ.

Vrátil jsem se teď z Ruska, kde jsem mluvil s Putinem -- když ale mluvím o východních autoritativních vládcích, neříkám nikdy "Rusko" ani "Bělorusko", ale vždy "Uzbekistán."

(Smích a potlesk)

ZAŽIL JSEM UŽ DOST NA TO, ABYCH KONSTATOVAL: RUSKO JE ZEMĚ VELMI LIBERÁLNÍHO AUTORITATIVISMU. CHTĚL BYCH MÍT ROZDÍL MEZI STALINEM A PUTINEM V DOLARECH!

(Smích a potlesk)

V ČÍNĚ -- KDE JSEM LETOS PO LETECH TAKY BYL -- MI TO PŘIPADÁ JAKO VE VARŠAVĚ OSMDESÁTÝCH LET, kdy šli západní novináři nejdřív na tiskovku do sídla ÚV PSDS a večer s flaškou whisky k Jacku Kurońovi. Bývalý singapurský prezident, který je Číňan, mi řekl, že v Číně lidská práva nikdy nebudou, protože je tam nikdo nepotřebuje. Ale letošní nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po mi řekl: "Singapurský ani čínský prezident ji možná nepotřebují, ale my ji potřebujeme."

(Silný potlesk)

(Autor zjišťuje, že Michnik je nejvýraznějším řečníkem tohoto fóra a jedním ze spontánně nejvtipnějších lidí, které potkal, což na něj, bez ohledu na spory v některých názorech a jistou mělkost vzbudilo k Michnikovi velkou náklonnost. Umiňuje si, že si od něj musí něco přečíst. Ten chlap by měl psát beletrii!)

Barbara Coudenhove-Kalergi reflektuje konstatování Adama Michnika, že politika středoevropských zemí se přesouvá doprava. Je to dobře?

László Rajk navazuje na včerejší autistickou tradici a ptá se, co je Střední Evropa. "Víte, já cítím ten maďarský smutek a tu jazykovou izolovanost mezi vámi, převážně Slovany.

Když řeknete Kanaďanovi, že je Američan", tak se jde zastřelit. Za Rakouska-Uherska nikdo o žádné Střední Evropě nemluvil."

Laurent Binet konstatuje: "Vždyť Mitteleuropa je pojem z 19. století...",

Rajk ho ale vůbec nevnímá a pokračuje: "Ano, politické spojení Visegrádské čtyřky a Pobaltských států nám v EU politicky mockrát pomohlo, ale Střední Evropa? Je to spíš o Dunaji. Kdybychom měli být Střední Evropa, nevěděli bychom, proč má být Srbsko a Chorvatsko v EU."

(Autor si nemůže pomoct, ale témata, kolem nichž Rajk krouží, mu nápadně připomínají velké Uhersko...)

Adamu Michnikovi zřejmě taky, protože pokračuje: "No, když o nás na Západě řekli, že jsme Střední Evropa, byli jsme rádi, ale když řekli, že jsme Západní Evropa, neprotestovali jsme. My máme polsko-litevské konflikty, ale když to tak vezmu, k čemu to? Je tu EU, je tu Schengen, proč se prosím vás hádáte o to, jestli má člověk z Bratislavy slovenský nebo maďarský pas?

(Obrovský aplaus)

Já osobně když přišli k moci Kaczyńští, tak jsem se opravdu vztekal: Co oni nám s tou zemí provedou! Protože já mám k té nacionální politice takový specifický vztah. Když se dělilo Československo, vyprávěl se v Polsku takový vtip:

Dělí se Belgie. V Bruselu na náměstí nechá generál nastoupit všechny obyvatele a říká: 'Vlámové vpravo!`

A půlka davu udělá úkrok vpravo.

'Valoni vlevo!`

Valoni ukročí vlevo.

Načež uprostřed zůstane stát jeden človíček a ptá se generála: 'A kde je místo pro Belgičany?`

Generál se zeptá: "Jak se jmenuješ?"

"Rabinovič."

(Smích a potlesk)

(Pozn. aut: Laskavý čtenář z kontextu jistě odhalil, že Adam Michnik je, stejně jako Zygmunt Bauman, z židovské rodiny.)

Bútora (k diskutujícím): Co vy na to?

Binet si obdivně odfoukne: Jsem moc mladý a moc ze Západu:-)

Bútora: Já jsem starší a z Východu, tak si můžu dovolit Adama chytit za slovo. Adame, a není to tak, že vy Poláci nemáte problémy s nacionalismem proto, že jste z území, která vám připadla, odsunuli 10 milionů Němců a území, kde žili Ukrajinci a Bělorusové mají dnes Ukrajina a Bělorusko?

Michnik: Polský antisemita nepotřebuje ke svému antisemitismu Židy a Polák, nenávidící Ukrajince, zase Ukrajince.

Slovo má publikum. Hlásí se Magda Vášáryová a vznáší dotaz k novinářům na pódiu. Ptá se Adama Michnika (polsky), co jako šéfredaktor Gazety Wyboczej udělal pro myšlenku Střední Evropy a hraběnky Coudenhove-Kalergi (německy, ačkoli hraběnka mluví plynně česky) na současný tisk v Rakousku.

Michnik odpovídá ve smyslu, že dělá, co je možné. S odkazem k Bělorusu Dyńkovi poznamenává, že novinář nesmí lhát a psát na hranici možného, kteroužto hranicí je zlámání vlastního vazu.

Coudenhove-Kalergi říká, že nebezpečím rakouského tisku není ideologie, ale ekonomika. Málokdo dnes v Rakousku píše dostatečně do hloubky, ale ti, kdo to dělají, jsou ve většině skvělí.

Na řadu přichází logicky Andrej Dyńko, který říká, že Západ má zkreslené představy o režimu v Bělorusku. "Tisk není nijak omezován ve své svobodě -- naše opoziční noviny se dokonce na zakázku tisknou v tiskárně prezidenta republiky. V Bělorusku stojí za vším ekonomika. Od Putina bral Lukašenko donedávna ropu a ze Západu vzal nedávno 3 miliardy dolarů za to, že neuvězní disidenty. Ve volbách je mnoho kandidátů, ale platí staré dobré pravidlo, že měsíc před volbami každý ví, jak dopadnou. Lukašenkův způsob vlády je v zásadě podobný jaký má italský premiér Berlusconi: absolutní kontrola rozhlasu a televize. Berlusconi byl taky první západní politik, který přijel do Minska na státní návštěvu. Druhý byl litevský premiér Kubilius, který se nepokrytě vyjádřil: "V Africe vyhrála ekonomicky Čína, protože neměla u svých investic etické podmínky." Ale Lukašenko by podmínky, související s ekonomikou splnil. "Pro Bělorusy by bylo nejlepší, kdyby se Polsko stalo členem G20. Pro Lukašenka je ekonomika vším, v tom je velmi marxistický!" My jsme na tom v Bělorusku tak, že nemůžeme ohrnovat nos nad Klausem a Orbánem. Zdynamizují-li svou národní ekonomiku, pomohou nám tím.

(Přicházejí otázky z publika. První je smutné konstatování určené Lázsló Rajkovi, že zruší-li Střední Evropu, nebude už napřesrok v Bratislavě žádné Středoevropské fórum...

Druhý je velmi zdvořile vznesený dotaz kolegy z Deníku Referendum Petra Jedličky na Adama Michnika, proč neprotestoval proti americké okupaci Iráku.

Stejně jako v případě autorovy repliky k Michaelu Kocábovi zatleskají jen někteří, většinou mladí.)

Po tomto dotazu se Magda Vášáryová neudrží a sarkasticky si na celý sál povzdechne: "Ano, ti zlí američtí imperialisti."

(Autor má chuť jí po vzoru jejího spoluhráče z filmu Postřižiny Jaromíra Hanzlíka říct: "Švagrová, co to tu plantáte za zmatky...")

Adam Michnik odpovídá: "My jsme v tomto zdaleka nebyli jednotní. Jacek Kuroń byl například proti a do krve se se mnou o to hádal. Ale já jsem si nemohl pomoci, byl jsem pro, protože to chtěl americký prezident. Mluvil jsem už o svých kořenech. Byl jsem na straně Spojených států, tak jako bych byl na jejich straně za 2. světové války. To, že si Američané představovali, že je Iráčané zahrnou květinami, ale nevěděli, že v poušti květiny nerostou, je druhá věc."

Martin Bútora hlásí, že debata je u konce. Na jeho otázku, zda ještě chce někdo z pubika něco poznamenat někdo česky mladým hlasem prohlásí, že bychom si mohli zazpívat.

(Pozn. aut: Nejspíš Prší, prší.)

Následuje už jen ocenění organizátorů, kteří si skutečně zaslouží potlesk.

Osobní závěr -- Minirozhovor s Andrejen Dyńkem a Adamem Michnikem

Hned po skončení diskuze jdu Andrejem Dyńkem a říkám mu, že si ho vážím. "Ti disidenti tady už jsou vedoucí politiky svých států a šéfredaktoři státních médií. Vy ale jedete zpátky na první linii. Je to vlastně hrdinství. Držím vám palce." Stisknu mu ruku.

Běloruský novinář stiskne ještě víc a smutně říká: "Jen aby to bylo něco platné."

Adama Michnika potkávám před hospodou. Oslovím ho francouzsky, neboť tuto řeč ovládá, ale on se s Čechem francouzsky bavit nechce. A tak mluvíme polsky a česky za pomoci jeho půvabné překladatelky.

Chtěl jsem vám říct, že jste mě svou osobou moc překvapil. Jste rozený řečník a bavič. Ale s tím Irákem jste mě zarmoutil. (Jeho česká překladatelka říká: "Já to tu do něj hučím už dva dny.")

Co můžu dělat. Já jsem rád, že se Irák toho Saddáma zbavil.

Jenomže Iráčané to, myslím, berou jako my jsme brali okupaci v roce 1968.

Jak to můžete říct? To bylo něco úplně jiného. Zbavili se diktátora.

Ale za tu dobu, co jsou tam Američané je jich mrtvých pomalu stejně, jako za dobu, kdy vládl Saddám. (Pozn.red.: Bohužel o hodně víc.)

To jsou jejich boje mezi sebou.

Víte, že mi na počet obětí nepřijde Saddám nebezpečnější než Bush. Pro mě jsou otevřený diktátor a pseudodemokrat totéž.

To je tím, že nepočítáte ten rozdíl mezi Stalinem a Putinem v dolarech.

Víte, já mám takovou teorii. Vaše generace disidentů žila v nepředstavitelné represi a naučila se na Spojené státy dívat jako na hodného strýčka, i když tím hodným strýčkem už dávno není, a na některé nikdy hodný nebyl. Ještě silnější je to u disidentů, kteří jsou v establishmentu.

V tom s vámi nesouhlasím. Není disident jako disident. Říkal jsem o svém sporu s Jackem Kurońem. Saddám pro mě zkrátka diktátor byl, zatímco Bush ne. Říkám, co si myslím. A v opravdovém establishmentu jsem nikdy nebyl. Já jsem rád svobodný.

(Překladatelka už mizí v hospodě a přátelé Adama Michnika pobízejí k odchodu; co když v hospodě nebude místo...)

V každém případě jsem moc rád, že jsem vás potkal. Enchanté!

Enchanté!

Členové šéfredaktorovy suity mi také všichni podávají ruku.

Středoevropané se s Bratislavou loučí po francouzsku...

Vytisknout