UKÁZKA Z KNIHY

Válka

12. 11. 2010 / Oskar Krejčí

Česko nemá imperiální či koloniální minulost. Může se chlubit i tím, že součástí její politické kultury je výrazný antimilitarismus. Tyto přednosti se na počátku 21. století snadno mohou změnit v nevýhodu: jelikož Česko nemá dobyvačnou minulost, postrádá i tradici intelektuálních sporů o válce. Je tudíž nutné udělat vše pro to, aby diskuse na toto téma byla zahájena.

■ ■ ■

Každá válka je projevem selhání lidského rozumu. Začala proto, že se lidé nedokázali dohodnout o hodnotách, které byly předmětem sporu – proto sáhli k fyzickému násilí. Válka je organizované zabíjení lidí lidmi, které navíc doprovází mučení, znásilňování, loupení.

Co vznešeného lze shledat na tom, že se lidé vzájemně zabíjejí a zraňují? Že si ničí rodiny, plundrují majetek, devastují materiální i duchovní kulturu, militarizují společnost? Na tom, že rozvracejí ekonomiku, pustoší životní prostředí, šíří nemoci? Co dobrého přinesly výboje Alexandra Makedonského? Jak se ptal americký psycholog William James: Čím se tento velikán lidských dějin liší od masového vraha?

Válka vyžaduje nejlepší i nejhorší vlastnosti člověka. Lidé jako Hanibal, Napoleon či Georgij Žukov byli bezesporu geniálními organizátory. Pravděpodobně nikde není koncentrováno více lidského umu než v jaderných ponorkách, letadlových lodích či systému GPS. Jenže války nepřinášejí pouze příklady sebeobětování pro druhé, přátelství, hrdinství. Válka také dává průchod lidské krutosti, lstivosti, proradnosti – dokonce je dosažení vítězství zpravidla vyžaduje.

A konce nevidět... Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) se lidé na počátku roku 2010 zabíjeli v 17 velkých ozbrojených konfliktech.Veřejně se diskutuje o možnosti vojenského útoku proti Íránu, ve skrytu o možnosti války v důsledku změny světového hegemona. Smíří se Spojené státy s tím, že jsou sice stále nejsilnější vojenská mocnost, ale ekonomicky zaostávají za Čínou? Vždyť mnoho nechybí k tomu, aby 20. století, které bylo nazýváno americkým stoletím, vystřídalo 21. století – jako století čínské...

Válka v Afghánistánu a Iráku

<

	zabití vojáci		zabití civilisté	běženci leden 2010
	zahraniční	místní
Afghánistán
10/2001 -- 8/2010	1912	8587	8813	vnitrostátní: 297 tisíc do zahraničí: 2,9 miliónů
Irák 3/2003 -- 8/2010	4732	30 tisíc	864 531	vnitrostátní: 1,5 miliónů do zahraničí: 1,8 miliónů

Poznámka: Údaje o zahraničních padlých nezahrnují contractors, zaměstnance soukromých vojenských firem najaté Pentagonem. V případě Afghánistánu se jedná o 298 mrtvých a Iráku o přibližně 933 zabitých contractors.

Hegemonistické války bývají dlouhé a nadmíru krvavé. Podle některých propočtů a definic jich za posledních pět set roků proběhlo pět a trvaly 20 až 30 let. Problémem jsou však i "malé" války. Zahraniční intervence v Afghánistánu a Iráku si zatím vyžádala téměř milión mrtvých. Žádné světové války se nezúčastnilo tolik států, jako současných bojů v Afghánistánu....

Omezená válka

...Od doby přijetí strategie pružné reakce bylo vybojováno několik omezených válek nového typu. O třech z nich se diskutuje nejčetněji: je to válka Spojených států v Indočíně (1965-1975), sovětská intervence v Afghánistánu (1979-1989) a současné války USA a Severoatlantické aliance v Afghánistánu (2001-?) a v Iráku (2002-?).

Válka USA v Indočíně slouží jako modelový příklad omezené války, vedené supervelmocí. Není tomu tak pouze proto, že se při jejím vedení osobně angažovali mnozí tvůrci této koncepce. Důležité také je, že o této válce je nejvíce dostupných informací. Ty ukazují, že eskalace vojenských akcí USA v Indočíně měla tři hlavní stupně:

• Účast poradců. V červnu 1956, tedy za prezidenta Eisenhowera, byl počet vojenských poradců USA ve Vietnamské republice  (Jižním Vietnamu) 740. Hned v prvním roce své vlády Kennedy rozhodl o zvýšení tohoto množství na 16 300. Na vrcholu války v roce 1968 bylo 9430 vojáků vedeno jako poradci.
• Přímá vojenská angažovanost USA v občanské válce v Jižním Vietnamu a dalších státech Indočíny. Bojové jednotky Spojených států se začaly vyloďovat v březnu 1965. V dubnu 1969 dosáhl kontingent USA v Jižním Vietnamu svého nejvyššího počtu -- 543 482 vojáků. V květnu 1966 byly pravidelné jednotky Spojených států poprvé nasazeny do bojů v Kambodži. V únoru až březnu 1967 jednotky USA vstoupily na území Laosu, což bylo potvrzeno veřejně až v dubnu -- podle zpráv výboru Kongresu Spojených států se vojáci a civilisté USA podíleli na bojích v Laosu dokonce již od roku 1962 (od roku 1966 bombardováním). Po začátku tzv. vietnamizace konfliktu se počet vojáků začal snižovat. V březnu 1973 opustily Vietnam poslední jednotky Spojených států. O měsíc později bylo dosaženo příměří v Laosu, ještě v dubnu však letadla USA Laos bombardovala. V srpnu téhož roku zastavily Spojené státy bombardování Kambodže.
• Akce proti Vietnamské demokratické republice (Severnímu Vietnamu). Leteckou válku proti Severnímu Vietnamu zahájily Spojené státy ještě před vyloděním první pravidelné jednotky, konkrétně v únoru 1965. V prosinci téhož roku byl bombardován první významný průmyslový objekt, tepelná elektrárna u Haiphonghu. V dubnu následujícího roku byly do bombardování Severního Vietnamu zapojeny strategické bombardéry B-52. V červnu již bylo bombardováno okolí Hanoje. V únoru 1967 začala letadla USA shazovat miny do řek Severního Vietnamu. O rok později, tedy v únoru 1968, byl poprvé podniknut přímý letecký útok na hlavní město Severního Vietnamu, Hanoj.

Válka v Indočíně jako prototyp omezené války byla spojena s využitím velké škály silových prostředků, tedy nejen síly na bojišti či bombardování týlu. Například v letech 1961 a 1971 používala americká armáda chemické zbraně -- herbicidy, které měly jak ničit úrodu, tak také les-ní porost, v němž se skrývali partyzáni. Podle některých údajů bylo chemickými zbraněmi zasaženo 13 % území Jižního Vietnamu; současná vietnamská vláda odhadla, že přibližně čtyři milióny lidí byly během těchto akcí letectva Spojených států zasaženy dioxinem. Byly budovány tzv. strategické vesnice, kam byli sváženi vesničané, aby nemohli podporovat partyzány. V roce 2008 se objevily informace, že ve snaze vynutit si výhodný konec bojů ve Vietnamu sáhl tehdejší prezident USA Richard Nixon i po nukleárních zbraních: v říjnu roku 1969 zamířily na jeho rozkaz strategické bombardéry B-52 s jadernými pumami k hranicím Sovětského svazu. Probíhaly i subverzní operace. Příkladem může být akce Fénix, během které bylo v letech 1967 až 1972 pod vedením CIA fyzicky zlikvidováno více než 26 tisíc kádrů Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu. Velmi důležitou roli hrála i propaganda.

Ve válce v Indočíně bylo postupně nasazeno 8,7 miliónů vojáků Spojených států. Počet zabitých vojáků USA a je-ho spojenců se odhaduje na 315 tisíc; počet padlých jihovietnamských partyzánů, severovietnamských vojáků a je-jich spojenců na 1,2 miliónu. Tato omezená válka stála život přibližně 4,3 miliónu civilistů, z toho v Jižním Vietnamu okolo 1,6 miliónu a v Severním Vietnamu přibližně dva milióny, v Kambodži 700 tisíc až milión a v Laosu 50 tisíc lidí. Z přibližně 12 miliónů obyvatel Indočíny se za války stali uprchlíci. V letech 1965 až 1973 vydaly Spojené státy na tuto válku přibližně 120 miliard dolarů, což je více než 600 miliard v dolarech roku 2007.

Přes všechno americké nasazení skončila tato omezená válka fiaskem: koncem dubna 1975 jednotky Fronty národního osvobození Jižního Vietnamu a armády Vietnamské demokratické republiky obsadily Saigon. Výsledkem masivního a stupňovaného nasazení tedy byla porážka supervelmoci, její "vietnamský syndrom" doma a ztráta prestiže v zahraničí. Válka v Indočíně byla financována na dluh a ekonomické náklady na její vedení přispěly k likvidaci volné směnitelnosti dolarů za zlato, tedy k rozpadu brettonwoodského systému.

Sovětské války v Afghánistánu se podle dostupných údajů účastnilo na straně afghánské vlády méně než tři sta tisíc vojáků. Z nich bylo 80 až 104 tisíc příslušníků Sovětské armády. Síly odporu vzrostly z 25 tisíc v roce 1980 na více než 140 tisíc v roce 1988.

Vojenské ztráty byly na sovětské straně spočítány na více než 15 tisíc padlých a na téměř 54 tisíc raněných; ztráty afghánské armády nejsou známé. Ztráty hnutí odporu a civilistů jsou odhadovány na 670 tisíc až dva milióny. Ze země odešly více než tři milióny uprchlíků. Během války Moskva dotovala kábulskou vládu částkou 800 miliónů do-larů ročně, výdaje SSSR na udržování sovětské armády v Afghánistánu činily přibližně tři miliardy dolarů.

Výsledkem války bylo stažení sovětských vojsk a následný pád kábulské vlády. Samotná válka pak výrazně přispěla k vnitřnímu rozkladu Sovětského svazu.

Války USA a NATO v Afghánistánu a Iráku spadají již do období po studené válce a souvisejí s úsilím udržet hegemonii Spojených států ve světě.

• Intervenci v Afghánistánu zahájily Spojené státy spolu s Velkou Británií v atmosféře velké mezinárodní solidarity po teroristickém útoku 11. září 2001, ale bez mandátu OSN. Ovšem již v srpnu 1998 -- po teroristických útocích na velvyslanectví USA v Keni a Tanzanii -- dopadlo prvních 75 amerických střel s plochou dráhou letu na základny organizace Al-Káida v Afghánistánu. Al-Káida podle oficiálních údajů USA stála v pozadí i teroristického útoku na New York a Washington. Intervence směřovala proti afghánské vládě zformované hnutím Tálibán, která tuto organizaci chránila.

Bojové operace začalo letectvo plus střely s plochou dráhou letu USA a Velké Británie v říjnu 2001. Pozemní operace skončila obsazením Kábulu a Kandaháru v listopadu, následně pak v prosinci 2001 dobytím jeskynního komplexu Tora Bora, kde se měl ukrývat vůdce organizace Al-Káida Usáma bin Ládin. Kromě vlastních sil odporu zevnitř Afghánistánu, zvláště pak uzbecké Severní aliance, se pozemních bojů zúčastnilo jen menší množství zahraničních vojáků, z USA především speciální jednotky.

V prosinci 2001 Rada bezpečnosti OSN rozhodla o vytvoření Mezinárodní jednotky pro podporu bezpečnosti (ISAF) v Afghánistánu. Na začátku roku 2002 vznikl sbor o síle 16,5 tisíc vojáků ze 17 zemí, v němž rozhodující postavení mělo NATO.

Válka USA a NATO v Afghánistánu se stala nejdelší válkou v dějinách Spojených států a prvním válečným konfliktem, který NATO vede za hranicemi Evropy. Pod vedením NATO slouží v rámci ISAF více než 120 tisíc vojáků, k nimž je nutné připočíst dalších 48 tisíc vojáků přímo podléhajících Pentagonu. Zároveň zde působí 26 až 56 tisíc contractors, žoldnéřů-zaměstnanců soukromých firem, najatých Pentagonem. V rámci nejrůznějších dohod se války účastní 47 států -- nikdy v dějinách nesloužili v jedné zemi pod jed-ním velením v jedné válce vojáci z tolika států najednou. Své vojáky vyslaly i některé do této doby neutrální státy jako je Rakousko, Finsko a Švédsko. Švédsko dokonce poslalo druhý největší kontingent ze států, které nejsou členy NATO. Tento útvar přímo zasáhl do bojových akcí, čímž bylo ukončeno téměř dvě století trvající období, během kterého Švédsko neválčilo.

• Intervence v Iráku začala 20. března 2003, a to bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Na invazi se podílely čtyři státy: USA (248 tisíc vojáků), Velká Británie (46 tisíc), Austrálie (dva tisíce) a Polsko (194 vojáků). Washington získal pro svoji operaci v Iráku různě pojatou podporu 34 států, ovšem mezi kritiky zůstaly nejen Rusko a Čína, ale i významní spojenci v NATO a některé arabské státy. Po necelém měsíci a půl prezident Bush ml. oznámil konec války.

Během "oficiální" části války padlo 140 vojáků USA a 33 britských vojáků (zraněno bylo celkem 542 intervenčních vojáků). Jenže se rozhořel ozbrojený odpor proti okupaci. Potíže s budováním míru si vynutily, aby Spojené státy požádaly o mandát Radu bezpečnosti OSN. Budování nových iráckých bezpečnostních složek -- směřující k "irákizaci" konfliktu -- umožnilo snížit v roce 2010 počet okupačních vojáků na přibližně 50 tisíc.

Ve válkách v Afghánistánu a Iráku bylo zatím zabito téměř 920 tisíc lidí. V souhrnu mají obě tyto války za následek 1,8 miliónů vnitrostátních běženců a 4,7 miliónů běženců do zahraničí. Odhady dosavadních válečných výdajů USA na obě války činí od roku 2001 téměř 1,1 biliónu dolarů. Na fiskální rok 2009 bylo v rozpočtu vlády USA na tyto války vyděleno 144 miliard; na rok 2011 Bílý dům požaduje 159,3 miliard dolarů, ovšem zahrnuje do této částky i vojenské operace v Pákistánu.

Příčiny neúspěchů

Všechny uváděné omezené války buď mocnosti prohrály (USA v Indočíně, SSSR v Afghánistánu), nebo jsou na pokraji prohry (USA a NATO v Afghánistánu a Iráku). Příčinou však není novodobá koncepce omezené války, ale její mylné chápání a konkrétní vedení. Zdá se, že ve všech těchto případech lze zachytit několik základních chyb.

Především omezená válka mocností často čelí totální válce protivníků. Už v 30. letech minulého století rozpracoval MaoCe-tung teorii vleklé války, která nepočítala s ničím jiným než s vítězstvím a směřovala k vyčerpání protivníka. Sociální ideál či náboženský fundamentalismus a nacionalismus pomáhají mobilizaci vnitřních sil k boji proti interventům. To se stalo osudným mocnostem, které s dílčími cíli spojily dílčí prostředky a jejichž veřejné mínění -- ale také mínění světové veřejnosti -- se s rostoucími materiálními i morálními náklady obrátilo proti válce.

Síly odboje měly základny či alespoň týlové zabezpečení v sousedních zemích. Tak tomu bylo v případě války ve Vietnamu, hraničícího s Čínou, nebo v případě afghánských válek, hraničících s Pákistánem. Čínu si Spojené stá-ty nedovolily bombardovat ani v době korejské války. Základny odboje na pákistánském území bombardovala v době sovětské války letadla afghánské vlády. Dnes letadla USA -- s následnými ztrátami civilního obyvatelstva
a velkou morální újmou útočníků.

Všechny zmíněné války byly sice lokální, ale s velkou mezinárodní vojenskou zaangažovaností. Vietnamská válka i sovětská válka v Afghánistánu názorně ukázaly, že síly odporu mají mocné spojence, kteří omezenou válku vedou v zastoupení, a vyhovuje jim vyčerpání konkurenční mocnosti. Sovětský svaz a Čína nejen materiálně, ale i přímo vojenským personálem podporovaly Vietnamskou demokratickou republiku a tak i Frontu národního osvobození Jižního Vietnamu. Obdobně USA a jejich západní spojenci, ale i Čína, Írán, Pákistán a řada dalších zemí podporovaly afgánské bojovníky proti marxistické vládě v Kábulu a sovětským jednotkám v této zemi. Na tuto pomoc vydaly Spojené státy celkem 2,1 miliardy dolarů, přičemž neváhaly posílat ani tehdy nejmodernější přenosné rakety Stinger pro sestřelování letadel a vrtulníků. Lze odhadnout, že afghánští bojovníci získali od všech svých spojenců v souhrnu částku, srovnatelnou se sovětskými výdaji.

I když v současné válce v Afghánistánu není zahraniční pomoc tak zřejmá, snaha okupačních sil sociálně stabilizovat zemi v podmínkách nedostatku finančních prostředků pro budování infrastruktury mírua velké korupce, vede k toleranci produkce vývozu drog: Afghánistán se stal během okupace armádami USA, NATO a jejich spojenců největším vývozcem opia na světě. A ten, kdo umí vyvážet opium, umí dovážet zbraně.

I když mají supervelmoci neomezené technické nástroje ničení, materiální i lidské prostředky k vedení konvenčních válek mají omezené. Například válka v Indočíně si vyžádala takové vojenské nasazení, žeznemožňovala naplnění představy, že ozbrojené síly USA mají být schopny vést současně několik omezených válek na různých místech. Jak upozorňuje Robert Haffa, dobrodružství v Indočíně začalo jako "poloviční válka", ale postupně "absorbovalo takový ekvivalent sil, který co do počtu byl plánován pro velké střetnutí v Evropě". (HAFFA, Robert P., Jr.: The Half War. Planning U. S. Rapid Development Forces to Meet a Limited Contingency, 1960-1983. Boulder, London: Westview Press, 1984, s. 35.) Ztráty letadel B-52 byly tak velké, že muselo být zastaveno jejich nasazování, aby nebyl ohrožen jeden z pilířů strategické triády. Největším problémem bývá rostoucí potřeba vojáků, přičemž jejich stálé navyšování znamená i růst ztrát -- podle některých odhadů by vítězství v Afghánistánu vyžadovalo ne nynějších necelých 150 tisíc, ale více než 600 tisíc vojáků.

I méně kvalitní pěchotní zbraně spojené s výhodnou partyzánskou taktikou nutí mocnosti využívat technické převahy, zvláště pak ve vzduchu. Využití technické převahy umožnilo sice obsadit hlavní města Afghánistánu a Iráku, ale nezabránilo vytvoření bojeschopných útvarů venkovské a městské gerily.

Snaha využít technickou převahu a snížit vlastní ztráty vede ke zvyšování brutality v boji či při výsleších zajatců a k boji na dálku, což má za následek dramatický růst ztrát civilního obyvatelstva. Přestože dnes vojenská velitelství NATO a západní sdělovací prostředky tyto skutečnosti zakrývají více než v době války v Indočíně, v místech s omezenou kontrolou informačního prostoru -- tedy mimo severní Ameriku a západní či střední Evropu -- se informace šíří, navíc doplněné fámami. Tomu nelze zabránit ani takovými akcemi, jako bylo bombardování jugoslávské televize. Veškeré propagandistické snahy pak ničí takové doprovodné události války, jako například masakr ve vesnici My Lai, během něhož bylo v březnu 1968 americkými vojáky zavražděno v jediné  jihovietnamské vesnici více než dvě stě bezbranných dětí, žen a mužů, či skandály ve věznici AbuGraib a zřízení vězení na základně Guantanámo při současných válkách v Afghánistánu a Iráku.

Ve všech zmiňovaných omezených válkách se vítězství v dílčích bitvách spojilo s politickou porážkou. A tak se pro prohrávající mocnosti stalo nakonec nejobtížnějším úkolem, jak alespoň trochu se ctí z konfliktu odejít. Přitom již NiccolòMachiavelli v Rozpravách o prvních deseti knihách Tita Livia varoval, že "ze všech možných situací je pro panovníka i pro republiku nejhorší taková, kdy za válečného konfliktu není pro stát únosné dál ve válce pokračovat ani přijmout mír... Do podobné situace se však státy dostávají jen a jen vlastní vinou, diplomatickou neobratností nebo přeceňováním svých sil." A na jiném místě pak dodal: "Každý může začít válku, kdy se mu zachce, ale její skončení už nikdy není otázkou vůle jen jedné strany." (MACHIAVELLI, Niccolò: Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha: Naše vojsko, 1986, s.  287, 288 a 274.)

Lze samozřejmě uvést příklady, kdy mocnosti v omezené válce zvítězily. Například intervence USA na Grenadě (1983) nejenže načas zastavila šíření socialismu v Karibské oblasti, ale napomohla i překonání vietnamského syndromu. Obdobně v gruzínsko-ruské válce (2008) ztratily během několika dní jednotky gruzínské armády iniciativu, kterou měly při zahájení útoku na hlavní město Jižní Osetie, a válka skončila vítězstvím Ruska.

Je však zřejmé, že nová teorie omezené války není všelék, neznamená automatické vítězství silnějšího. Dostatečně odhodlaný protivník dokáže nalézt hranici, za níž je pro mocnost neúnosné navyšovat vlastní materiální náklady a lidské ztráty. Kdy cíl ve válce se dostane do rozporu s měnícím se účelem války. Řečeno jinak, i při vojenské převaze pak dochází k porážkám v politickém konfliktu. Přes veškerou "racionalizaci", kterou idea omezené války vnesla do válčení a zahraniční politiky po vzniku strategických zbraní, stále platí Clausewitzova slova, že "válka je oblast nejistoty; tři čtvrtiny toho, na čem se zakládá činnost ve válce, leží v mlze větší nebo menší nejistoty". (CLAUSEWITZ, Carl von: O válce. Praha: Academia, 2008, s. 51.)

Obsah knihy VÁLKA

Úvod	7
Co je to válka	9
Strategické zbraně a odstrašení	33
Omezená válka	57
Občanská válka	77
Spravedlivá válka	85
Příčiny válek	115
Budoucnost válek	141
Válečná chronologie	156
Odkazy	162

170 stran, formát 175 x 115 cm, brožovaná, ISBN 978-80-7431-029-4

Knihu, jejíž doporučená cena je 168 Kč, si můžete objednat v nakladatelství Professional Publishing (profespubl@volny. cz), tel. 604 115 129

Vytisknout