Výročí revoluce

11. 11. 2010 / Milan Valach

Avšak je to pravda? Či alespoň, je to pravda celá? I tuto otázku bychom mohli odmítnout alespoň v její aktuální významnosti. Mohli bychom poukázat na to, že se jedná o dávnou minulost zajímající jen historiky. Ještě před pár lety by toto tvrzení znělo velmi přesvědčivě. Nyní, v kontextu krize, jejíž konkrétní a osobní dopady pociťují již mnozí z nás ZDE, naprosté deziluze ze zastupitelské demokracie, na počátku velmi pravděpodobné měnové války a globálního střetu s Čínou se stává stále zřejmějším, že potřebujeme další revoluci. Potřebujeme další kvalitativní skok z kapitalismu do systému jiného, ekonomicky efektivnějšího, sociálně spravedlivějšího a podstatně demokratičtějšího, než je ten současný kapitalistický. Avšak nemůže se nám to nikdy podařit, když se nepoučíme z chyb minulosti. Když se poctivě až bezohledně ke všem posvátným pravdám a autoritám nebudeme ptát: co bylo špatně, proč se vznešené ideály bratrství všech lidí, svobody a rovnosti změnily ve svou karikaturu v praxi vlády komunistických stran? Ta se stala nakonec natolik nesnesitelnou, že byla odmítnuta v masových demonstracích a drtivém většinovém nesouhlasu zástupů volajících na náměstích po svobodných volbách a konci vlády jedné strany.

Kdo zapomene svou minulost, je odsouzen k opakování. Avšak stejně tak se stane každému, kdo ji nepochopí. Filosofie učinila grandiózní pokus o nalezení a odstranění kořenů totalitního myšlení ve svých vlastních koncepcích a jejich překonání v postmoderně. Identifikovala je ovšem jednostranně ve slavné Lyotardově větě o myšlení v univerzálních pravdách, z nichž se kouří jako z komína osvětimského krematoria. Avšak tento smělý pokus o revoluci v dosavadním filosofickém myšlení byl nejenom jednostranný, ale především byl následně rozmělněn a přežvýkám v měšťácké společnosti, která si jej interpretovala v konzumním duchu, jako vše je dovoleno, vše má stejnou cenu, či, jak to vyjádřil jiný francouzský autor Finkielkraut: pár bot má stejnou cenu jako Shakespeare.

Ale při tom nejde a nešlo o nic menšího, než o nalezení takové filozofické koncepce, která by již ve svých východiscích zahrnovala pluralitní jinakost, která by tedy připouštěla různost, právo na disens, který je stejně hodnotný jako konsens. Přeloženo do jazyka praktické politiky, jde o nalezení takového výkladu světa, v němž by nesouhlasící s mocí nebyli posílání do gulagu a před popravčí čety. Samotná moc by pak byla zbavena svého ospravedlnění v podobě jedině platné univerzální pravdy, vůči níž jsou všechna ostatní tvrzení lživá a tudíž nepřípustná, stejně jako jejich nositelé. V této souvislosti stojí za to připomenout kritický Marxův výrok na adresu cenzury a jeho odmítání každé cenzorské autority s mocí rozhodovat o tom, co, či kdo smí publikovat. Jeho tvrzení, že každý autor považuje své kritiky za nekompetentní je právě útokem na onu jednu pravdu, na jejíž držení si činí každý takový autor nárok. A co se stane, když tento autor dostane do rukou moc? Bude žádat svobodu pro své názory, ale nikoliv prostor pro své kritiky, jak to učinil Lenin.

Ale tento leninský postoj není mrtvý, dokonce bych řekl, že je v souladu s jádrem evropského myšlení a kultury. Badiu ve své knize o Svatém Pavlovi neskrývá svůj obdiv k zakládajícímu činu tohoto člověka, který spatřuje v křesťanském univerzalismu. Pomiňme, že tak moc zakládajícím tento čin není, neboť mu předcházejí jiné univerzalistické antické koncepce, např. stoická. Vážnější však je, že zcela pomíjí jinou dimenzi tohoto univerzalismu, a to dimenzi moci. Pavel totiž také uvádí, že není moci než od boha. Univerzální pravda pak ve skutečnosti zakládá a legitimizuje nárok na univerzální moc. To velmi dobře chápe i současný papež, jak ukazuje rozbor jeho názorů v pozoruhodné knize Antiratzinger, i jeho poslední výzva k rekatolizaci ztracených území, v tom i České republiky. Ale tento univerzální nárok na moc můžeme nalézt již v dokumentu jím vedené Kongregace víry s názvem Dominus Iesus, v němž je za jedinou pravou církev považována církev katolická.

Toto společné jádro, víra v zakládající jedno legitimizující moc hlasatelů a znalců této jediné pravdy nad celou společností a vylučující z tohoto společenství pravdy všechny jiné názory a jejich nositele je filosofickým základem totality. Promítnuta do praktického projektu uspořádání společnosti byla již antickým filosofem Platonem, ale také Leninem, především v jeho práci Stát a revoluce. Pod vlivem tohoto totalitního základu evropské kultury (ale jsou i jiné netotalitní) vznikla koncepce státního vlastnictví výrobních prostředků, jako vlastního ekonomického obsahu socialistické revoluce. Avšak v podmínkách vlády jedné strany, dokonce jen avantgardy, jádra (Fidelius) této strany, je stát a tudíž i výrobní prostředky vlastnictvím této avantgardy. Nejedná se pak o vlastnictví všech, ale jen někoho, privilegované elity, tj. jde o vlastnictví soukromé. V leninské interpretaci vzniká toto vlastnictví na základě znalosti "Pravdy", jako privilegia těchto osvícených, dokonce jen jednoho z nich, jenž sám jediný je nositelem nejvyššího poznání.

Nejde o to, že široké vrstvy obyvatelstva v Rusku a jinde nečetly filosofické spisy a nemohly být tudíž infikovány tímto typem myšlení. Jde o to, že tento typ myšlení odpovídá monarchickému typu mocenské struktury, v němž je moc a nejvyšší poznání přičítáno jen jednomu člověku na její nejvyšší příčce. Tisíce let trvající zkušenost s životem v takových podmínkách je pak to, co zformovalo myšlení a hodnoty těchto lidí. Jejich volání po míru, po odstranění bídy a útlaku carského režimu nemohlo být pak ničím jiným, než rozporným, sebe sama popírajícím voláním po vládě spravedlivého cara, jež bylo v počáteční formě vyslyšeno v osobě Leninově a v plné míře pak v Stalinově kultu osobnosti.

Poučení z této historické zkušenosti, dokonce přetrvávání jejích základních příčin, pak musí ovlivňovat i naše vnímání postmoderny. Je nutné ji kritizovat pro její jednostrannost, ale nelze ji mechanicky popírat ve jménu návratu před postmodernu. Co potřebujeme, je její dialektické překonání, tj. její zahrnutí do poznání vyššího stupně. Bez tohoto revolučního kroku budeme intelektuálně a mentálně připraveni jen na opakování starých chyb minulosti. Bojujíce za svobodu, stvoříme jen novou totalitu. A to by mělo být jedno z hlavních poučení z nadějí a strašlivých zklamání této revoluce.

Vytisknout