Mauser a Sturmgewehr, poklady z dětství

7. 7. 2010 / Pavel Pečínka

Hledat dobrodružství a sáhnout si na to zakázané, tomu se ve věku čtení verneovek snad ani nedá vyhnout. Adrenalin a příjemné mrazení v zádech mohla někomu zajišťovat např. příslušnost ke "zlatokopům". Tedy k těm, kteří kutali v místech, kde něco odhodila německá či sovětská armáda.

"Hlavně, že jsme tu pubertu ve zdraví vůbec přežili," zhodnotil svoje "zlatokopecká léta" jeden z těch pamětníků, kteří se tomuto "hobby" věnovali dávno, na přelomu let čtyřicátých a padesátých. Není divu. Tehdejší doba sběratelům militárií celkem přála. Lecjaká vesnická chalupa na Českomoravské vrchovině se mohla ještě v 50. letech chlubit parabelou nebo schmeisserem uloženým za trámem a příslušnou municí. A co teprv lesy Žďárska! Tam ale už číhala zubatá v podobě granátů, rezivějících dělostřeleckých projektilů atd.

Dnešní doba nabízí obdivovatelům válečného šrotu taktéž plné hrsti možností. Jistě, vysočinské lesy i půdy chalup byly většinou vytěženy. Ale se vším se kšeftuje, existují burzy, weby a obchody a inzertní rubriky pro lidi stižené touto deviací (tak tuto diagnózu ovšem autor hodnotí dnes, ve svých 10--15 letech viděl věc jinak). Lehké zbraně, funkční, originální i repliky, se už nyní dají sehnat naprosto legálně či oklikou. Koneckonců sovětská armáda si s sebou neodnesla úplně všechno. Dnešní subkulturu militaristů -- zlatokopů a sběratelů -- ovšem táhnou ke dnu patologické typy zbožňující bojové sporty a snící o misi v Afghánistánu. Stejně tak lidé s nahnědlým myšlením, kteří vytvořili vlastní sběratelské a překupnické sítě. Tam se cení originální náckovské opasky, pistole, přezky a patrony.

V letech osmdesátých tomu bylo jinak. Materiálku se dalo sehnat méně, vlastnictví i nefunkčního kvéru bylo trestné, jezdilo se "těžit" např. do okolí Rokytna na Žďársku. Většina "zlatokopů" i přes svou zálibu z duše nenáviděla armádu a dril a všechno to připomínalo jen trochu drsnější verzi filmu Páni kluci.

Někteří však udělali chybu, když si zapomněli svoje v 6.--8. třídě nasbírané poklady z domu uklidit. Takže když např. u někoho hrozila za pár let -- třeba začátkem září 1989 -- domovní prohlídka kvůli jeho dopisování s Brňačkou Hanou Holcnerovou z disidentského Nezávislého mírového sdružení, nebylo snadné vyházet bleskurychle z okna do vysoké trávy dva otlučené samopaly, pušku a čtyři pistole. To by asi Jaroslav Kojzar tenkrát v Rudém právu dost řval o ozbrojených pacifistech z NMS, kdyby policista nezůstal stát slušně za dveřmi a vzal za kliku. Pro případ další uniformované návštěvy pak malou dětskou sbírečku (StG--44, PPŠ--41, Mauser--98, FN--1910, P--38, Frommer 35 a exponát neznámé provenience) dobrovolně zastlala do svého gauče babička dotyčného, bojovná to evangelička. S tím, že před policisty příště sehraje, bude-li to třeba, osobu nepohyblivou a z gauče se nenechá vystrnadit. Nebylo to třeba, do Listopadu už nepřišli a sbírka časem změnila majitele. Jo, tak tohle už dnešní hledači militarií nezažijí...

Ale hlavně, že jsme svoji "zálibu" ve zdraví přežili.

(Vyšlo v Brněnském deníku Rovnost)

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 7.7. 2010