Komu prospějí nálezy Ústavního soudu?

10. 11. 2010 / Jiří Baťa

Zde mám však na mysli nálezy našeho Ústavního soudu, který podle mého názoru zcela bezprecedentním způsobem dehonestuje práci a úsilí desítek, ne-li stovek lidí, kteří se podíleli na vyšetřování "ostře sledovaných kauz", tedy trestných činů vysoké nebezpečnosti. Notabene případů, kdy nešlo o krádež slepice ze sousedova dvora, ale natolik závažných, že jednak se jedná o stamiliony (mimochodem, dnešní vládou tak pracně až bezohledně od občanů vydobývané), ale rovněž ne vždy bez malých rizik újmě na zdraví či na životě, neboť toto úsilí bylo prováděno v rámci tzv. boje proti korupci. A když už je dílo takřka u konce, přijde podraz. Jako blesk z čistého nebe.

"Je to čistý podraz. Taková věc už vám vezme zbytky motivace, kterou v téhle práci ještě máte," uvedl pod podmínkou anonymity jeden z kriminalistů. Vezmeme-li v úvahu kroky ministra vnitra R. Johna, které vedou k ještě většímu oslabení činnosti policie a ve svých důsledcích k výraznému oslabení akceschopnosti policie a jejich složek v objasňování trestní činnosti v ekonomické a finanční sféře (kromě jiných, aby bylo jasno), pak tato "nálezy" Ústavního soudu jsou přímo "kudlou do zad".

Jakkoliv mohou být nálezy ÚS opodstatněné, zůstanou nepochopitelné. V prvé řadě proto, že není nikde doloženo, že uvedené nálezy jsou podepřeny těmi na výsost správnými, nezpochybnitelnými a tedy neomylně relevantními zákony, za další proto, že i v takovém případě, že za takové mohou či jsou považovány (jako že si myslím, že nikdy nic není dokonalé, tím méně zákony), mělo by být v takových případech postupováno s ohledem na společenskou závažnost takové trestné činnosti. Není pochyb o tom, že tyto trestné činy jsou pro společnost a stát mnohem závažnější a nebezpečnější, než zadržení a vyšetřování pachatelů za pěstování marihuany. Chci tím říci, že jsou-li stávající zákony nastaveny tak, jak jsou nastaveny (tedy pro stát nevýhodně), bylo by na místě se zabývat jejich změnou na podmínky, které jsou pro společnost a stát v daný moment potřebné. V opačném případě je možno tento stav považovat nejen za krajně nevýhodný pro stát a společnost, ale co hlavní, výhodný vůči pachatelům. Nejenže případně umožní pachatele zprostit viny, (mj. jejich činnost byla klasifikována jako zločinné spolčení, což je jeden z nejtěžších zločinů kromě vraždy), ale ještě (zcela nelogicky) jim ponechat trestnou činností získané miliony. Je to výsměch spravedlnosti, je to podraz ekonomickým potřebám státu a snahám těch poctivých lidí (a není jich zas tak mnoho), kteří po boji, a hlavně úspěšném boji volají, ale také se snaží, konají, bojují a nasazují své síly, schopnosti a umy, o nasazení zdraví a života nemluvě.

Nemám tím samozřejmě na mysli, že by se zákony upravovaly benevolentně a bez zákonné logiky a bez toho, že by konsensuálně nekorespondovaly se základními zásadami spravedlnosti, či by odporovaly mezinárodním úmluvám apod. Avšak žádný stát na světě nemá zcela shodné zákony s jinými, každý stát je uzpůsobuje vlastním podmínkám. Jestliže demokratická ČR nezná trest smrti, pak stejně demokratické USA, respektive její některé unijní státy, se tohoto trestu dosud nezbavily. Podobně je to ve státech Latinské Ameriky, které mají rovněž trestní řád odpovídající jejich potřebám, a lze jmenovat další případy.

Jsou-li, či nastanou-li podobné podmínky v naší společnosti, je nezbytné zákony změnit. Je pochopitelné, že se mohou a budou některým lidem nelíbit, ale to jen dokazuje fakt, že tito lidé nemají zájem na řešení těchto případů a kauz ze zcela prozaického důvodu: mají na trestné činnosti větší či menší podíl, respektive osobní účast. A nemusí to být účast přímá, ale latentní, ze které mají jen svůj "zasloužený" podíl. Není tajemstvím, že řada více či méně významných lidí a osobností je ve vleku těchto praktik již od devadesátých let. Za dvacet let bylo ve státě napácháno nemalé množství ekonomicko-finančních trestných činů s ohromnou finanční škodou, většina z nich ( i záměrně) neobjasněných. Jestliže se pak se štěstím podaří některé trestné činy této povahy bezpečnostním orgánům vyšetřit a objasnit, aby se ve finále neočekávaným zjištěním ÚS, respektive jeho nálezy pak veškerý vynaložený potenciál se svými pozitivními výsledky shrnul do koše, už to samotné je amorální, neodpovědné, neřku-li trestuhodné.

Dovolím si zde citovat jeden zajímavý fakt: "Ústavní soud letos v červnu rozhodl, že prohlídky nebytových prostor jsou natolik silným zásahem do osobnostních práv, že je musí stejně jako domovní prohlídky povolovat soudce a nikoli žalobce, jak to do té doby umožňoval zákon." Za pozornost stojí konstatování: "...jak to do té doby umožňoval zákon". Co to znamená? Nic jiného, než že zákon byl špatný a teprve, zřejmě při řešení jistého případu bylo, nepochybně na tlak obhájců zjištěno, že zákon je špatný. V praxi to znamená, že všechny věci, v intencích tohoto zákona šetřené, jsou irelevantní. Tedy, že budou muset být zpracovány s ohledem na zmíněnou vadu zákona, tedy přepracovány, mnohdy se zcela a výrazně jinými výsledky, než by tomu bylo v původních intencích zákona. Totéž čeká, podle médií, údajně asi 80% dosud neuzavřených kauz, na které se nálezy ÚS vztahují. V opačném případě pak mohou být dosavadní výsledky šetření, případně vznesené obvinění, shledány protiústavními.

Mám-li kroky ÚS s jeho nálezy k něčemu přirovnat, pak by to byla asi stavba mrakodrapu, kdy těsně před jeho dokončením bylo zjištěno, že byly použity nesprávné, i když podmínkám stavby vyhovující materiály a postupy, a mělo by být rozhodnuto, že mrakodrap musí být zbourán. Neumím si představit reakci všech těch do stavby zainteresovaných, jak by na to reagovali. Ale docela dobře si umím představit reakci těch, kterých se nálezy ÚS dotknou. Nemohu jinak, než jim popřát pevné nervy. Sám však kroutím hlavou nad těmito neskutečnými skutečnostmi.

Vytisknout