Generální stávka, ano či ne?

11. 11. 2010 / Petr Koudelka

A co kdybyste šli rovnou do generální stávky? zeptal se jeden z diskutujících vůdce odborů Jaroslava Zavadila v televizní debatě. Mluvilo se o stávce 8. prosince. Na to (tj. na generální stávku) přijde řeč, až uvidíte, co je teď na stole -- odpověděl Jaroslav Zavadil. A dodal, že na stole je technická novela zdravotního pojištění, která je "velké svinstvo", protože pojišťovny chtějí zase své peníze, farmaceutické společnosti se pakují a lidé budou jen platit a platit. To, co přijde, je vlastně katastrofální zásah do financování systému zdravotnictví.

Vzpomněl jsem si přitom na smrťáka z divadla Járy Cimrmana, který slibuje: Co já, ale ten, co přijde po mně, to bude, pane, jiný sekáč. A ohlašuje tím smrtku, která bude kosit za první světové války.

Co ještě musí přijít, abychom zjistili, že nám někdo pod nohama demontuje podlahu, židle, stoly, to, na čem jsme dosud stáli, seděli? Likviduje se ne už sociální stát, ale stát vůbec. A je vůbec ještě generální stávka účinným nástrojem, aby se něco změnilo?

Je asi třeba nejdřív přiléhavěji pojmenovat, co se tady děje. Václav Bělohradský tomu opatrně říká oligarchizace. Lepší slovo je fašizace, fašizující tendence v řízení a vedení společnosti. Oligarchie je jenom "normální" úzká vedoucí skupina, fašizující oligarchie je vedoucí vrstva, která urputně a s uplatněním mocenských pák, bez demokratické diskuse, prosazuje své "banditské" zájmy a zájmy svých "spolubanditů".

Bez veřejné diskuse, bez propočtů, analýz, bez odhadu dopadů probíhají všechny "škrty" a "reformy". Bez debaty a se souhlasem a podporou médií, která dávno neuznávají základní lidskou a právní hodnotu: Audiatur et altera pars. Ať je slyšena i druhá strana!

Fašizace a mravní bída, to jsou dva hlavní průvodci našich dnů.

Proč je nevidíme tak ostře, jak bychom měli? Příčinou je nenápadný posun, který je prokletím lidského vnímání. V zrcadle jsme si také nevšimli, jak jsme zestárli.

Hra na parlamentní demokracii, cynismus, s jakým si povolební vítězové honem zajistili změny v zákonech (rychle, dokud ještě funguje staré složení Senátu!), je obrázek, který se podobá spíše kvapnému úprku lapků z místa přepadení než politickému jednání. Není divu, že souběžně s tím slyšíme z úst soudců například toto: Revizor může při zadržení černého pasažéra použít přiměřeného násilí!

Arogance a projevy síly. Dvě strany jedné mince!

Nevěřil jsem svým uším, že může soud podněcovat k násilí, i když přiměřenému. Normálně by to nešlo, ale ve společnosti, která se fašizuje, to možné je.

Starý dobrý Max Picard (Hitler v nás, Člověk na útěku) odhaloval kořeny fašismu i rozborem časopisů té doby: Na jedné straně je snímek sportovce, pak fotografie herečky, vedle toho rekreanti a Hitler. Vše bez hierarchizace, bez zdůvodnění. Mezi normální život se někam vejde Hitler a nikdo si toho ani nevšimne.

Nevšimli jsme si už hodně věcí. Jak může vypadat snaha o spravedlnost, to jest o to, aby byla slyšena i druhá strana? Generální stávka je možná prostředek, který bude v dialogu s hluchými marný. Stará metoda. Jak se říká: Vojáci se zase připravují na tu minulou válku.

Ale třeba jsme tu minulou válku ještě neukončili. Na hrubý pytel hrubá záplata.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.11. 2010