Komárkovy poklesky

7. 7. 2010 / Lubor Kasal

Nechci vyvracet námitky, které vůči Stanislavu Komárkovi vznesli Jan Keller a Lukáš Zádrapa -- dílem se (zvláště v oblasti sinologie) necítím kompetentní něco takového činit, dílem s Kellerovým i Zádrapovým základním gestem v zásadě souhlasím. Přesto bych se rád Stanislava Komárka krátce zastal.

Měl jsem to štěstí, že jsem coby redaktor stál na počátku 90. let u Komárkova vstupu do českého veřejného prostoru. Jeho články, které jsem publikoval v literárním časopisu Tvar, mi připadaly velmi osvěživé: znejišťovaly tehdejší společenskou atmosféru, již prosvětlovalo slunce šťastné demokratické budoucnosti -- slunce, o němž se mnozí domnívali, že žádným mrakem už nikdy nebude zastíněno. Na Komárkovi jsem si cenil schopnosti názorně ukazovat, že my lidé toho máme se zvířaty a rostlinami, s přírodou společného víc, než je nám v naší pýše vládců zeměkoule milé. I jeho upozorňování na nebezpečí zbyrokratizování společnosti -- najmě vědeckého bádání -- předběhlo o několik let českou skutečnost.

Texty, plné překvapivých metafor, parabol, hyperbol, mě okouzlily také tím, jak blízko měly k literatuře. Komárkovo obzírání "lidské etologie" obsahovalo nezanedbatelný básnický náboj (koneckonců poezií se Komárek kdysi zabýval i prakticky). Autor jako by byl "příčný" nejen v rámci vědních oborů, ale i žánrově. Úvahy, jež tenkrát uveřejňoval především ve Tvaru a ve Vesmíru, jistěže nebyly filozofickými či sociologickými studiemi -- nejspíš (přibližně) by se daly označit jako fejetony; svou pravidelnou rubriku ve Tvaru ostatně pojmenoval Společensko-biologické poklesky, tedy s odkazem na Leacockovu sbírku humoristických a parodických povídek Literární poklesky.

Jeho fejetonistická metoda má své úskalí -- Komárkovi to totiž píše až příliš snadno, a tedy až příliš mnoho. Leccos by se možná dalo vyvozovat i z toho, že jako kmenový autor časem přešel od intelektuálských časopisů k bulvarizujícím novinám. Ve svých publicistických textech, v nichž se zračí udivující množství znalostí z nejrůznějších oblastí, se může Komárek někomu jevit skoro jak nějaký necitelný polobůh pozorující odkudsi shůry hemžení v lidském mraveništi. Ať už ale Komárka odmítneme, čili nic, myslím, že ani jeho současné literární úsilí nelze smazat několika polemikami. Většina Komárkových poklesků je podle mne stále inspirující.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 7.7. 2010